608 436 941

„Život jde naštěstí dál,

Autor: Petra Vicková | Zveřejněno: středa 24. dubna 2024 | 11x

říká laureát Medaile Za hrdinství Pavel Farka

Profesionální hasič se tak stal historicky prvním zástupcem svého povolání, který v Jihočeském kraji toto ocenění získal.

Na podzim loňského roku u příležitosti státního svátku udělil prezident České republiky Petr Pavel Medaili Za hrdinství panu Pavlu Farkovi za záchranu lidského života. Pan Farka žije v Rankově u Trhových Svinů a pracuje jako profesionální hasič. Stal se tak historicky prvním zástupcem svého povolání, který v Jihočeském kraji toto ocenění získal.

Požádali jsme ho, aby se o své dojmy z tak významné události s námi podělil.

Na úvod bych Vám chtěla poblahopřát a vyjádřit úctu nad tím, co jste vykonal. Příběh záchrany života z května roku 2022 jste již jistě mnohokrát vyprávěl, přesto Vás poprosím, abyste se k němu ještě vrátil.

Bylo to 27. května 2022. Měl jsem volno, nesloužil jsem, a celé dopoledne i přes oběd jsem byl na naší rodinné farmě, hospodaříme v Březí. Odpoledne jsem chtěl ještě zajet do Lidlu nakoupit zásoby na oslavu svých čtyřicátých narozenin a koupit dětem nanuky. Když jsem se z nákupu vracel, přijel jsem v Otěvěku přímo k nehodě motorkáře, který se srazil s autem. Viděl jsem auto naproti ve stoce a motorku, rozházené věci. Běžel jsem ke zraněnému, u něhož už byla paní Dita Steinbauerová Baštová, která nehodu viděla z okna, přiběhla také na pomoc. Mávala na mě, také tam byl ještě jeden náhodný projíždějící, který zřejmě volal sanitku. Ten mi řekl, že motorkář nemá nohu. Bylo mi jasné, že je zle.

Dramatický moment…co bylo dál?

Auto jsem rychle nechal na polní cestě a už mi hlavou proběhlo, že nemám rukavice, protože jsem je potřeboval jindy při opravě kombajnu. Popadl jsem lékárničku z auta, ale ta mi nakonec nebyla nic platná. Motorkář silně krvácel ze stehna levé nohy, rána byla velká, trčely z ní kosti, i levá ruka byla v nepřirozené poloze. Nohu se zaškrtit nepodařilo, protože standardní škrtidlo prasklo. Řekl jsem paní Ditě, aby mi přinesla nějaký provaz, šňůru, pásek, prostě něco pevnějšího. Běžela domů pro kurtovací pás, ale i když spěchala, trvalo to dlouho, musel jsem jednat rychleji.

Jak jste si poradil?

Nahmatal jsem mu tepnu a celou pěst jsem mu s veškerou silou nacpal do třísel proti zemi, abych to stehenní krvácení zastavil. On byl při vědomí, říkal, že rána tepe. Nakonec jsem na něj lehl celým tělem, on sice křičel bolestí, ale už to netepalo. Také jsem při provlékání škrtidla zaregistroval, že jsem se sám odřel o jeho kosti a mám odřené klouby na ruce. Ale říkám si, že bych se o ty ostré hrany zranil, i kdybych ty rukavice měl. Všechno se zdálo jako dlouhý čas, za chvilku tam ale byla sanitka a já na záchranáře volal, aby přinesli vojenský turniket, kterým se rány zaškrcují lépe, je to speciální škrtidlo.

Byl jste u něj sám?

Ne, po celou dobu Dita Baštová zraněného uklidňovala, držela mu hlavu, komunikovala s ním, to byla velká pomoc. Obrovské uznání si fakt zaslouží i ona, zachovala se skvěle, udržela si chladnou hlavu. Nakonec přilétl vrtulník, lékař z něj mi rovnou řekl, že mi děkuje, protože jsem tomu klukovi prý zachránil život.

Pak už zasahovali zdravotníci?

Ano, do nemocnice se zraněný dostal letecky a já jsem se umyl, rány jsem si okamžitě společně se zdravotníky a kolegy ze stanice Trhové Sviny, kteří se k nehodě také dostavili, důkladně dezinfikoval. A pak jsem se vrátil domu na tu oslavu. Říkal jsem si, že nanuky už vcelku dětem nedovezu, už byly rozteklé (smích).

Byl jste ale zraněný.

Protože jsem při události nebyl ve službě, nemusel jsem připravovat žádné hlášení. Ale kvůli tomu, že jsem se při zákroku odřel o kosti, chtěl jsem požádat o výsledky odběru krve motorkáře a zjistit jeho zdravotní stav, jestli není nijak nemocný. Volal jsem kvůli tomu i našemu panu řediteli. Napsal jsem základní popis situace a předal svému nadřízenému. Kluci od nás ze stanice ale o tom zásahu už samozřejmě věděli. Bylo důležité, že po následných kontrolních odběrech krve se ukázalo, že vše je v pořádku, to jsem byl rád.

Poděkoval Vám někdo za duchapřítomnost?

Ano, vděčnost mi hned vyjádřila paní Dita, že jsem ji nenechal v takové situaci samotnou. Spojila se se mnou i sestra motorkáře s rodinou, přijeli osobně a byli velmi milí. Nakonec jsem po čase mluvil i přímo s ním. Prozradím, že je to třicátník a jmenuje se Václav. O nohu sice bohužel nakonec přišel, ale levou ruku se podařilo zachránit. Vím, že se po úrazu zotavuje, chodí s protézou, a dokonce se mu letos v lednu narodil syn! Máme v plánu se všichni sejít. Život jde naštěstí dál.

Za svůj čin jste byl oceněn státním vyznamenáním. Kdo Vás na ni navrhl?

Zkrátím to. Cesta k nominaci na prezidentské ocenění vedla přes můj domovský českobudějovický hasičský sbor, Jihočeský kraj i Poslaneckou sněmovnu České republiky. V roce 2023 bylo společně se mnou na řád či medaili navrženo asi šest set lidí, z nichž si pan prezident vybral zhruba šedesát laureátů.

S podobnou situací má zkušenost jen velmi málo lidí. Co následovalo?

Když jsem se dozvěděl, že budu oceněn, volali mi z prezidentské kanceláře, zda vyznamenání přijmu. Řekl jsem, že velmi rád. Pak jsme byli osloveni skutečně nádherným reprezentativním dopisem s hlavičkou se lvem, kde bylo pozvání na slavnostní večer 28. října 2023 a všechny organizační pokyny. Pozvání platilo pro mě a dvě doprovázející osoby. Rozhodl jsem, že půjdu společně s mou maminkou a manželkou Evou. Krásný dopis s pozváním zvlášť přišel i mamince, té to udělalo velkou radost.

Teď se zeptám typicky žensky. Co na sebe na Pražský hrad?

O tom se u nás doma samozřejmě také mluvilo, zda dlouhé nebo kratší večerní šaty. V propozicích nebylo přesně určeno, jaké oblečení mají dámy mít, mělo by to být ale slavnostní. Já jsem chtěl jít v uniformě profesionálního hasiče, a tím svoje povolání i kolegy reprezentovat. Myslím si, že tuto mou volbu pan prezident následně ocenil.

Jak na Vás pan prezident působil? Jaký je v osobním kontaktu?

Pan prezident Petr Pavel je skutečně nesmírně příjemný a důstojný člověk, velká osobnost. I pro něj to byla premiéra, byly to první státní ceny v jeho funkčním období. Věřím, že si mě mezi navrženými vybral, protože s námi jako představiteli záchranných složek cítí jako bývalý voják určitou spřízněnost. Také sám jezdí na motorce a ví, že nehoda se může stát i zkušeným řidičům. Díval se všem i mně zpříma do očí, hezky s každým oceněným promluvil, celé to pro mě bylo silné. Trému jsem ale neměl, byl jsem klidný a dojatý.

28. října je státní svátek naší republiky, užil jste si ho?

Ano, máme čtyři děti, udělali jsme si třídenní výlet do Prahy, prohlídli jsme si město a šli třeba i do aquaparku. Vzali jsme pak v pátek přes den děti na Hrad, abychom jim ukázali, kde se slavnost bude odehrávat. My tři dospělí jsme pak večer pokračovali na večerní program. Hrad si díky slavnostnímu večeru mohly zevnitř pohodlně prohlédnout manželka s maminkou, to byl pro obě velký zážitek. My ocenění jsme šli přímo na setkání s panem prezidentem a jeho paní. Chtěli se s každým poznat a promluvit. Večerem provázel hradní kancléř, který pomáhal panu prezidentovi se mezi jmény zorientovat. Pan Pavel mi přímo řekl, že si váží toho, co jsem udělal. Působivé bylo i to, že jsme procházeli všemi těmi nazdobenými sály, tam jsem se nikdy nedostal. A skvělé bylo i setkání s osobnostmi, které byly oceněny se mnou. Například s panem Viktorem Preissem nebo panem Petrem Kostkou, přímo vedle mě seděl světoznámý horolezec pan Radek Jaroš. Po udělení ocenění byl slavnostní raut a my jsme se na něm zdrželi zhruba přes půlnoc. Moc si vážím toho, že jsem to se svými blízkými mohl zažít, budu na tento příjemný večer určitě vzpomínat celý život.

Děkuji Vám za rozhovor a ještě jednou blahopřeji.

Foto: Fotoarchiv Kanceláře prezidenta republiky, foto Tomáš Fongus/Zuzana Bönisch