Povolání hasiče jste si vysnil už v dětství? Jakými cestami Vás tedy osud zavedl mezi profesionální hasiče v T. Svinech?
Pocházím z Borovan a můj rodný dům je nedaleko " hasičárny ", kolem které jsem každý den chodil do školy. Asi od třetí třídy jsem začal chodit do hasičského kroužku, u kterého jsem se zájmem a oblibou vydržel až do dospělosti. Když jsem končil svoji střední školu, byl jsem rozhodnutý, že se chci stát profesionálním hasičem jako můj starší bratr i bratranec.
Jak dlouho už toto povolání vykonáváte?
Po absolvování civilní služby jsem v březnu roku 2001 nastoupil k HZS do Českých Budějovic jako hasič. Zde jsem získával potřebné zkušenosti a zdokonaloval se ve své práci. V září roku 2010 jsem byl převelen na stanici v Trhových Svinech, kde sloužím se svými kolegy dodnes.
Můžete nám přesně popsat onen zásah ve studni? Kdy a kde se odehrál?
Zásah, za který jsem byl oceněn, se stal na jaře roku 2020 v chatové oblasti pod Borovany. Naše jednotka byla vyslána operačním střediskem na záchranu lidí ze studny. Když jsme přijeli na místo zásahu, tak velitel rozhodl, že do studny půjdu já. Na záda jsem si tedy nasadil dýchací přístroj, kolem pasu si upnul hasičský opasek, přes který jsem byl jištěný a slézal jsem po žebříku pro omámené muže. Důvodem záchrany dvou mužů bylo to, že se rozhodli natírat sedmimetrovou studnu barvou, která měla silné a asi i škodlivé výpary.
Díky Bohu se vše podařilo zvládnout a oba muže vyprostit za pomocí lanové techniky. Na povrchu si je do péče hned převzala ZZS.
Byl to ve Vaší kariéře ten nejnebezpečnější zásah?
Když tak nad tím přemýšlím, tak bych neřekl, že to byl můj nejnebezpečnější zásah. Musím přiznat, že za celou svou hasičskou praxi jsem se s takovýmto zásahem ještě nikdy nesetkal, abych byl odkázán jen sám na sebe. Při tomto zásahu jsem necítil strach z hloubky nebo stísněného prostoru , ale spíše odhodlání a jistotu, že ty chlapy odtud dostaneme.
Můj nejnáročnějsí zásah, kterého jsem se účastnil, byla tragická nehoda autobusu v Nažidlech roku 2003. Dá říct, že v té době jsem byl ještě mladý méně zkušený hasič a takovýto typ zásahu se mi vryl do paměti.
Jak jste si užil přebírání ocenění na Pražském hradě? Jak to probíhalo a co Vás překvapilo?
O nominaci do ankety Hasič roku jsem se dozvěděl od svého nadřízeného necelý měsíc před samotným vyhlášením. Na kterém místě jsem se ale umístnil, to nevěděl nikdo ani z mých nadřízených. Slavnostní večer probíhal ve Španělském sálu Pražského hradu. Dostal jsem se na místo, kde jsem předtím ještě nikdy nebyl. O to víc bylo pro mě radostí vidět všechny ty krásné prostory tohoto mohutného sálu.
Celý večer probíhal příjemně za doprovodu hudby Hradní stráže. Moderátorka postupně vyhlašovala šest kategorií a každého nominovaného nebo nominovanou představila a pozvaní hosté ho (ji) obdarovali. A pak to přišlo. Poslední vyhlašovanou kategorií byl Hasič roku. Netušil jsem, na jakém místě se umístím, ale byl jsem šťastný, že mohu být mezi třemi nejlepšími. Když byl vyhlášen hasič na druhém místě a já jsem to nebyl, tak jsem si v duchu říkal: " Tak to je teda gól, to je síla ". Vůbec jsem nemyslel na to, že bych mohl vyhrát tak prestižní anketu. Na pódiu jsem od generálního ředitele HZS obdržel skleněnou přilbu a od náměstka ministra vnitra pamětní diplom.
Slavnostní večer jsem si prožil o to víc díky tomu, že mě při něm mohla doprovázet i má krásná žena.
Rýsuje se pokračování hasičské rodinné tradice i mezi Vašimi dětmi?
Tak to je dobrá otázka.
Kromě třech děvčat máme ještě dva kluky. Starší Vítek má touhu stát se také hasičem, ale zda se mu to povede, uvidíme. A mladší Ondra mi dneska říkal, že se chce se stát archeologem. Tak jsem sám zvědavý, kam je ta jejich životní cesta zavede. Hlavně, aby ve světě nedělali ostudu a ke každému se dobře chovali.
Za rozhovor děkuje
