608 436 941

Jaroslava Vanišová: Maminka o utopených synech mlčela

Autor: Jan Štifter | Zveřejněno: středa 8. února 2023 | 267x

(rozhovor navazuje na příspěvek Pět mrtvých kluků: hra na ledě v roce 1942 skončila tragicky v TSL 12/2022)

Málokterá rodina nese tak velký kříž jako svinenští Balangarovi – během 2. světové války přišli o čtyři chlapce, tři se utopili ve Velkém rybníce, posledního pak zastřelili Němci v květnu 1945. Jaroslava Vanišová si skládá střípky událostí až v posledních letech. Doma se vytrvale mlčelo.

O tragédii z 12. prosince 1942, kdy jste přišla o tři bratry, se u vás tedy také nemluvilo?

Moje matka o tom nikdy nemluvila. Skutečně nikdy jsme to podrobněji nerozebírali. Narodila jsem se, když jí bylo 48 let. Maminka mě čekala v době, kdy se bratři utopili. Co jsem se dozvěděla, vím od sester nebo od známých. Tak mě potěšilo, že jsem našla v Trhovosvinenských listech článek, kde Jiří Reindl vzpomínal na tu událost ve dvaačtyřicátém roce jako přímý účastník, je dnes už jediný svědek. Moc mu za to svědectví děkuju. Volali jsme si a některé věci si ještě dořekli. Mám doma fotku kluků, jednu, kde jsou ještě zaživa, a pak snímek, jak leží mrtví v posteli.

Vaše rodina pochází z Rejt?

Balangarovi jsou svinenská rodina. Bydleli jsme tenkrát v nájmu pod kostelem u Steinbauerových. Měli tam jen jednu místnost a Steinbauerovi trvali na tom, aby se naši vystěhovali, že tu místnost potřebují. Ale maminka se bránila, nechtěla pryč. Měla tušení, že se na Rejtech něco stane – prý věděla, že se kluci utopí, a snažila se na Rejta nejít. Ale chalupa na Rejtech byla tenkrát pro ně asi jediná možnost, kam se mohli přestěhovat. Kluci chodili kolem vody k lomu, kde jsme tenkrát bydleli, a maminka denně myslela na to, aby došli v pořádku. Toho dne byla v lese a slyšela, že se zvoní umíráček. Potkala nějakou paní a hned se ptala: „Ježiš Maria, neutopili se na rybníce nějací kluci?“ Domů ji hnalo zlé tušení, strašně se toho bála, a ono to skutečně přišlo. Za tři měsíce jsem se narodila a maminka se šla na Velký rybník utopit. Táta pro ni skočil do vody, chytil ji za vlasy a zachránil ji. Těžko se mi o tom mluví, vůbec si neumím představit, co musela prožívat, že se rozhodla skoncovat se svým životem. Jméno jsem dostala po utopeném Járovi.

Jenže tehdy rodinná tragédie neskončila.

Nás bylo celkem osm dětí – čtyři kluci, čtyři holky. Z kluků zůstal naživu nejstarší Viktor. Na konci války mu bylo 20 let. Mámina sestra ho v květnových dnech 1945 vyslala na Červený vršek, aby zjistil, jak to vypadá s Němci, aby obhlédl situaci. Jemu se nechtělo, říkal, ať ho teta nechá ležet, ale teta trvala na svém. Chyba byla, že měl u sebe pistoli. Cestou na Červený vršek potkal esesáka na koni. Němec Viktora zajal a ten se už domů nevrátil. Byl v tom pochodu smrti, který má pomník na Rejtech, Němci utýrali nebo zastřelili několik chlapů ze Svinů, mají pomník na starém hřbitově.

Víte, co se Viktorovi stalo?

Umlátili ho flaškami od piva, a nakonec ho střelili do hlavy. Jeho tělo odhodili do stoky. A to mi potvrdil i pan Reindl, bydleli při silnici na Rejtech. Vzpomínal, že ze stoky sbírali mrtvé, zastřelené. Viktor se měl ženit, čekali se slečnou dítě, narodila se mu pak dcera. Vyrůstala v Litoměřicích, potkávali jsme se s ní, jezdila za námi taky do Svinů, pracovala jako ředitelka ve školce. Hned po válce dostala rodina pro Viktora ocenění, Československý válečný kříž od Ludvíka Svobody. Od léta 1945 zůstaly v rodině jen holky. Některé děti zemřely hned po narození, sestry říkaly, že jsem se narodila jako jedenácté nebo dvanácté dítě. Matka tedy zakusila něco strašného – ztrácela děti hned po narození, a nakonec přišla o čtyři syny. Sestry vyprávěly, že si odvážela zastřeleného Viktora domů na trakaři.

Jak se s tím dokázala vypořádat?

Každý den si sedla na postel nebo na židli, modlila se a plakala. Pořád, to bylo denně, opravdu denně. Dožila se nakonec 80 let. Starala jsem se o ni. Kamkoliv jsem šla, varovala mě, abych se držela dál od vody, abych se jí taky neutopila. Přitom nechtěla říct nikdy nic navíc. Nerozuměla jsem tomu, proč se některé věci dějí, a sestry mi to musely vysvětlovat. Myslím, že maminka o některých věcech by nedovedla vůbec mluvit, nedokázala by je vyslovit.