V únoru vyšla další kniha Milana Koželuha. Při té příležitosti jsme s autorem udělali rozhovor.
TSL: Po listopadovém vydání vaší obsáhlé knihy Khory jsem si myslela, že budete odpočívat.
MK: To já taky. (smích) Ale v lednu mě přepadla deprese, tak jsem se rozhodl jí aktivně čelit.
Kniha mi k tomu přišla být vhodná.
To jste stihl za tak krátkou dobu napsat knihu?
Ne, to určitě ne, ostatně i její vydání a vytištění v těhle termínech je malý zázrak. Kniha je výběrem a mírnou úpravou textů, které jsem v roce 2019 vydával na svých stránkách. Tehdy každý týden jeden, takže přes padesát textů. Čtyřicet z nich je teď v nové knize.
S opět poněkud neobvyklým názvem…
Ty texty jsou směsí fejetonů, esejí a povídek.
To mi přijde jako poměrně obvyklá směs žánrů.
No jo, ale já to míchám i v rámci jednotlivých textů! (smích) Tak abych nebyl obviněn, že nedržím styl, vymyslel jsem pro něj jméno litoral. To slovo má dva významy, jeden z nich v přírodě znamená pomezí různých světů. Myslím, že i já se často pohybuju někde mimo obvyklá místa a zavedené šablony. A taky se ve mně míchá rozum s citem a smutek s radostí, v těch litoralech to tak je.
O čem jsou?
Já vlastně nevím… O tom, co jsem právě chtěl říct. Něco je o hodnotách v nás, něco o fenoménech živých i zapomenutých, něco jsou vzpomínky, dobové i rodinné, něco je úsměvné až veselé.
Takže tentokrát ne o Novohradských horách?
O Novohradských horách byly všechny mé předcházející knihy. A i když i do těch z nich, které byly projektově vlastivědné, jsem vkládal literární texty, stejně zůstávalo hodně témat a nápadů, které se tam nehodily. Dva z textů v Litoralech se Novohradských hor týkají. Jeden je ale bohužel smutný a druhý zoufalý. A taky jsem se v něm naštval a alespoň pojmenoval to, co se teď děje, když už s tím asi sám nic nenadělám.
Mísí se ve mně zvědavost a obavy…
To mám už za sebou. Ten text byl publikován před dvěma roky a já tehdy ještě přece jen doufal, že něčemu pomůže, že se alespoň část veřejnosti bude divit, když už ne bouřit a konat. Ale kromě pár jednotlivců je to vlastně všem jedno. Jen mě zřejmě zase coby kverulanta odepsalo dalších pár lidí tam nahoře…
Mohu se zeptat, jak se ten litoral jmenuje?
Zkáza klauzury Kapelunk. Ale ne že z celé knihy budete číst jen ten! I když jsou ty texty samostatné, přesto mají nějakou logiku posloupnosti a měly by se tak číst.
Jak se dnes vydávají knihy?
Nebudu mluvit o vydávání pod nakladateli a velkoobchodem, s tím osobní zkušenosti nemám. Litoraly jsem vydal vlastním nákladem, což je vlastně snadné. Nepotřebujete žádné schvalování ani instituci nad sebou. Čistě literární kniha jako jsou Litoraly ani nevyjde v tiskárně draho. Proti Khorám, které stály čtvrt milionu, je to jen zlomek jejich ceny.
Tuším nějaké ale…
Jsou dvě. Jednak samozřejmě vnitřní pocit. Pokud vám knihu vydá nakladatel, je v tom jisté potvrzení, že má obecnou hodnotu. Vydání vlastním nákladem v sobě může mít sice kus hrdinství, ale taky hodně nerozumu a třeba i grafomanství.
Toho bych se nebála. A ten druhý problém?
Kniha vydaná mimo síť velkoobchodu se nemůže dostat do distribuce, a tedy ani do knihkupectví. V současné době třeba v Č. Budějovicích není ani jedno nezávislé větší knihkupectví.
Takže kde si můžeme Litoraly koupit?
V Trhových Svinech bohužel nikde, opakuje se smutná situace jako s Khorami. Naštěstí si zájemci o ně našli kontakt na mě a knihy si tak mohli pořídit. Jinak je nejsnazší možností si knihy objednat přes mé stránky www.milankozeluh .cz.
A obligátní otázka nakonec, co chystáte dalšího?
Vám tohle nestačí? (smích) Nejdřív bych se měl zamyslet nad distribucí knih. Soustředil jsem se na to je tvořit a vydávat a tohle jsem vždy nechával až na potom. A ono to potom už možná bylo loni. Jsem pověrčivý, tak se mi moc nechce mluvit o plánech, ostatně se říká, že když chce člověk pobavit Stvořitele, má nahlas říct, co plánuje…
Tak alespoň naznačte…
Pracuju na páté knize o Novohradských horách, tentokrát Kapličky.
Tak ať se vydaří! Přeji i úspěšnou cestu Vašich už vydaných knih ke čtenářům a děkuji za rozhovor.
