vychází druhý díl Svinenského století
Jan Štifter vydává pokračování své úspěšné knihy.
Spisovatel Jan Štifter v těchto dnech vydává další knihu svých rozhovorů s lidmi, kteří mohou a chtějí vyprávět o dávných událostech, protože je ještě sami zažili. Navštívil opět místní pamětníky a barvitě zachytil jejich nová svědectví. O vzniku druhého dílu Svinenského století jsme si krátce popovídali i my.
První díl Svinenského století vyšel přesně před rokem, mohl by ses k němu prosím ještě vrátit? Jaký byl ohlas těchto příběhů ve městě?
Neobyčejný – lidi reagovali skvěle. Knížka se rychle stala nejprodávanější ve svinenském KICu. Nejvíc mě potěšil ohlas jednoho čtenáře, který mi napsal, že číst Svinenské století je jako zajít na kafe k jednotlivým pamětníkům, povídat si s nimi, naslouchat.
Měl jsi ze zachycení některého z příběhů zvlášť dobrý pocit, radost?
Máme za sebou dvě desítky rozhovorů, rozdělených do dvou knih. Každý z nich je pro svinenskou historii důležitý, protože řeší jiné téma. Někde jsou to rodinná dramata, jinde společenský život nebo aféry, o kterých kdysi všichni mluvili. Nejcennější je ten úhel pohledu – pamětníci vyprávějí, jak oni události viděli. Až bude jednou někdo sepisovat svinenskou historii moderních dějin, myslím, že právě tohle pro něj může být dobrý pramen: jednotliví lidé, jejich osudy a jejich vlastní perspektiva událostí. Radost mám skutečně z každého hotového rozhovoru.
Setkal ses naopak třeba i nepřijetím a nevolí?
Jeden jediný rozhovor jsem nepublikoval, protože zasáhla manželka pamětníka. Přitom to bylo naprosto nekonfliktní povídání, ale jen do chvíle, než do toho vstoupila žena. Rázně odmítla text publikovat, tvrdila, že se v něm pamětník dělá lepší, než ve skutečnosti je. Vyhrožovala, že pokud ten materiál otiskneme, řekne na něj všechno ostatní – a že to se jejímu muži rozhodně líbit nebude. Nechtěl bych mít za ženu někoho, kdo si na mě sbírá kompro. Pána mi bylo líto. Bylo to na začátku rusko-ukrajinské války, napsal jsem mu pak dopis, že hrdinové nejsou jen ti kluci, kteří se brání ruskému teroru, ale že jsou i tady ve Svinech, pod palbou životní partnerky.
Podle čeho si doyeny a jejich vzpomínky vybíráš? Zajímá Tě nějaká konkrétní oblast života?
Snažím se pokrývat co nejširší spektrum života. Někdo má životní téma, jako třeba Jana Randová, to je hlavně divadlo. Někdo má velmi těžký životní příběh, jeho svinenské století bylo obzvlášť bolestivé – teď mám na mysli třeba Růženu Schneiderovou, dceru řezníka Kollara, kterému komunisti zničili život a poznamenali i další generaci. Rekonstruujeme příběhy slavných firem, jako byli Staškovi. Ve dvaceti rozhovorech máme 22 osobností, protože dvakrát jsem vedl dvojrozhovor. A všichni mi přišli do cesty tak nějak přirozeně – Františka Valuta jsem svezl stopem do Svinů, Evu Korešovou náhodou potkal na Buškově hamru. A vždycky z toho byly velmi vřelé návštěvy.
Navštěvujete s fotografem Milanem Havlíkem lidi přímo u nich doma, jak to probíhá? Jak se k vám hostitelé chovají? Chtějí publicitu? Nebo se naopak bojí nebo stydí?
Bojujeme s časem, ale zatím úspěšně – potkávám pamětníky, kteří jsou ve formě, často nadšení, že si mohou popovídat s někým, koho jejich osud zajímá. Scházíme se několikrát – rozhovory musí být autorizované, každé slovo musí pamětník odklepnout, protože něco se nějak řekne, ale já to můžu špatně pochopit. Záměrně se vyhýbáme tématům, která by mohla někomu jinému ublížit – cílem Svinenského století není šířit pomluvy a fámy, a tak někdy v příběhu třeba vynecháme příjmení, když víme, že by to udělalo zlou krev. Svinenští se nestydí mluvit, někdy zápasíme s tím, že se nechtějí vyfotografovat, ale pak stejně svolí – a Milan Havlík je mistr portrétu, vznikla série krásných fotografií, které graficky sjednocují celý projekt. Vizuální podoba knihy, to je zase práce Pavla Jaloševského, pro Sviny dělal třeba vizuál naučných stezek.
Podařilo se vám nějaký příběh „zachránit“? Mám na mysli situaci, kdy je dotazovaný pamětník už velmi starý nebo vážně nemocný...
Zachránili jsme všechny příběhy, protože dřív nebo později by nebyly. Poslední dva roky jsem se stejným konceptem sbíral příběhy z Petříkova a Těšínova, tam rozhovory vyjdou pod názvem „To byla ještě voda plná ryb a raků“. Z patnácti osobností se vydání knihy nedočkali dva. To je bolestivá zkušenost. S pamětníky se ale setkáváme i v edici NADOHLED, kde s Danem Kovářem mapujeme historii svinenských osad. Vzpomínám na paní Sokolíkovou, která skutečně celý rok čekala, až se u ní zastavím s knížkou, nebylo jí dobře, ale věděla, že do konce roku vyjde její příběh jako součást historie Rankova, Jedovar a Veselky – knížku jsem jí přivezl, paní Sokolíková si ji přečetla a za pár dní odešla. Řekl bych, že uklidněná a s vědomím, že neodchází docela, v knížce bude obtištěná navždycky. Taková setkání jsou až dojemná – a každý takový příklad potvrzuje, že tohle, co děláme, má smysl. Dokonce mi přijde, že nic z toho, na čem se aktuálně podílím, nemá větší smysl.
S kým jsi chtěl mluvit, o koho jsi stál...a už to bohužel nevyšlo?
Mrzí mě, že mezi pamětníky nemáme pachatele Svinenského století. Ty, kteří vyháněli sedláky ze statků nebo kradli šperky při domovních prohlídkách. Gaunery, kterým komunisté dali šanci zazářit. Jsou pryč – a možná je to dobře, že skončili v zapomnění.
Co konkrétně vedlo k tomu, že jsi připravil druhou část knihy?
To, že zatím nebylo všechno řečeno. A třeba vznikne i třetí díl – ale určitě nebude za rok. Budu rád za případné tipy na pamětníky, třeba na e-mail stifter.jan@seznam.cz. A samozřejmě pomohlo, jaký měla první kniha úspěch, jak u čtenářů, tak na městě. Takhle náročný projekt může vzniknout jedině ve spolupráci s radnicí – a ta svinenská dlouhodobě historii fandí, což nám dává dobré zázemí a podporu podobných věcí.
Budete organizovat opět setkání pamětníků v kulturním domě?
Ano, ve středu 26. června. Od 17:30 zahájíme výstavu na náměstí, od 18 hodin si budeme s pamětníky povídat v kulturním domě, v kině nebo v tanečním sále. Srdečně zvu, je to jedinečná šance popovídat si se všemi knižními hrdiny druhého dílu, a přijdou i některé osobnosti z první knihy.
Kdo je autorem nápadité výstavy velkých panelů, vycházejících z příběhů knihy, přímo na náměstí? Proč jste ji umístili právě tam? Chcete v podobném pojetí pokračovat?
Stejně jako loni jsme i letos připravili panelovou výstavu na náměstí – protože každý knihy nečte, někdo do historie potřebuje fyzicky narazit. Ty panely ve zkratce přibližují jednotlivé osudy, příběhy se dostanou zase k jiným lidem. Náměstí je nejlepší prostor, a myslím, že mu ty panely sluší, graficky je připravuje Vendula Mrázová ze společnosti Hruška reklama. Zkoušíme i jiné výstavy, na jaře jsme na náměstí instalovali ilustrace Aloise Terše, a ve výhledu máme proměny svinenských ulic – srovnávací fotografie, které protnou historii s dneškem.
