608 436 941

Hříšní lidé města svinenského

Autor: Petra Vicková | Zveřejněno: 20. října 2022 | 45x

Nová kniha J. Štiftera

Netradiční pohled na více než sto let staré události nabízí nová kniha českobudějovického spisovatele Jana Štiftera s názvem Já tě musím uškrtiti. Autor pro ni vybral temné příběhy svinenských lidí, které by dnes spadaly spíše do černé kroniky. S Janem se známe léta a jsme i redakční kolegové, proto jsem si v našem rozhovoru o novince dovolila zachovat neformální tón.

V úvodu knihy mě zaujal popis našeho města na přelomu 19. a 20. století. Trhové Sviny měly v té době asi 3500 obyvatel, byly vzmáhající se české město s pivovarem, okresním soudem, notářstvím, školami i rozvinutou sítí živnostníků – to jsou vcelku pozitivní informace. Co tě vedlo k tomu, abys o městě začal hledat i údaje, které nám místním už tak příjemné nejsou?

Protože neexistuje jen pozitivní historie. A protože právě tahle alternativní historie je výrazně spojená s historkami. Lidé je rádi vyprávějí. Ještě po létech vzpomínají na události, které vstoupily do černé kroniky, protože tyhle příběhy zpravidla mají posluchače. Možná se díky nim uklidňujeme, že jsou lidé pořád stejní – touží po tom mít se lépe, a někteří vždycky na úkor druhých, i naši předci byli sexuální, i do jejich životů občas vstoupilo nějaké velké neštěstí.

Jaké byly tvé hlavní zdroje hledání? Psalo se v archivech o zločinech a skandálech podobně barvitě jako dnes?

U skandálů na přelomu 19. a 20. století můžeme vycházet především ze soudních spisů, které jsou uložené v budějovickém archivu, a tehdejšího dobového tisku. Bohužel se soudní spisy nedochovaly ke všem případům, a ještě to jsou často jen rozsudky. Noviny jednotlivé události popisují barvitě. Skvěle je dramatizují. Kde byl jeden výstřel, slyšel novinář výstřely dva. Před sto padesáti lety stejně jako dnes byla poptávka po šokujícím příběhu – a tak novináři trávili čas u soudů, přinášeli reportáže a krmili obecenstvo. Máme tak dobře zmapovaný třeba proces s Antonínem Bildem, který ve svém domku v Kostelní ulici uzamkl svou choť, tenkrát to lidé vnímali jako záblesk středověku, paralelu viděli u zazděných princezen. Dlouho jsem hledal způsob, jak to celé vyprávět. V první verzi knížky byla ještě spousta dalších událostí, a už toho bylo asi moc. První verzi četla paní starostka, a nakonec měla dobrý nápad – vyprávět to průvodcovsky, dům po domu, což nakonec funguje. Nechali jsme svinenské domy vyprávět.

Ve vyprávěních jsou zachována plná jména aktérů – hříšníků i jejich obětí. Nebojíš se reakcí potomků? 

Panoptikum města by nemělo kouzlo, kdyby nemělo jména. Velká část Svinenských tu má hlubokou minulost. A v té hluboké minulosti je přirozené, že objevujeme padouchy i hrdiny. Nejsme zodpovědní za činy svých předků, ale právě jejich činy nám dovolují uvědomit si, že se chceme chovat jinak, že jsme jinak vychovaní, že to, co oni dělali, je proti našemu přesvědčení. Kniha Já tě musím uškrtiti končí první republikou – všechny události jsou starší 100 let, některé sahají hluboko do 19. století, což byl taky jeden z důvodů, proč tam nakonec jména zůstala. Nepíšeme o nikom žijícím.

Zaujal tě nějaký příběh více než ty ostatní? 

Nejvíc mě zasáhly příběhy kindesmordů – příběhy žen, kterým se po porodu zamotala hlava a zabily své dítě. V našem prostředí to je fenomén spojený prakticky vždycky s nemanželskou loží – děti byly nemanželské, jejich matky taky. Věděly, jak těžké je vyrůstat bez otce, stresovalo je i okolí, sousedé lomili rukama a říkali: „Jak jsi jen tohle mohla dopustit, sama víš, jak to máš těžký.“ Zcela upřímně je mi líto nejen těch dětí, ale i jejich matek, které zůstaly při porodu samy a zdravý úsudek se nechal rozdrtit strachem. Pro odlehčení ale knížku doplňují i někdy humorné příběhy – dočítáme se třeba, že v roce 1912 spolkl jeden obchodník při spaní svůj umělý chrup nebo že dva chasníci si v roce 1897 udělali legraci ze dvou zdejších chův, kterém prohodili děti v kočárku, a jaké pak bylo nadělení, když pak doma křičelo cizí dítě. „Matka se zapotácela a museli ji odnést do postele,“ napsaly noviny Budivoj. Vše se vysvětlilo až další den.

V knize je celá řada fotografií, které jsou zveřejněny poprvé. Odkud tento unikátní obrazový materiál pochází?

Z fotek v té knížce mám velkou radost – jsou v nich unikátní kousky, které jsem nedávno objevil v Jihočeském muzeu, a taky snímky od soukromých sběratelů. Fotografie a pohlednice Svinů sbírám odmala a jsem vždycky rád, když se objeví snímek, který jsem ještě neviděl. Pořád se to děje – díky tomu, že ve Svinech fungoval na přelomu 19. a 20. století ateliér rodiny Wortnerových, ale jezdili sem fotografové z Budějovic i Krumlova, a pak tu dlouhá léta působil fotograf Mašek, je obrazová historie města neskutečně bohatá.

Souvisejí historky v knize s událostmi a místy, které jsou popsány v zastaveních naučné stezky Trhové Sviny zbožné i hříšné? 

Na začátku byla stezka a na konci je kniha. Když jsme pracovali na trase Trhové Sviny zbožné a hříšné, sesbíral jsem materiál, který dokázala naplno využít publikace. Bylo mi líto, že na panelech musíme některé věci odbýt jednou větou, ale na druhou stranu jsme nechtěli stezku textově zahltit – zvažovali jsme tam každé slovo. A tak vznikla knížka, ve které jsou aféry zasazené do kontextu. Graficky ji stejně jako stezku připravil Pavel Jaloševský, současné fotografie pořídil Milan Havlík, jsou to šikovní kluci a na knížce je to vidět – věřím, že Svinenské potěší. Temnější čtení a dlouhé zimní večery, projasněné hezkými fotkami. Na knihu navazují i vycházky, které jsme letos podnikli pětkrát a určitě zopakujeme i v příštím roce, protože vždycky chodilo aspoň dvacet lidí.

Na čem pracuješ právě teď?

Dokončuji knížku rozhovorů se svinenskými pamětníky. Bude tam 10 příběhů – snažil jsem se o různorodost, a tak třeba bratři Valutovi vyprávějí o politickém procesu z roku 1958, ve kterém komunisté zničili řadu někdejších živnostníků, včetně jejich otce, učitel Pavel Salák vzpomíná na školství v 50. a 60. letech, Božena Hlaďová zase na dětství ve Vaňkově vile a podobně. Je to soubor zážitků, zkušeností, svinenské paměti. Desetkrát soukromé dvacáté století. Na rozhovorech jsem pracoval víc než rok a v příštím roce vyjdou knižně. Ještě letos vyjde historie Něchova, druhý díl edice Nadohled, kterou zpracováváme s Danem Kovářem a Evou Farkovou, a příští rok se chceme vrhnout na Rankov.

Foto: Petr Zikmund a archiv

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jan Štifter: Já tě musím uškrtiti.

Kniha o hříšných lidech našeho města na přelomu 19. a 20. století.

Již nyní v prodeji v KIC Trhové Sviny.