608 436 941

Přiznala jsem i tetu v Americe

Autor: Jan Štifter | Zveřejněno: 30. ledna 2022 | 18x

(dokončení rozhovoru z minulého čísla TSL)

Na tatínkovu krejčovskou dílnu, dědečkův parádní pokoj a své neobyčejné manželství vzpomíná v rozhovoru Marie Plchová, letos slaví osmdesát sedm let. Čtenáři Trhovosvinenských listů znají paní Plchovou jako nadšenou básnířku, která opěvuje krásy jižních Čech, ti starší si pak vzpomenou na jejího tatínka, který léta v Trhových Svinech působil jako kostelník.

Tatínek byl krejčí, měl krejčovskou dílnu. Jak se k tomu dostal?

Tatínka tohle řemeslo nebavilo, on za to nemohl. Moje babička, tatínkova maminka, se vdávala dvakrát. Vdala se, když jí bylo dvacet, a vzala si muže, co byl švec. Jejímu muži bylo třicet sedm, měli někde malé políčko, už nevím kde. A to jednou jel s trakařem, na kterém měl naložené seno, a v ten den se hrozně rozpršelo. Dovezl ten trakař do průjezdu, ale to seno bylo stejně promoklé, a šel si lehnout. Jak byl sám promoklý, dostal zápal plic a bohužel na něj umřel. Tenkrát to bylo normální záležitostí, že lidé umírali na zápal plic. Babička tedy byla rok vdaná a muž jí umřel, do toho byla těhotná. Její muž se jmenoval Karel Filip. Babičce se narodil chlapec, kterého pojmenovali taky jménem Karel. Karlíček bohužel umřel, ale důvod nevím. Babička byla poměrně dlouho sama. Potom šla do divadla. Ale to nebyla divadla tak, jak vypadají dnes. Jestli to byla náhoda nebo to někdo domluvil, už nevím. Potkala tam svého nastávajícího. Tatínkův otec byl vdovec. Se svou zesnulou manželkou měl tři děti. Po její smrti zůstal sám. Až poté šel do divadla a tam se seznámil s mou babičkou. Tak to celé začalo. Vzali se. Můj dědeček Antonín byl povoláním krejčí a byl velice šikovný. Dědeček měl opravdu krásný dům, který koupil za vlastní peníze, musel tedy dost vydělávat. V tomto domě jsem se i narodila a bylo krásné se do něj po letech vrátit. Dokonce zařídil i patro, ale kdyby jen to. V něm měl krejčovskou dílnu, tam měl učedníka a dělníka. Měli tam také takovou pavlač u okna, aby tam šlo světlo, a dvě velká okna na ulici. Byl tam takový parádní pokoj, jak se tomu dříve říkalo. Ten parádní pokoj byl opravdu krásný. Ten vám ho měl tak hezky zařízený. Všechno tam bylo růžové. Záclony, lustr. Dědeček jezdil i na jarmarky. Babička také pomáhala šít. Ženy tenkrát nechodily do práce, ale pomáhaly doma, buď v zemědělství anebo v domácnosti. Tenkrát měli lidé i hodně dětí, se kterými byla spousta práce. Vždycky, když jsem za babičkou chodila, tak jsem jí prosila, aby mi ukázala ten parádní pokoj a babička mi ho s radostí předváděla a u toho říkala: „Tady se posaď na tu truhlu a do skleníku se dívej pouze z dálky.“ Ten skleník má dnes můj synovec v Jedovarech. V tom pokoji měli moji rodiče ještě takové moc hezké kanape, na které jsem si bohužel nesměla sednout, aby se mu nic nestalo. To kanape bylo zelené sametové s červenými růžemi, a to samé bylo i na opěradle. Ten pokoj byl opravdu krásný. Rodiče v tom domě měli ještě hodiny, které mám já dodnes. Jsou už 130 let staré a fungují stále naprosto přesně! Nikdy je neprodám, protože je mám jako památku. Dědeček umřel v roce 1945. Můj otec ale bohužel neměl ke krejčovině vůbec žádný vztah. On byl zaměřený spíš směrem do elektřiny, snad by byl také velmi dobrým úředníkem. Tatínek se vyučil u svého otce, ale zkoušky a odbornou praxi dělal ve Vídni. U zkoušek můj otec dostal za úkol ušít sako, což nebylo vůbec jednoduché. I já jsem se pak naučila vyšívat, takže jsem pomáhala buď já nebo babička. Tatínek tedy potom převzal řemeslo po svém otci.

Jaké měl váš otec zákazníky?

Hodně zákazníků měl Kříha, to byl krejčí, který bydlel o tři domy dál. Ten byl velmi šikovný. Vždycky, když k němu někdo přišel s nějakým problémem, tak posílal zákazníky k nám, protože věděl, že by mu to dlouho trvalo kvůli zahlcení objednávkami. Jednou k nám poslal nějakého pana Řehouta. Tento pán byl ale hrbatý. A to se panu Kříhovi dělat nechtělo, takže ho raději hodil na nás. Tatínek si na to musel dělat speciální střih, aby se tam všechno vešlo. Pan Řehout byl spokojený. Pamatuji si, když k nám přišel na zkoušku. Vždycky když bral tatínek míry, chodila jsem mu spomáhat. Tatínek mu pak to sako navlékal, aby věděl, že všechno dobře sedí. Řekl, že musí ještě nahoru do dílny pro druhý rukáv. Pan Řehout seděl v kuchyni u stolu, kde maminka vařila. Ten pán měl opřenou ruku s tím rukávem a druhou měl na klíně a z ničeho nic si začal podřimovat. Maminka se zděsila toho, kde je můj otec takovou dobu, a nahoře ho našla, že taky usnul.

Váš tatínek byl poté kostelníkem. Jak se dostal k takové práci?

To bylo 1. listopadu 1945. Po smrti dřívějšího kostelníka pana Kociny tuto funkci převzal můj otec. Tatínek tenkrát neměl tolik práce, tak to vzal na zkoušku na dva měsíce. Nic se za to neplatilo. To byla práce z lásky k pánu Bohu, maminka v kostele uklízela a já se starala o květiny. Obcházela jsem všechny zahrady ve Svinech a brala od lidí kytky, které jsem pak dávala do váz v kostele. Ty vázy jsme s maminkou vždycky vyplachovaly venku, pak jsme do nich rozdělily květiny a rozdaly je všude po oltářích. Tatínek si tu práci už nechal. Staral se v kostele o všechny možné rekonstrukce nebo o sochy.

Měli jste nějaké problémy za komunistického režimu?

Byli jsme pronásledováni, protože se staráme o kostel i proto, že jsme lidovci. Když jsem nastoupila do továrny FRUTA a vypisovala tam dotazník, tak tam byla poznámka, že máme psát pouze pravdivě. Byla tam otázka, u jaké strany jsme, tak jsem tam napsala, že jsem u lidové strany a že mám i tetu v Americe. Když to dostal pan ředitel do rukou, hned to zmačkal a roztrhal. Řekl mi: „Holka, tohle tam nesmíš psát. Já bych z toho pak měl problémy.“

Kde jste bydleli?

Babička s dědou si postavili baráček. Tam jsme bydleli s Ádou, netekla tam voda, pro vodu jsme chodili nedaleko chalupy, elektřina tam taky nebyla. Já jsem pak sečítala faktury za všechno a zjistila jsem, že nás stál dvakrát tolik, za co jsme ho prodali. Bydleli jsme tam dvacet pět let. Teď už si nedokážu představit, jak jsme to tam mohli zvládnout, a ještě když přijela sestra na návštěvu, tak to bylo těsné, byla tam jen chodbička a dvě malé místnosti. Tenkrát se nás někdo ptal, kam pojedeme na dovolenou, tak jim říkám „Budeme kopat žumpu“. A jednou, když hodně pršelo, nám ta žumpa přetekla a všechno nám teklo přes chodbu ven. Jirka, ten chodil za naší dcerou Majkou, musel jít na autobus, ale přes chodbu to nešlo, a tak vyskočil oknem a volal „Sem už mě v životě nikdo nedostane“. Volala jsem za ním: „Ale dostane, dostane, přijdeš si pro Majku“. Ještě byla doma naše druhá dcera Jana, ta teď bydlí ve Zborově, ta o vdávání taky nestála. Byla šikovná na ruční práce, hrála na housle, protože na piano nebo klavír nebylo místo.

Co jste dělala za práci?

Nejprve jsem nosila ve FRUTĚ poštu, pak jsem dělala zásobování. Pan Nový vždycky říkal: Mariánka je šikovná, oni jí z jedné strany vyhodí a ona tam z druhé strany oknem vleze a nenechá se odbýt, dokud nesežne, co je potřeba. A byla to pravda, vždycky jsem sehnala, co bylo potřeba. Pak jsem pomáhala tatínkovi šít. Dostala jsem také nabídku pracovat v lidovém sekretariátu, kde jsem se napřed musela zaučit v Českých Budějovicích, kde jsem si osvojila psaní na stroji. Poté jsem ještě dělala ve výkupu. Tam se mi moc líbilo, protože tam byl skvělý kolektiv. Tam jsem dělala finanční účetní.

Máte nějakou místní historku, pravdivou?

Blanka Machartů si vzala Pavla Homrů. Když jim ale bylo asi třináct let a děti si stavěly stany, asi chodili do stejné třídy, tenkrát se dohodli, že si taky jeden stan postaví. Našli si místo u Kolínů mlýna, tam byla taková rovná louka, vedle tekl potok. V mlýně bydlela s rodiči Dáša Kolínů. Ještě trochu odbočím: když byla v mlýně potopa a stěhovali všechny stroje ven, najednou si někdo vzpomněl, že nemají dítě, tenkrát malou Dášu, tak tam jeden z hasičů šel a Dáša seděla na stole, voda už byla vysoko, se stolem hýbala a hasič jí zachránil a vynesl ven. Tak to dobře dopadlo, ale ta první příhoda, kterou jsem nedořekla, dopadla hůř. Když ti dva zatloukali poslední klín do země, nešlo jim to, tak se do toho ten Pavel opřel, vytáhl kolík a zase zatloukal, najednou dal větší ránu a ze země vylétla ruka. Lekli se a utíkali domů k Homrům. Běželi pro hasiče, policajty. To bylo v srpnu v roce 1950, přijeli tam rodiče a všichni, řešilo se, co se mohlo stát. Stan zbourali a začali rejpat do země. Vyhrabali mužské tělo, někteří koukali, někteří utekli.

Kdo to byl?

Nikdo ho nepoznal. Tělo dali na nosítka. Dřív bývala za kostelem vedle hřbitova márnice. Hlásili rozhlasem, že kdo postrádá nějakého mužského, že je v márnici, aby se šel podívat. Taky jsem se šla podívat, bydleli jsme kousek. Furt toho člověka vidím, takový menší, holohlavý, celý modrý byl. Lidi chodili, chodili a nikdo ho nepoznal. Nejlepší je, když si lidi mezi sebou řeknou. U Římova postrádali mužského, že prý už ho dlouho neviděli. Povím, jak jsem to tenkrát slyšela: Nějaký Bohouš, nebylo mu ještě ani osmnáct, si chtěl koupit motorku. Jednoho večera seděl se svou sestrou a strýcem ve Svinech u stolu, Bohouš chtěl po strýci peníze, nějak se nepohodli a Bohouš toho strýce zastřelil. Ten v kuchyni padnul k zemi a Bohouš si vzal hotovost. Samozřejmě nevěděl, co udělat s mrtvým tělem strýce. Tak počkali, až zapadne slunce. V té době měl trakař opravdu každý, a tak jeho tělo naložili na trakař, vzali lopatu a krumpáč a šli ho zakopat za Kolínů mlýn. A stejně z toho ten Bohouš nic neměl. Jeho matku zavřeli a toho kluka poslali do dětského domova, protože byl ještě nezletilý. Já toho Bohouše taky znala, jako malí jsme si spolu hráli. Když se tady udělal nový hřbitov, tak tam měla hrob i Bohoušova matka a ten strýc.