608 436 941

Stanislav Kocina z Trhových Svinů slaví devadesátku

Autor: Mgr. Kateřina Hálová, zpěvačka Podhoranky | Zveřejněno: 12. září 2019 | 133x

Zakládající člen Podhoranky a její první kapelník

Po otci muzikant, vyučený zedník, stavař, soudní znalec, zakládající člen Podhoranky a její první kapelník, ale především skromný a milý člověk, to je Stanislav Kocina, rodák z Olešnice u Trhových Svinů, který 30. října slaví 90. narozeniny.

Stáňo, odkud pramení tvoje láska k muzice?

Od otce. Otec (Jan Kocina) byl lidový hudebník z Olešnice. Hrál na klarinet, s trumpetou jezdil s cirkusy po celé Evropě, později v hudbě pokračoval v malé dechové kapele a rozšiřoval si znalosti ve hře na heligonku, chromatickou harmoniku, bas a také hrál ve své svinenské kapele na křídlovku.

Takže tvůj první nástroj, na který jsi hrál, byl také dechový?

Ne, začínal jsem na housle. V osmi letech. Dřív to tak bylo běžné. Otec učil dechy, mě dal ale učit hru na housle k Matourkovi v Olešnici. To byl zedník, v Praze zedničil a v zimě jsem k němu chodil na housle. Potom jsem chodil k Zevlovi, to byl muzikant, pak k Jandovi, to byl můj strýc, učitel ve Svinech, no, a nakonec jsem šel k profesoru Korešovi, tam, co byla stará fara. To už bylo v době, kdy jsem se učil zedníkem. Každou sobotu jsem chodil k němu na housle. Ale v tu dobu jsem už asi dva roky chodil hrát s kapelou.

Bavily tě housle?

Po válce tady ve Svinech byla taneční kapela, já byl šestnáctiletý kluk, hrál jsem na housle, děvčata se smála, já se styděl. Ale hrával jsem i vánoční hudbu v kostele. 5.května 1945 bylo povstání v Praze, tak jsme hodinu přerušili a pak už jsem nikdy na housle nechodil. Housle taky z kapel zmizely.

A jak ses od houslí dostal k dechovým nástrojům?

To jsem ještě hrával na housle. Za války o prázdninách bylo třeba muzikantů a ti nebyli. Otec v té dobře hrál ve Svinech na bas. Byla to parta svinenských muzikantů a muzikantů z okolí a chyběla jim přiznávka. Tak jsem od 14 let hrál ve funuspartě. Základy jsem dostal od otce, zbytek jsem se naučil sám. Do hudební školy jsem nechodil.

A baskřídlovku sis vybral sám?

Nevybral, byla potřeba. Otec ji sehnal a povídá: „Jdeš na přiznávku“. Naučil mě chodit s funuspartou. To je taková zvláštní chůze. (zpívá – tam tam ta dam) A když se hrál veteránský pohřeb, zpátky se vedla vlajka, na náměstí byla uložená, od kostela se šlo pochodem. Mezitím se šlo do hospody zapít, tam se chodilo mezi pohřbem. To šel vždycky dlouhý průvod z města, všechno z baráků, nebo ze vsi, šlo se pomalu průvodem až ke kostelu. Před kostelem se hrálo, tam byla mše, půl hodiny. Mezitím jsme šli do hospody na pivo („a karty“, podotýká se smíchem Stáňova dlouholetá přítelkyně Zdeňka), a když začali zvonit, tak honem zpátky. No jo, užilo se! (smích)

A kdy ses dostal poprvé k vedení kapely?

Měl jsem kapelu po otci. V roce 1953 založil svou šestičlennou kapelu, kde jsme s ním hráli já i můj o rok mladší bratr Bohumír. Já na pozoun a bratr na bicí, otec na harmoniku. Později otec tuhle kapelu rozšířil na desetičlennou dechovku. Otec také komponoval vlastní skladby a učil hudební nástroje v Olešnici a okolí. No a po jeho tragické smrti po havárii na motocyklu v roce 1971 jsem se vedení kapely ujal.

Jak vzpomínáš na tohle muzikantské období?

Hráli jsme přes 20 let v kamarádství. Hráli jsme bez zpěváků, takže muzikanti museli zpívat, jen přiznávka hrála melodie.

Učil tě někdo zpívat?

Ne, ne. Zpíval, kdo uměl. Měl jsem písně napsaný. To otec všechno napsal. Otec říkával – písnička. A ze začátku zpívali hosti. To třeba přišel sedlák, dal litr piva a začal zpívat. A muzikanti museli zahrát a zpívat v té tónině, co ten sedlák začal, museli se chytnout, jinak by bylo zle.

To musí být těžký, ne?

Musíš honem chytit tóninu. („Stáňa je výbornej sluchař, i notař dobrej, z listu umí hrát“, dodává hrdě Zdeňka.) Ale zle nikdy nebylo. Když se nechytlo, začalo se znovu.

Dokdy kapela působila?

Vedl jsem ji do roku 1976, kdy vzhledem ke stáří některých muzikantů v důchodovém věku, které jsem nechtěl nahrazovat jinými, protože hráli přes 20 let spolu, jsem po dohodě s kolektivem činnost kapely ukončil.

V tu dobu ale už začala vznikat Podhoranka.

Ano, kapela vznikla v roce 1977, v době, kdy se převážná část mladých muzikantů vrátila ze základní vojenské služby a chtěli v hudbě pokračovat. Já už jsem je znal, protože před vojnou měli kapelu a hrál jsem s nimi několikrát na záskok. Taky František Kubín (pozn. současný hráč na baskřídlovku) se učil u mého táty.

Znali jsme se, kluci věděli, že už kapelu po otci nemám, tak mě požádali, abych s nimi šel hrát. Byla první zkouška, hrál tam Sihelník na bas, můj synovec, byla zkouška ve Strážkovicích, tam bydlel Franta Chuchel (pozn. první křídlovák, současný kapelník Podhoranky), usmyslili si mě na kapelníka.

Že jsi byl nejstarší a nejzkušenější?

Asi, a taky jsem už měl známosti na okrese a na kulturním středisku, ze stavařiny se lidi znají a bylo to dobrý.

Jak sis s kluky rozuměl, když jsi skoro o 30 let starší?

Kamarádsky, vždycky velmi kamarádsky jsem si rozuměl, hned jsme si začali tykat. Muzikanti si tykají, já jsem taky tykal, když jsem začínal se starejma muzikantama.

Byl jsi na ně někdy přísnej?

Ne, já neumím být přísnej. („Ne, Stáňa neumí být přísnej,“ smějí se oba.) Vždycky poslouchali, žádný problémy nebyly. Bavili jsme se s Frantou (Chuchlem), to byl zástupce, tak jsme se domlouvali.

Proč zrovna s Fandou?

Protože je to první křídlovák a je výbornej křídlovák a znal jsem ho od začátku.

Podhoranka toho pod tvým vedením mnoho dokázala. Ve tvých poznámkách o historii kapely píšeš, že to byla jedenáctičlenná kapela, která se později rozšířila o pěvecké sólisty. Brzy po svém vzniku začala pronikat i mimo domovskou oblast a hrála např. Pošumavský věneček v pražské Lucerně, Sejdeme se na Vlachovce, festival v Bechyni, na festivalu Karla Valdaufa, v zahraničí vyhrávala v Německu i Rakousku. Měla družbu s moravskou kapelou Legrúti, kdy se navzájem navštěvovali a pořádali společně koncerty. V 80.letech Podhoranka spolupracovala s českobudějovickým rozhlasem, kde má své nahrávky. Hitem v té době se stal valčík Píseň podzimu. A v roce 1999 se kapela konečně dočkala svého vlastního hudebního nosiče. Kazeta Radostická kaplička byla pokřtěna na soběslavském festivalu Blata se baví (pozn. současný název festivalu je Kubešova Soběslav). Nebylo ti líto kapelu právě v tomto roce, na vrcholu všeho, opustit?

Bylo mně to možná trochu líto, ale mně bylo 70 let. V tom nejlepším se má přestat, dokud je člověk ve formě. A v tu dobu Kája (Petrák) musel ze zdravotních důvodů přestat hrát na trumpetu, musel by z party odejít. A byla by škoda pustit kamaráda z party. Tak jsem mu uvolnil místo, on se to naučil na baskřídlovku a já jsem stejně chtěl přestat. („Umět odejít včas, to je důležité“, povídá Zdeňka.)

Když jsi tedy v roce 1999 předal taktovku prvnímu křídlovákovi Františku Chuchlovi z Ostrolovského Újezdu, znamenalo to tvůj konec s hraním?

Ne, ještě, když jsem byl v Podhorance, hrál jsem zároveň se čtyřkou. Hráli jsme svatby, v domově důchodců, různá výročí. To jsem ale hrál na pozoun. Tu malou partu důchodců dal dohromady harmonikář Franta Hoffelner. Byl jsem volnej, tak jsem šel. Hráli jsme do loňska, teď už nehrajeme, někteří umřeli a mně už to kvůli zubům nehraje.

A předáváš někomu svoje hudební znalosti? Učil jsi někdy hudbu?

Když otec učil ty kluky z okolí na dechy, tak já je učil na housle, to už mi bylo 16 let. Jen jsem zaskakoval, jinak neučil.

A podědil někdo z rodiny hudební talent?

Měli jsme s manželkou dceru, ta má kluka a holku, vnučka a vnuk hráli oba na harmoniky a hráli dobře. Prostřední pravnučka je varhanice, provází v létě v kostele, a přitom tam také hraje. A nejmladší pravnučka hraje na klávesy a saxofon.

Co tě v současné době zaměstnává?

(smích) Muzika pořád. Poslouchám rád rádio. A taky se stále zabývám soudním odhadem nemovitostí.

Jak ses k tomu dostal?

Jsem stavař. Před více než 60 lety jsem se z Olešnice přestěhoval do Trhových Svinů, když jsem se oženil. Stavařině se věnuji celý život. A celý život jsem byl u jednoho podniku tady ve Svinech. Pracoval jsem na stavebním kombinátu, později to byl Okresní stavební podnik. Přitom jsem se vyučil zedníkem, protože nejdřív bylo třeba existence, řemeslo, a pak jsem se zase vrátil do podniku po studiu na Střední průmyslové škole v Budějicích. Nejdřív jsem byl na podniku stavební asistent, potom projektant, a nakonec stavbyvedoucí.

Stáňo, dovol mi, jménem celé kapely, popřát ti spoustu radosti do dalších roků. Ať ti zdraví slouží a umožní ti dělat všechno, co tě těší. Ať je ti ve společnosti dobré muziky pořád příjemně. Hodně lásky a vše nejlepší. S úctou a s díky blahopřejí tví přátelé z Podhoranky s kapelníkem Frantou Chuchlem.