Hned několik výročí pediatra a hematologa
Počet roků, během nichž v bílém plášti neúnavně slouží pacientům nejen v Trhových Svinech a v Českých Budějovicích, už přesáhl pětačtyřicítku. A další výročí pokračují - uznávaný pediatr a hematolog MUDr. Yahia Jabali vloni na podzim oslavil 75. narozeniny. Před rovnými dvaceti lety dokončil významnou odbornou práci na téma postupu při léčbě akutní lymfoblastické leukemie u dětí a dospívajících, v níž svou dlouholetou praxi zúročil.
Narodil se v palestinské rodině v izraelském městě Taiba v roce 1946. Z šestnácti dětí jeho rodičům zemřelo deset, všechny jako malé. Být dětským lékařem mu tedy dávalo smysl, chtěl pomáhat zachraňovat životy a dát naději nemocným.
Šel nejprve na rok studovat na Hebrejskou univerzitu do Jeruzaléma matematiku a biologii. Psal se rok 1967 a kvůli veřejně přiznanému odmítavému postoji k Šestidenní válce se pak jeho studium „zdrželo“ – rok učil matematiku na střední škole a toužil jít studovat do zahraničí. Nakonec získal stipendium do Československa. Čekal ho roční kurz slovenštiny v Senci a pak studium na Lékařské fakultě univerzity J. A. Komenského v Bratislavě. Uměl hebrejsky, arabsky, anglicky, naučil se tedy i česky. V tehdejším Československu se oženil a po třech letech v Izraeli se do naší republiky vrátil. S manželkou Marií, která pracovala jako lékárnice, se nejdříve usadili v jihočeské metropoli a v roce 1980 se dostali do Trhových Svinů. Zde vychovali tři děti – Naďu, Jana a Lukáše.
Pane doktore, jaké byly Vaše začátky na jihu Čech?
No, všechno šlo postupně - jako pediatr jsem v roce 1979 začínal pod vedením člověka, na kterého nikdy nezapomenu a kterého si dodnes velice vážím. Dal mi důvěru, tím mi skutečně velmi pomohl. Byl to tehdejší primář dětského oddělení českobudějovické nemocnice František Říha. Představte si, měl bez mého vědomí posoudit, zda jsem se svými znalostmi jako cizinec schopen léčit zdejší pacienty. Posudek od něj byl údajně dobrý, chválil mou práci, žádné předsudky neměl. Díky tomuto posudku jsem vlastně mohl zůstat v republice. Víte přece, jaké byly tehdy poměry. Nakonec jsem začal tedy léčit děti ve Svinech, kam jsme se pak s rodinou z Budějovic přestěhovali. A byl to zase on – pan primář Říha - kdo mi nabídl místo hematologa na svém oddělení, když jsem se po osmi letech svůj trhovosvinenský obvod rozhodl opustit.
A od pediatrie na obvodě jste přešel k dětské hematologii?
Mohu říci, že jsem k tomuto oboru tíhl už na studiích. Když jsem v roce 1988 nastoupil do českobudějovické nemocnice, objevila se šance se k němu přiblížit. Dětská hematologie jako samostatná moderní stanice v tamější nemocnici v podstatě neexistovala. Nebyly prostory, nastavené postupy, zavedené procesy. A nikdo to nechtěl dělat, čemuž se vlastně ani nedivím. Léčba se nedařila, její úspěšnost byla nízká, asi pět procent. Na prstech jedné ruky bych mohl spočítat děti, které se nám v té počáteční době podařilo zachránit. V takové blízkosti neúspěchu lékaři i zdravotní sestřičky mohou snadno „vyhořet“, bývalo to psychicky velmi náročné.
Jak jste tedy pokračovali?
Museli jsme se naučit novým léčebným postupům, odborně se jim říká protokoly. Využívali jsme tedy zkušeností především německých kolegů. Věřte mi, že to nebyla jednoduchá cesta. Pracoval jsem s plným nasazením, když jsem večer přijel domů, studoval jsem a do půlnoci se vzdělával dál. Často se mi stávalo, že jsem po službě sundal plášť, prohlédl si kapsy a zjistil, že tam zůstala stravenka na oběd, ani jsem se pořádně nenajedl. Nachodil jsem po oddělení denně jistě deset kilometrů. Odevzdal jsem té práci nejen své znalosti, ale určitě i část svého vlastního zdraví.
Neúspěšnou bilanci se podařilo zastavit?
Ano. Víte, já jsem součástí lékařské generace, která už se nebude opakovat, tohle už žádná jiná generace nezažije. Během několika let se nejen v dětské hematologii i onkologii odehrál zázrak v podobě úspěšné léčby. Podívejte – na začátku v roce 1988 jsme měli asi pět procent přeživších dětí. Když jsem pak v roce 2010 docházel do důchodu, radost z uzdravení prožívalo už osmdesát procent původně nemocných. A nyní jsme už zase dál – bojuje se stále o další procenta, i když už to jde samozřejmě pomaleji. Nyní už jsme na devadesátce. A nejde o pouhé statistické přežití jinak smrtelné nemoci, ale zároveň o prožití plnohodnotného kvalitního života. Musíme v této oblasti poděkovat zejména mezinárodní spolupráci – jednoznačně stále pomáhá výměna názorů, kongresy, školení, studia a sdílení zkušeností.
To pro Vás musí být přece velké zadostiučinění.
Necítím se ani jako vítěz, ale ani jako poražený, byl jsem prostě ve správný čas na správném místě, jak se říká. Vnímám to takto – vystudovat medicínu může vlastně každý, kdo má průměrný intelekt a výdrž. Ale medicínu intenzivně celý život dělat, to už je něco jiného, neboť medicína není exaktní vědou. Mělo by to vycházet z vás, chuť pomáhat by z lékaře měla vyvěrat spontánně jako léčivé vřídlo, nesmí to být nic vyumělkovaného ani předstíraného. A to je dar Boží.
Před rovnými dvaceti lety jste své zkušenosti završil významnou věděckou prací.
To je pravda, vidíte, ani jsem to nepočítal. V roce 2002 jsem jako spoluautor sepsal protokol, laicky řečeno shrnutí nového léčebného postupu při akutní lymfoblastické leukémii u dětí a dospívajících. Studie byla mezinárodní v patnácti zemích světa, od Hong Kongu po Chile, včetně mé rodné země (Izrael) a mé adoptivní země (ČR), pracoval jsem na ni intenzivně celé dva roky. Podle tohoto protokolu se léčilo přes pět tisíc nemocných dětí s velmi dobrými výsledky (ca 80 %). Šlo o absolutně největší klinickou studii v pediatrii a dětské hematologii v historii, která se k tomu uskutečnila v zemích s nejrozmanitější kulturou, tradicemi, jazykem, i s velmi odlišnou ekonomickou silou. Její výsledky již byly uveřejněny i v předním odborném časopisu Journal of Clinical Oncology, kde k ní byl dokonce věnován i editorial.
Pracujete dál?
Ano. Ačkoliv jsem oficiálně odešel do důchodu v roce 2010, občas stále sloužím na pohotovosti tady v Trhových Svinech i v Českých Budějovicích. Jak řekl Einstein: "Život je jako jízda na kole, abys udržoval balanc, musíš stále jen šlapat". Ale to víte, všichni stárneme a sil bohužel ubývá.
Jako lékař jste zažil i celosvětovou pandemii onemocnění covid-19. Nemohu se nezeptat, jak jste ji prožíval.
Je to samozřejmě katastrofa pro celý svět, tohle se dotklo miliónů lidí, hodně jich zemřelo. Covid samozřejmě není jediný koronavirus, chřipka začala v podstatě stejně – před sty lety. Odhaduje se, že zkosila padesát miliónů životů. Ale to byla jiná doba – po stránce medicíny, hygieny i životní úrovně. Dnes je už svět globalizovaný, nemoc se šíří všude a překotně, budeme podobné problémy řešit jistě i v budoucnu. Vidím ale spíš ty pozitivní stránky – doposud se třeba nikdy nepodařilo vyvinout očkovací látky (byť nejsou úplně stoprocentní) za jediný rok! Druhé pozitivum vnímám v tom, že virus stále studujeme, hodně jsme se o něm dozvěděli. Troufám si tvrdit, že i očkovací látky můžeme pravděpodobně stále vylepšovat směrem k např. sezónnímu přeočkování. Zároveň se pracuje na vývoji léků - virostatik. A v neposlední řadě jsme si přece všichni uvědomili, že musíme být pokorní, vždyť jsme proti přírodě pořád velmi maličcí.
Děkuji za rozhovor.