608 436 941

Přiznala jsem i tetu v Americe

Autor: Jan Štifter | Zveřejněno: 23. ledna 2022 | 14x

Na tatínkovu krejčovskou dílnu, dědečkův parádní pokoj a své neobyčejné manželství vzpomíná v rozhovoru Marie Plchová, letos slaví osmdesát sedm let. Čtenáři Trhovosvinenských listů znají paní Plchovou jako nadšenou básnířku, která opěvuje krásy jižních Čech, ti starší si pak vzpomenou na jejího tatínka, který léta v Trhových Svinech působil jako kostelník.

Paní Plchová, celý život jste prožila v Trhových Svinech?

Narodila jsem se tady jako první dítě. Byli jsme celkem čtyři sourozenci. Tatínek byl krejčí, původem odtud, maminka pocházela z Lipnice u Jílovic. Ta byla ze sedmi dětí. Maminky sestra byla moje kmotra a přešla pracovat do Českých Budějovic jako opatrovnice. Dostala nabídku opatrovat dvě děti u pana doktora Pilmana. Můj dědeček byl spolužák prezidenta Emila Háchy.

Jaký byl váš manžel?

Můj manžel Áda byl velmi aktivní, celý život někde chodil a měl díky tomu opravdu krásné nohy (smích). Ani jeden jsme nepocházeli z bohaté rodiny, na svatbu měl Áda jen vlastní boty, ostatní věci, jako oblek, měl půjčené. Můj muž byl doktor pedagogiky, kterou studoval v Praze, nikdy si ale nepřál, aby mu někdo říkal pane doktore, jediné, co chtěl, aby měl svůj titul vyrytý na náhrobní desce. Měl velmi rád děti, každý rok jezdil pomáhat na pionýrské tábory. Děti ho měly rády, jeden chlapec mu psal tak dlouho, než se oženil. Poslední večer jednoho tábora mě tam pozval, vymysleli soutěž, kdo má nejhezčí nohy a prsa. Já se neúčastnila, mohli soutěžit jen kuchařky a ostatní účastníci tábora. Já jsem utekla a brečela, bylo mi to líto. Každopádně soutěž o nejhezčí nohy vyhrál můj muž. Kdo má ale nejhezčí prsa, to už jsem se nedozvěděla (smích).

Bylo to šťastné manželství?

Áda mi byl celý život věrný, vždycky mi všechno řekl. Kamarádi na něj připravili na táboře past, dali mu do postele holku a přikryli ji. On, když šel spát, tak ji tam objevil, a místo toho, aby se s ní vyspal, vyhnal ji s tím, že to je jeho postel. Byli jsme spolu 64 let. Áda neustále četl a všude si psal nějaké poznámky nebo verše. Cokoliv ještě teď otevřu, tam najdu nějaké básničky. Můj muž rád hrál na housle, na které se naučil hrát sám. Tak jsem je dala svému vnukovi.

Kde jste se poprvé s mužem poznali?

Poprvé jsme se potkali na pouti v Jílovicích, kam mě vzala moje teta. Byla pak asistentkou doktora Pilmana, on byl zubař. Na pouť jsem neměla jít a už jsem měla jet domů, byl konec prázdnin, ale tetě to bylo líto, že bych tam nešla, a tak jela k nám domů pro moje věci. Já jsem jásala, že tam můžu ještě zůstat. V Jílovicích už od odpoledne hrála muzika. Před hospodou U Tomášků byla lavička a tam jsme s tetou seděly. Jakmile začala hrát hudba, běžela jsem dovnitř. Mě tenkrát zajímal jen tanec, velmi ráda jsem tančila. Když přestala hrát hudba, běžela jsem ven se vyvětrat, bylo tenkrát strašné horko. No a jak jsem vyšla ven, stál tam s tetou nějaký chlapec a povídali si. Teta řekla: „Tady ti představuji našeho pacienta, chodí k nám na zuby.“ Tenkrát mě zajímal jen tanec. Po dalším tanci jsem vyšla ven a teta byla pryč. Ještě než ale odešla, řekla mi, že muzika je do půlnoci a na kraji Jílovic mi zamluvila spaní. Ale musela jsem tam být do půlnoci, jinak by mě tam už nepustili. Áda mě tenkrát doprovodil a jak byl mazaný, tak si řekl o adresu. Měl sice pero, ale neměl na co si to napsat. Jediné, co našel, byla šatenka. A dozadu na tu šatenku si napsal moji adresu. Tenkrát ho na pouť vzal kamarád z Kramolína. Myslela jsem, že na mě zapomene a už ho nikdy neuvidím, nechtěla jsem ho, ale on za mnou opravdu přijel, bylo mi tenkrát patnáct let. Byl dost troufalý. Naše sousedka ho vychvalovala, že vypadá jako filmový herec, tak krásný hoch to byl. Doteď nevím, co na mě viděl, byla jsem z chudé rodiny, nic jsem neuměla. Pak mi pořád psal, psal mi, ať mu píšu i já. Pak mi napsal, že půjde na vojnu, až skončí průmyslovou škol. Poslal mi zprávu, že se se mnou přijede rozloučit. Já jsem tenkrát nemyslela na žádné líbačky a objímačky. Nastoupil na vojnu do Ostravy a zase mi psal a chtěl, ať mu píšu i já.

Co jste mu tehdy psala?

Moc jsem nevěděla, co mu mám psát. Třeba co jsem měla k večeři (smích). Měla jsem plnou krabici těch jeho dopisů. Později k nám už jezdil, myslím, že to bylo už po jeho vojně. To mi bylo osmnáct. Celé dva měsíce v létě na prázdniny jsem jezdila k tetě, aby doma ubyla jedna huba a ušetřilo se. Áda si tetě stěžoval, že se nechci vdávat, že za mnou jezdí každý týden z Prahy a dlouho už to takhle dělat nebude. Ráno jsme se vzbudily, teta přišla, odhodila peřinu, probudila nás se sestrou Ančou a teta spustila na Anču, že ona je vina za to, že se nechci vdávat. Anča brečela, že to tak není, že za to nemůže. Tak jsme sešli dolu do kuchyně, teta vzala kalendář a řekla „Ukážeš mi, kdy se budeš vdávat“. Já jsem začala brečet, že se ještě nechci vdávat.

Znali jste se v té době už blíž?

Áda byl strašně slušný, ani se mě nedotkl, a to ani při odjezdu na vojnu. Teta řekla, že šaty a svatebníky obstará, ať si seženeme jenom boty. Řekla jsem si, že si ho tedy vezmu. Byla jsem s Ádou skoro stejně vysoká, tak mi v Praze nechal ušít krásné bílé střevíčky, vepředu proplétané. Jak za mnou jel ale z Prahy, šel na záchod a tam je i s krabicí zapomněl. Vystoupil z vlaku a vzpomněl si, že je tam nechal. Běžel za výpravčím, ať vlak ještě neodjíždí, a to už paní uklizečka nesla krabici, že je našla. Všechno dopadlo dobře, jinak bych byla bosá.

Kde jste se začali mít rádi?

Myslím si, že Áda mě měl rád od první chvíle, ve mně se to zlomilo až po svatbě. Byl na mě strašně hodný a něžný, do poslední chvíle na mě nic nezkoušel a držel si odstup. I proto jsem se do něj postupem času zamilovala.

Jaké máte zážitky z dětství?

Jako asi tříletá jsem šla s ranečkem z Lipnice domů, pěšky po silnici. Jak byl tatínek krejčí, jezdívali do Suchdola na jarmark a pořád se nevraceli. A teta na mě asi už neměla nervy a řekla mi, že na mě naši už asi zapomněli a nepřijedou, tak asi budu muset jít domů sama. A já jako malá holčička jsem si uvázala raneček, udělala jsem si uzlíček, do něj jsem si dala nějaké věci a vyrazila jsem. Teta, jak toho měla moc, všimla si až za chvíli, že jsem pryč. Na dvoře jsem nebyla, nikde jsem nebyla, tak utíkala před chalupu a v dálce mě zahlédla, jak si jdu s ranečkem směrem domů. Běžela za mnou, ať nepláču, že to tak nemyslela, že se pro mě rodiče jistě vrátí. Měla jsem ještě kamarádku Blanku Machartů, byla z bohaté rodiny, měli i vánoční stromeček a pod ním dárky. To my jsme neměli. Pamatuji si, že jsem jim ukradla vánoční čokoládou figurku.

Pamatujete si něco z druhé světové války?

Jéééžiš, třeba baba Kalkuška nám nechtěla dát poukaz na uhlí, naši byli nemocní a já jsem stála frontu. Ještě si ji pamatuji, jak jsem jí potom otevírala dveře, když chodila o hůlkách. Tenkrát jsem se nad ní smilovala. Nebo v Čeřejově měli dva kluky, stříleli z půdy proti Němcům, Němci si je vyhlídli, klukům bylo šestnáct a sedmnáct. Němci přišli do toho baráku, odkud stříleli, táta tam tenkrát byl, řekli mu, že pokud jim neřekne, kdo to byl, celé to tam zapálí, tak táta jen ukázal nahoru. Vojáci tam vlezli, stáhli kluky dolů, přivázali je za koně, sedli na ně a rozeběhli se. Kluci umřeli na umlácení. Strašný. Za revolučních dnů rozhlas hlásil, že nikdo nesmí ven. Můj táta vzal mojí sedmiletou sestru, mně bylo tenkrát deset a šel s ní ven i přes zákaz, šel Kostelní ulicí a tam na kraji Kozího plácku se zastavil, protože slyšel a viděl, že od Borovan cválá německé vojsko. Jeden z těch prvních vojáků zastavil a šli s tatínkem k sobě, hledali cestu do Nových Hradů. Ten Němec se ho ptal, kudy mají jet. Tatínek uměl výborně německy. Tak mu ukazoval, kudy má jet a jak měl nataženou levou ruku, voják si všiml, že má na prstě prsten s červeným křížem. Ptal se ho, co to znamená. Tatínek mu řekl, že je pracovník u Červeného kříže a má kurz ošetřovatelství a voják mu řekl, že má být s dítětem doma. Mezitím dojížděla kolona vojska a Němec se otočil a řekl mu „Honem utíkejte domů, nebo je to vaše smrt“ a odjel. V tom kolona dojela a tatínek nestačil doběhnout k domu, tak šel k prvnímu baráku, tam byl výklenek, vzal moji sestru do náruče, přitisknul ji k sobě a schovali se, naštěstí je vojsko nevidělo. Jodl, místní autodopravce, měl autobus a jak ho vojáci viděli, práskli tam pancéřovou pěst, autobus se celý rozletěl a shořel. Tatínek se celý třásl, plakal a běžel domů. Anču držel v náruči a šeptal jí: „Tak by sem tě byl obětoval smrti“. Maminka stála u dveří, u okna, protože se bála vyjít ven. Jakmile tatínek se sestrou dorazili domů, maminka je objala a všichni plakali.