608 436 941

Vzpomínky na Junáka v Trhových Svinech

Autor: Rozhovor se svým dědečkem Jaroslavem Ebenhöhem (91 let) vedl Tomáš Machart | Zveřejněno: 27. února 2022 | 29x

Rozhovor s dědou

Vyprávění pana učitele Ebenhöha

Kdy a kdo organizoval činnost Junáka ve Svinech?

Co si pamatuji, tak měsíc po ukončení války r. 1945 u zrodu Junáka v T. Svinech stáli bratří Zdeněk a Ladislav Stráských, synové starosty L. Stráského, Jára Jokl, bratr MUDr. Vaňkové a Mirek Šícho, bratr učitelky Mikšíčkové. Přijímali nás kluky za členy, organizovali a řídili další činnost.

Podnikali jste něco o prázdninách toho roku 1945?

Ano, již o prázdninách koncem července zorganizovali a vedli táboření na hoře Kohout v blízkosti opuštěné hájovny. Jelikož začalo silně pršet, místo ve stanech jsme se ubytovali v místnostech opuštěné hájovny. První den jsme se seznamovali s okolím, vycházka byla k vrcholku hory Kohout apod. Vedoucí navázali známost s nedalekým statkem uprostřed lesa, Těžákem, a dohodli, že jim každý den skupinka chlapců přijde pomáhat na pole, a oni nám po celý týden budou dávat mléko. Pamatuji si, že nás druhý den navštívil pán od bezpečnosti, který vedoucímu doporučil, abychom ukončili táboření, že v okolí jsou stále ještě Němci, kteří nám mohou ublížit. Vedle stojící Honza Neradů (o 5 let starší) ukázal pánovi pistoli (nefunkční) a hůl se slovy: „Toto jsou naše zbraně – nebojíme se!“

Zažili jste tam nějakou příhodu, událost, na kterou se i po letech vzpomíná?

Ano, na jednu nemohu zapomenout. O půlnoci všichni odešli na hru „Strážci hranic“ a na mne připadla hlídka, kdy jsem byl vyzbrojen zbraněmi, které jsem uvedl dříve. Jak jsem obcházel celý objekt, tak slyším, že někdo je uvnitř – takové divné zvuky. Byl jsem vystrašený, srdíčko mi kleslo do kalhot, ale po chvilce váhání jsem vkročil do místnosti, kde hlasitě klidně spal a chrápal Honza Hohenberger (o 2 roky starší). Nebylo mu dobře, proto se hry nezúčastnil, ovšem já jsem to nevěděl. Že se mi ulevilo a srdíčko se vrátilo na místo, nemusím říkat. Jako já, tak rovněž mezi nejmladší táborníky patřil Franta Pišinger, Jarka Pancíř, Franta Matoušek, Stanislav Kollar. Přesně nevím, kolik nás tam bylo, některý den též některý z vedoucích z jistých důvodů se vytratil.

Probíhalo táboření každým rokem?

Ano, další rok se tábořilo na paloučku u lesa nedaleko mlýna pana Trajera, vždy v místech, kde bylo místo ke koupání, většinou u řeky. Každý letní tábor byl vlastně vyvrcholením celoroční činnosti jednotlivých oddílů. Dva oddíly ve Svinech tvořili starší chlapci a jeden nejmladší, tzv. „Vlčata“, který vznikl o rok později a vedl ho Toník Bildů.

Kde jste se scházeli v Trh. Svinech? Ve škole, jako později pionýři?

Našim druhým domovem se stal park Červeného kříže, který se rozkládá v jihovýchodní části od města pod vodojemem. V této zalesněné kotlině byla umístěna v zadní části prostorná dřevěná chata, ve které se odehrával náš skautský život. V prostorné místnosti (klubovně) se uskutečňovaly různé hry, seznamovali jsme se se vším možným a v menší místnosti byly uskladněny věci k táboření, pro hry a též tam byla knihovna. Chata byla postavena až druhým rokem, rovněž i brána (návrh dal M. Šicho) se strážní budkou, vše rozmístěno u vchodu do rokle. Vím, že vše mělo býti darováno americkou armádou – to se říkalo. Pochopitelně, že rokle každým měsícem se měnila k lepšímu. Upravovali jsme hlavní cestičku k chatě, prostor ve středu, kde se mohlo hrát s míčem, v zadní části pak schody, aby se mohlo chodit k vodojemu. Jistě, že náš park se nemohl srovnat s parkem Svatotrojičním (Weisserův), který v té době byl oplocený, kolem hlavní cesty k altánu stále něco kvetlo a každý den se večer panem Kollarem, bydlícím nedaleko, zamykal. Ale přesto jsme na naše přírodní stále vylepšované prostředí byli pyšni!

Život skautů od pozdějších pionýrů a svazáků se lišil, že?

Zajisté, junák rád žil v přírodě, pochopil, že příroda je moudrou knihou pro toho, kdo se ji naučí číst. Skautská činnost vycházela vlastně vstříc našim zájmům, kdy byly přizpůsobeny věku junáka. Postupně jsme se naučili různé věci - mít kladný vztah k přírodě, znát lidi i jiných národů, států, všímat si všeho, co se děje ve světě i kolem nás, umět se postarat o sebe i o druhé, když je to nutné. Naučili jsme se, jak trávit smysluplně svůj volný čas a umět své znalosti využít na správném místě a ve správnou chvíli. V klubovně každou hrou, chytře postavenou, jsme tak získali potřebné informace správně vyhodnocovat i poznávat, co je správné a podle toho se také chovat. Jsem přesvědčen, že Junák nás mladé, jak po stránce tělesné, ale i mravní, vedl k cílevědomosti, dodržování kázně a pravidel fair play. Slib pionýrů probíhal, jak si pamatuji, hromadně v kulturním domě, tak milý slib před rozvinutou státní vlajkou v přírodě nedaleko Březí, ozářen plameny ohniště.

Jak jsi dodržoval skautský slib v životě?

Myslím, že jsem se snažil některé články slibu dodržovat. Slib měl deset bodů – jako junák je pravdomluvný, čist v myšlenkách a skutcích apod. Slib končil větou : „Duší a tělem býti hotov pomáhat bližnímu, v tom mi pomáhej Bůh“. Pionýři místo Boha měli Lenina, Stalina a Gottwalda.

Junák je vlastně světově uznávaný skaut. Kdy vlastně vznikl a jak to bylo s mládežnickou organizací v ČSR?

Jak nám starší vyprávěli, tak zakladatelem v USA byl generál Robert Baden Pavell, který sjednotil mládež k ušlechtilým myšlenkám a skutkům bez rozdílu lidských ras. V ČSR po vzniku samostatnosti základy položil Benjamin Svojsík. Asi jsi též slyšel jméno Jaroslav Foglar - první táborník a jeho knihy jako „Hoši od Bobří řeky“ jsou u mládeže známé. No a v roce 1949 v T. Svinech junáci podle této knihy začali nacvičovat divadelní hru. Zkoušky probíhaly v sále „ U Jožky“, což byla restaurace v horní části náměstí (dnes tam je hotel). Ve hře vlastně probíhal život na táboře od budíčku až po večerku. Vedoucím nám byl byl Jan Bild, učitel, jeho zástupcem Jan Polák. Touto hrou jsme měli získat finance k zakoupení různých potřeb pro činnost. Svinenští občané tak měli býti seznámeni s naší činností. V divadelní hře hlavně zazněly známé junácké písně „Červená se line záře … oheň hřeje ruce, barví tváře“ nebo „Stály báby u silnice“, „Vítězné mládí“, „Hurá táborníci“, „Džungle ztichla večer nastal“ a další. Vše doprovázela kytara J Bilda. Nechyběla ukázka slibu, jakož i zábavné scénky u táborového ohně.

Kdy jste měli premiéru a jak dopadly finance?

Divadelní představení pro občany bylo naplánováno k vánočním svátkům téhož roku, tedy 1949. Jelikož se dostavily účinky února 1948, začala vládnout KSČ a naše divadelní hra byla zakázána. Pro nás velké překvapení a zklamání!

Taky vím, že jsi vedl v některém roce skautský tábor, kdy?

Ano, začátkem roku 1949 mi Toník Bildů, který začal studovat v Praze předal „Vlčata“, což byli hoši ve věku 8-10 let, nejmladší skautíci. Téhož roku jsem vedl tábor těchto chlapců pod Dubíkovem (Háperk) nedaleko obce Hrádek. Vedlo se nám tam dobře, každý den nám prodejna mlékárna v T. Svinech přivezla jak konev mléka, tak i chleba na odbočku z hlavní silnice na N. Hrady na cestu do Hrádku, kde služba tábora vše vyzvedla.

Junák byl zakázán, ale poslední tábor to nebyl.

Před maturitou jsem pro oddíl Vlčat zařídil a vyjednal táboření u řeky Malše pod Chlumem u Ločenic. Povolení k táboření jsem si musel vyřídit v Č. Budějovicích v Radě pionýrů, jelikož od Svazu mládeže v Trh. Svinech (ČSM) a KSČ, u kterých se projevila zdvořilá neochota , jsem povolení nedostal. V Českých Budějovicích, jak si vzpomínám, byl velmi ochotný soudruh Palma, který mi povolení vystavil s připomínkou, že to budeme nazývat budovatelským táborem. Naše táboření proběhlo od 2. do 10. července 1950. Dopravu účastníků i potřebného materiálu tam a po týdnu zpět do T. Svinů ochotně zařídil pan Václav Průha, obchodník z Nového města, jehož syn s námi tábořil. Měli jsme postaveno 7 stanů, z toho 2 německé. Jeden den jsem nechal táboření narušit nočním přepadením, kdy Jarda Randů s Tomkem se měli nepozorovaně vyplížit ze stanu do lesa, způsobit randál atd. Hlídku té noci měli Pavel Homrů a Mirek Plachý. Probudili spáče – rázem všichni byli ze stanů venku, ale k lesu se nikdo neodvážil. Jak hlídka, tak i ostatní jako Padrta, Musil a další ukázali svou odvahu bránit tábor proti vetřelcům. Proč ne, když text v písni zní: „Džungle ztichla večer nastal, ke spánku se všechno klade, jen v táboře smečka vlků, na stráži je vlče mladé. Jó, vlče se nebojí ničeho, přece má tesáky od toho, aby když nepřítel ozve se, rozházel mu kosti po lese“. Po 20 minutách vše utichlo, pochopitelně po budíčku byla dlouhá debata. Poslední den táboření nám narušil Honzík Průků, který dostal spalničky a Járovi Svitáků něco padlo do oka, ale vše se dobře vyřešilo. Po našem návratu z táboření došlo k vyklízení chaty, kdy veškerý materiál byl přenášen Vaňkům do vily, kde Jára Joklů k tomu určil jednu místnost. Věci pak postupně byly rozdány členům. Já si odnesl domů několik knih.

Co se stalo s junáckou chatou, převzali ji pionýři?

Jak si pamatuji, chata pionýrům nesloužila, někdo dal příkaz chatu rozebrat a naše rokle se na další léta uložila ke spánku. Jak řekl Mark Twain: „Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne!“ Nebo jak říká lidová moudrost „Hlavu a mozek máme všichni, ale rozum jenom někteří“. Já jsem pak po maturitě měl jiné starosti. Začal jsem v Praze studovat na pedagogické fakultě přírodopis a zeměpis, studium dokončil diplomovou prací „Organizace hmyzích států a Výchova dětí v rodině“. Ale pamatuji si, že jeden rok, již zmenšená, byla chata za Kolínovým mlýnem, kde se bruslilo, víc nevím.

Od babičky vím, že jsi se již jako ženatý toulal a nebyl jsi často doma, je to pravda?

Jak víš, tak jsem se oženil,mou manželkou se stala Jindřiška Kříhová, bylo to v roce 1958, kdy jsem rovněž nastoupil na zdejší jedenáctiletku, ředitelem byl František Janáček. Pravda je, že s učiteli Karlem Sejčkem a Marií Borůvkovou jsme každé prázdniny podnikali táboření se staršími žáky, kdy jsme uplatňovali též prvky junácké. To ale by bylo na další dlouhé vyprávění. Já jsem na doporučení ředitele Janáčka též v listopadu r. 1960 složil státní zkoušku na Pedagogickém institutu v Č. Budějovicích na téma „Zemědělská výchova“, předmět podle Sovětského svazu se u nás začal učit v posledním maturitním ročníku na střední všeobecně vzdělávací škole, která byla po jedenáctiletce. Jak vidíš, tak jsem stihl vše, jak táboření, rodinu i školu. Závěrem jsem si vzpomněl, co řekl p. Jablonský: „Nevěř vše co z pera vyjde, k přírodě svůj nakloň sluch, v knihách mluví jenom lidé, v přírodě však mluví Bůh“.

Co přeješ dnešní mládeži?

Aby druhým domovem byla všem příroda, aby měli hezké zážitky, jaké jsme prožívali my, aby neseděli u počítačů a řídili se junáckým heslem „Vždy připraven!“ 

Vzpomínky lze zakončit junáckou večerkou, kterou jsme vytrubovali několikrát nad údolím řeky Malše pod zříceninou hradu Pořešín: „Zapadl den, slunka svit, vymizel z údolí, z temen hor, odpočiň každý, kdos boží tvor!“

Byl bych rád, kdyby se znovuobnovila rokle pod vodojemem, třeba pro účely mládeže a mohla by pak nést název Junácký park.