608 436 941

Barborka

Autor: Karel Hlubuček | Zveřejněno: 23. ledna 2019 | 108x

Doudlebská povídačka

Doudlebská povídačka Karla Hlubučka

„Vono se nadarmo neříká, že mužskej po pátým křížku má bejt rád, dyž si s ním mladá holka něhdá ráda povídá, po šestým mu pěkně vodpoví na dobrýtro a po sedmým mu zdvihne fajfku, dyž mu upadne,“ rozsoudila to moudře bába Kotková. „Ale něhdá to popadlo každýho mužskýho, dyž šel do let, že by ještě moh rozsejvat na nový políčko. Ženská to na něm dřív nebo pozděj viděla sama, ať už nosila šátek nevím jak do čela. Toceví, něhdá, dyž už byla sama marodná a chtěla mít svatej pokoj, dělala, jako že to nevidí doopraudy. Děvečku, dyž jináč nebyla zlá, nevyháněla z domu, aby za ni nepřišla horší. Některá taky vyváděla zle, vyhodila ji hned, ale přišla jiná a za čásek to bylo to samý.

Starej Tomal byl snad nejhodnější soused ze vsi. Nejen chalupy i pole jsme měli vedle sebe a ta velká višeň stála zrouna mezi. Ani jsme kloudně nevěděli, komu z nás patří a ani jsme to vědět ani nemušeli. Dyž višničky dozrály a Tomal česal dřív, koukal, aby na našej půlce zvostalo spíš víc, než míň. I jeho Manča. Zlý slovo mezi nimi nihdá nepadlo, tak si rozuměli. Brali se z velkej lásky a žádnej z nich na groše nekoukal. Tak začali na chalupě s velkým dluhem a než se ho zbyli, sedřeli se zle. Copak Tomal, to byl pořízek a vydržel to, za to z ní nezvostalo skoro nic. Zhubla hrozně, všecko na ní jen viselo, ale von se nihdá na jinou ani nepodíval.

Ten rok byl tak krásnej podzim, že višeň nasadila na druhej květ. „Je to krása,“, povídala jsem zrouna pod ní Tomalovi. „Škoda, že to nedozrá.“ Tomal taky zavrtěl hlavou. „Depak.“

Ale moc k tomu přece nechybělo.

Ten čas se Tomalka rozstonala. Promokla na bramborách, chtěla to mocí mermo dodělat a zle se nastudila. Dostala dva zápaly. Nelehla si, ať ji píchalo, jak chtělo, dokud ji to neporazilo dočista. Seděla už hrobníkovi na lopatě, ale vydržela to přec, dochtor tomu ani věřit nemoh. A řek, že nejmíň rok k práci nebude, než se známko sebere. Tak mušeli shánět děvečku. „Dyby to bylo počkalo do Vánoc,“ naříkala si Manča. „Po nich se přece kloudná sežene. Ale před nima ne.“ Byla to prauda. Každá děvečka měla tenkrát uděláno, že k Vánocům dostane na šaty a proto dřív nešla ze služby, Dyž zrouna nemušela, něhdá se ani vyhnat nedala. Ale dohazovač Rejsek se zadušoval. „Tomalovi ji muším sehnat, dybych měl v poledne hledat lucernou.“

Taky že sehnal. Barborka se jmenovala a byla na mou duši jako ten kvíteček z pláňky, co si Barboru řežou děvčata, aby se dověděla, budou-li se za rok vdávat nebo ne. Urostlá jako břízka na samotě, při tom pěkně při těle a copy měla až po pás. Takový zlatý pletence jako vánočka, dyž se něhdá vyvede tak, že řekneš pámbu požehnej. A ty voči! Studánky z lesa. Na každýho se s nima podívala tak upřímně, že to až srdce hřálo, jako dyž zrouna sluníčko vysvitne. Tak jsem hned věděla, proč šla ze služby a nečekala na šaty. Hospodář se do ní nejspíš moc zakoukal a vona na to zkrátka nebyla.

Za pár dní nebyl u nás na vsi jeden mužskej, aby se za Barborkou nevohlíd a nenadešel si pokaždý, dyž jí moh dát dobrýtro nebo dobrej večír. Barborka mu taky tak hezky vodpověděla, jako dyž zvoneček ze Skalin zazvonil, až to hnedle pohladilo, ale na tom mušelo zvostat. S žádným dlouhý řeči nevedla. Dyž ji chtěl někdo umlouvat, zalezla mu hned jako ten pavouček do kouta a už ji celej den neuviděl, kdyby chodil kolem Tomalů desetkrát.

Jak byla k světu, tak byla k práci. Všecko jí šlo od ruky jedna radost, zpívala si při tom jako ten skřivánek. Kolikrát jsem vyšla sama na zápraží, dyž bylo známko kda, jen abych si ji mohla poslechnout. A myslela jsem na Tomalku, jestli ji nepíchá u srdce, že takovou krásu a takovou veselost muší mít Tomal celej den na vočích zrouna teď, dyž ji nemoc hnedle deset let přidala a jemu by málem šestej křížek nihdo nehádal.

Jinej by hořel nejdál za tejden jako slaměnej věchet, ale Tomal ne. Toceví, že se na Barborku neškareděl, to by nedokázal žádnej a neměl taky proč. Ale tak to vypadalo, že se v ní shlíží jako táta, dyž mu dcera zraje do krásy a muší v ní vidět mámu před lety, kda jí kupoval na poutích srdce s marcipánem. Barborko sem, Barborko tam – a vona mu zas tak hezky říkala pantáto tohle a tohle. Jedna radost byla se na ně podívat, jak si v práci jeden druhýmu hověli.

Dyž to trvalo celej měsíc, už jsem si kolikrát řekla – voba chlapci Tomalům padli na vojně, tak našli hnedle dceru. Povídala jsem to jednou Manče a ta si musela vzdychnout. „Hodnější by, na mou duši, ke mně nebyla. Mám ji moc ráda,“ chvilku mlčela a pak řekla „- taky, co se dá dělat.“

Já ty dva měla přece na vočích a tak jsem se do ní tenkrát dala. „Slepej by mušel Tomal bejt, aby se mu nelíbila. A žádnej mužskej, aby ji mněl nerad. Ale ta si najde mlejšího, jen co budou muziky, uvidíš.“ A jednou jsem jí to pověděla po lopatě. „ Buď ráda, že ti Tomal aspoň neleze do komory.“ Manča tenkrát řekla: „To by bylo už to poslední!“

Co bych se teď, bába stará, k tomu nepřiznala, dyť na tom nic nejní. Dávala jsem si na ně dobrej pozor. Toceví, ve dne se Barborka na dvoře v práci ani nezastavila, ale večír si sedla na lavičku v zahrádce. Za chvíli vyšel Tomal na zápraží si trochu zakouřit. Doma nesměl, vod těch zápalů to Manču dusilo a hned se rozkašlala.

„Abych si tady sed?,“voptal se.

A co byste neposeděl? Takovej krásnej večír, ani se nechce spát.“ Chvilku mlčeli, než se Barborka voptala: „Co budem dělat zejtra, pantáto?“

„Zejtra? Jestli se vyčasí, pojedema na Pastyňák.“

„To sem ráda. Tam se mně moc líbí. Je to tam jako u nás doma. Taky sme tam měli takovou stráň, samej jalovec. Jednou, to jsem byla ještě malá, hledala sem v něm zaběhlou ovečku. Celý ruce a nohy sem měla poškrabaný do krve, než sem ji našla, jak si se mnou hrála na schovávanou. Maminka se zhrozila, dyž sem přišla domů. Chtěla ovečku švihnout prutem, jako by měla rozum, že se to nemá zatloukat. Já sem ji bránila a dostala prutem přes nohu sama. Vidíte“, ukázala jizvu nad kotníkem. „Bolelo to dlouho. Ale když ta ovečka vždycky ke mně běžela už z daleka, jak mne uviděla.“

„To víš i to zvíře pozná, kdo ho má rád,“ řekl Tomal. Chvilku mlčeli. Pak se Barborka zvedla. „Dobrou noc, pantáto.“ – „Dobrou noc, Barborko.“ – Tak to bylo často. Já Barborku ráda poslouchala, každý slovo, co Tomalovi řekla, mohla slyšet i Manča a nemušela z něj mít těžkou hlavu.

Jednou stála Barborka v zahrádce zrouna u růžičky a opírala se o plot. Tomal přišel k ní a vopřel se taky. Pak ji pohladil po těch zlatejch pletencích vlasů. Na mou duši, muším říct, že jen tak zlehounka, jako vlastní táta. A mlčel. Barborka se na něj jen tak pěkně podívala a mlčela taky. Pak řekla: „Muším eště něco dělat.“ – „Já taky,“ povídal Tomal. „Pudu nasekat trochu drva.“ Ale nasekal jen pár polínek a utřel si čelo, jako dyby celej pařez rozbil. Sed si na lavičku a dlouho tam seděl sám.

A já už věděla svý.

Když Barborka přišla, připadala Tomalovi opravdu jako dcera. Sotva si všiml, že některý z chlapů ve vsi točil po ní oči trochu víc, hned si v duchu probíral, hodil-li by se k ní a jestli by s ním dobře udělala. Vážil je tak, jak už leta znal jejich rodiče. Kolikrát si přál jí poradit, aby snad neprohloupila, ale Barborka mu nikdy nedala příležitost. Promluvila s každým jen pár slovíček, ale na mámení ke schůzkám zazvonila jen smíchem. „Depak!“ Několika už hlavu zle popletla, ale neztratila tu svou. Večer raději usedla v zahrádce a Tomal se za čas těšil na ty chvíle celý den, i když tak brzo končily. „Dobrou noc, pantáto.“ – „Dobrou noc, Barborko.“

Poprvé ji měl sám zlou, když Barborka šla jednou v neděli k muzice. Převaloval se na loži. Zle se mu zahryzlo do hlavy, kdo ji asi tiskne k sobě při tanci a začínal mu trochu závidět.

„Dyť ji mám rád, jako svou a mám jen strach, aby si nevybrala špatně,“ namlouval si sám. Opatrně překročil útlou bylinku nepozorovaně vzrůstající do jeho cesty. Kohouti už kokrhali, když tiše vrzly dvéře a v síňce uslyšel Barborčiny kroky. Zdřímnul trochu až k ránu, kdy už jindy dávno vstával. Prudce se probudil už za jasného dne a rychle se omyl studenou vodou, aby z něho všecka tíha spadla.

Barborku zastal na dvoře už v plné práci, celou zrůžovělou. Zdála se mu hezčí, než jindy. „Copak se ti hezkýho zdálo, Barborko?“, měl už na jazyku, ale pak jen zabručel. „Zaspal jsem drobet.“ Podívala se na něho upřímně. „A co byste si nepospal, pantáto? Šak si zasloužíte. Copak ste se za ty leta málo nadělal?“

Ty leta, ty leta, znělo mu v hlavě celý den. Jako bych nevěděl sám, že už nejsem nejmlejší. Eště ty mně to připomínej, hořklo mu na rtech, i když si fajfku nejlíp vyčistil. Ten den se přinutil, že po večeři už ven nevyšel. Ale ostražitě naslouchal, brzo-li se Barborka zvedne, vrznou vrátka a pak vrata. Jen si di, di za mlejším. Máš pravdu. – Ale Barborka seděla na lavičce déle než jindy a pak šla spat. Vrata nevrzla ani do půlnoci. – I mohlas, mohlas, pomyslel. Ale pak mu zas bylo líto, že k Barborce ani na tu chvilku nepřisedl. Takový krásný večer to byl.

„Co ste včera nepřišel ani posedět?“ Podivila se ráno Barborka. „Eh, hlava mně bolela“, vymlouval se, ale uvnitř to v něm jen vřelo. Eště řekni, že se ti stejskalo, zlobně plašil v sobě vlastní stesk. A nemoh se dočkat večera, aby přišel na lavičku zas.

„Zrouna včera měsíček tak pěkně svítil,“ povídala, když poposedla, aby mu udělala víc místa. „A hvězdiček bylo jako máku. Ani se mně domů nechtělo.“ Poseděla s ním dnes déle, než jindy, než se zvedla. „Dobrou noc, pantáto.“ O hodně později vykradla se také ven a vrátila až dlouho po půlnoci.

Druhý den se mu zdála trochu posmutnělá. Ani při práci si nezazpívala. Tomalovi bylo jí až líto. „Není ti něco, Barborko?“, zeptal se jí večer. „Ale ne, to jen něhdá člověku taky není do zpívání.“ Celý den mu chyběla její veselost. Pár dní nevyšla pak Barborka z domu a jejich chvilky na lavičce se prodloužily, i když víc mlčeli, než mluvili. Ale od příští neděle začala Barborka vycházet zas jako dřív a zpěv a smích se jí vrátil. Jen Tomalovi se zas přitížilo u srdce.

Tomalová se začala přes zimu trochu pozdravovat. Však si jí Barborka tolik měsíců hleděla! Na žádnou těžší práci nenechala ji v kuchyni sáhnout ještě dlouho po tom, když už vstala z postele. A pak sotva sluníčko přišlo do zahrady, vyvedla ji na lavičku, nohy houní přikryla a polštář dala ke zdi pod hlavu. Jen se zamračilo, odváděla ji domů, aby ji ani vítr neofouk.

Na jaře už Tomalová vycházela na dvůr a starala se aspoň o drůbež. Za to Tomal začal nějak hubnout a chodit s hlavou svěšenou. Barborce práce ubylo. V neděli po poledni, sotva poklidila, začala vycházet ven. Za chvíli vybral se i Tomal. Ale nešel do hospody. Toulával se po mezích. Až k Pastyňáku zašel a odtud do lesa. Tam mu bylo nejlíp, když člověka neviděl, jen drozda slyšel zpívat a lindušku. Těžké myšlenky zašlapával do mechu prohýbajícího se pod nohou, ani necítil, jak si někdy po dešti do bot nabírá.

Srnka přeběhla houštím. Nezvětřila ho ještě a zastavila se přímo na ohybu cestičky, k němuž docházel. Jen na okamžik upřela na něho své velké, hnědé oči, ulekla se, uskočila a zmizela za houštím. Tu chvíli rozlehl se výstřel a za ním zaklení.

„Čerchmante jeden, eště žes mně do rány nevlez!“ Po hlase poznal starého hajného Matlasa, který zvedal svůj úlovek z borůvčí. „Dostal jsem srnce. Šak sem se za ním nachodil! Potvora stará, ale kozám pokoj nedal a mlejší by k nim vůbec nepustil. To tak!“ Hajný udělal pár bafů z dřevěnky a rozumoval. „Copak starej srnec, ten se pořád eště hodí na pekáč, dyž se naloží, bude se jen dýl dusit. Jen my už nejsme vlastně k ničemu, kamaráde. Ani s brusinkama. Tak je to.“

Šli spolu kus cesty k pasece. Na jejím okraji leželo pár starých dávno poražených dubů. „Toceví, dozrály pro sekyru, tak co“, ukázal na ně hajný sukovicí. „Ale stejně mně jich bylo drobet líto, že musely udělat místo mlejším, to mně věř.“ – Usedli na jeden z nich a Matlas si zas zapaloval dřevěnku. „Tady sedím nejradši a koukám na tu břízku u toho starýho buku, vidíš? Tak se mně zdá, že si někdy spolu povídaj, dyž vítr zafouká a dobře si rozuměj. Von ji, mršku, chrání před severákem. Ten tu láme takový mladšinky kolikrát zrouna v pasu, na mou duši, jako mládenci. Ale dyž zafouká jižní od Skalin a roztancuje v lese rajdovák, vona se zas k němu přitiskne větvičkama jako holka u muziky. I ta její roztřepená bílá košulka se vo něj kolikrát známko votře. Tak si kolikrát myslím, jak mu to dědkovi v těch letech dělá dobře. Eh, darmo mluvit,“ ušklíb se trochu. Pár kapek hořké močky přišlo mu z trobele dýmky až na jazyk. Odplivl si zrovna do koberce sasanek.

Na paseku vyběhli tři zajíci. Dva se chvilku honili, pak začali k sobě přiskakovat a odskakovat, jako by tančili čtverylku. Třetí pobíhal stále opodál, chvílemi poposedl, zas se zvedl, zahopkal, přibližoval se trochu k nim a pozoroval laškující párek. – „Starej macek,“ ucedil Matlas, ani dřevěnku nevyndal z úst. „Muší se jen dívat a darmo běhat vokolo.“

Když se s hajným u křížku rozloučili, odnášel si Tomal z lesa místo úlevy plnou hlavu toho, co se z ní tak marně snažil vyhnat. Na kraji lesa se zastavil před mozolnatým bukem dvojákem, který ani vichřice nerozlomí v kmeni. Nějak ho to stisklo u srdce. – Zrouna tak sme zestárli a srostli s Mančou za tolik let, pomyslel. Nihdo se mezi nás nevetřel ani tenkrát, dyž bejvala eště jako vobrázek, za kterým se kde kdo vohlíd. Kdepak Manča! Snad ani ve snu nepomyslela nihdá na jinýho. A dyť já sám necejtil ani v koutku srdce místečko, kde by se jiná mohla uchytit, třeba jen jako ten zelenej šťavel mezi tím dvojákem, kde známko nahnil. Až teď. Uchytla se a roste, vyplet ji nemůžeš, ani nechceš. Růžičky se taky nevytrhávaj. A kdybys stokrát moh a chtěl, bylo by ti jí zas líto, jako snad eště ničeho jinýho. Neudělal bys to stejně. Dyť to vůbec nejní plevel, kterej by všecko ostatní dusil. Není to mladá kukačka, která by z hnízda vytlačovala tu, pro kterou sis ho postavil, i dyž si ty dvě v hlavě srounat nemůžeš, lam si ji, jak chceš, Ať je v těch myšlenkách něhdá taková sladká bolest, že se s ní spíš mazlíš, než abys ji vodháněl, ať tě zas něhdá stiskne tak, že sotva vydechneš.

Zašel z lesa do hospody. Vypil pár piv i sklínku si k nim poručil jako druzí, ale nehřála ho. Vrátil se domů smutnější, než vyšel.

Jednou ho to bralo tak, že i na hřbitov zašel, jak mu vlezlo do hlavy, že pod drnem by mu snad bylo líp. Bába Samková zametala pěšiny, Přestala. „Abych vás eště nepodmetla!“ Kus dál Tona hrobař vykopával nový hrob. „Do pak to umřel?“, zeptal se ho Tomal. „Ale jedna mladinká ze Skalin! Utopila se. Říká se, že z nechčasný lásky. Eště že nás už tohle nepopadne,“ rozumoval Tona.

„A proč jí kopeš hrob zrouna tady, kam sluníčko nepřinde a ne něhde tam?,“ ukazoval Tomal na jižní kout zalitý jasem. Růžičky, fialy a měsíčky se tam po pršce jen třpytily.

„Prauda je to taky,“ přiznal Tona hrobař. „Ale tam ležej zas skoro samý starý báby a dědkové. Tak sem si řek – starý k starejm, mladý k mladejm. No ne?“ Naplil si do dlaní a vzal zas rýč. Tomal zamyšleně přikývl a šoural se ze hřbitovních vrat se sklopenou hlavou.

Jindy se zas potácel ve svých myšlenkách před Svatojánkem na rozcestí u lip. Kytičku mu utrh jako tenkrát – kolik je už tomu let, kdy tu chodíval s Mančou za svobodna? Prst na ústech Svatojánka neúměrně velký k tělu, tak jako celá hlava sochy řezané lidovým umělcem, sliboval přece zamlčet všem jiným i tuhle prosbu: Svatojánku, ty víš, jak sem měl - ne, ne, abych nehřešil, pořád mám Manču rád. Dej, ať se mi uzdraví! Docela! A brzo, pro všecko na světě! Ale muší-li už umřít a pomoc jí nejni, ať se mně Barborka dřív nevdá! Dyť já bych ji nosil na rukách. A zdálo se mu, že začíná nějak chřadnout, jako by ho suchá nemoc popadla.

Dozrálo to s višněmi. Barborka seděla zas pod starou višní na mezi. Ráda tam teď chodívala už pár neděl, co zas večer skoro nevycházela z domu. V ruce měla ulomenou snítku s třema višničkama, pořád ji otáčela a hleděla na ni tak zamyšleně, že ani nepostřehla, když Tomal k ní docházel. Skoro se už stmívalo.

Snad si s tím láme hlavu právě tak, jako já, napadlo mu a byla v tom taková úleva, jako když z posledních sil na kopec vylezeš, víš, že by ti srdce nestačilo dál a vydechneš si, že tahle trýzeň je už za tebou. Už je to rok, co tě znám a všude v hlavě nosím a ještě to slůvko mezi náma nepadlo. Už se to nedá snášet. Jednou ti to přece musím říct, ať se stane, co se stane. Takhle se na sebe pořád jen dívat nemůžem.

Nic víc už nechtěl, než aby mu Barborka odpověděla, že ho má taky trochu, trošičku ráda. Že jí to přece marně nečte v očích, které viděl, kudy chodil.

A co kdyby mu místo odpovědi jen padla kolem krku, tak jako tenkrát před tolika lety – ne, ne, na Manču v tu chvíli poprvé dočista zapomněl, jak horká vlna stoupala mu tělem. Zas byl jako tenkrát třicátník, ty další desítky spadly někam až na dno jezera let a voda se nad nimi zavřela, ani kruhy to na jeho zrcadlo neudělalo.

Přisedl k Barborce a chvilku ji hladil po těch zlatých pletencích copů. Jen jako rozkvetlou růžičku, aby jí ani plátek nepomačkal.

Držela jako beránek, jen hlavu trochu sklonila. Dodalo mu to odvahy.

„Barborko, já sem se tě chtěl už dávno na něco voptat.“

„Šak já taky, pantáto. Ste na mne takovej hodnej,“ zašeptala.

„Kdopak by byl na tebe zlej?,“ podivil se Tomal hlasitě. „To by sis ani nezasloužila. To by mušel…“

Otočila se přímo k němu a dívala se mu přímo do očí. Tak z blízka, jako nikdy. Tak upřímně, tak důvěřivě. Hlava se mu z toho roztočila.

„Umíte mlčet, pantáto?“

„Japak by ne.“

„Řekněte na mou duši!,“ stiskla mu ruku tak teple a pevně a nepouštěla.

„Na mou duši,“ děl přímo z ní poctivě a četl jí slova na rtech, sladkých malinách, rosou zkropených. Tak blízko mu byly.

Vzdychla trošku.

„Tak mně poraďte. Já si nevím rady sama a vy jste přece moudřejší než já.“

„Snad, nevím,“ řekl polohlasem.

Mlčela chvilku a pak se tázala.

„Měla bych si vzít radš Tondu, Petra nebo Vaška? Vy je znáte dýl než já.“

Stouplo mu to až do hrdla a skoro zaškrtilo. Chvilku nebyl Tomal schopen promluvit. Svěsil hlavu a pokyvoval jí.

„Mně se ptáš?“

„A koho se mám voptat spíš? Dycky sem ve vás viděla skoro tatínka, dyž už ho nemám. Mámě utek.“

Nelhala.

Teď teprve jí to viděl na očích čistých jako studánky a plných údivu nad tím, že ho to překvapilo.

„No, víš,“ těžko lovil slova. „Inu, toceví, že je znám. Abych neznal. Tonda je hospodář k pohledání, to se muší nechat. Petr je zas doma jedinej syn.“

„Já vím,“ řekla Barborka. „Ale dyž Vašek je z nich nejmlejší. A nejmlejší, i dyž nemá nic. Dybyste věděl,“ položila mu hlavu až k rameni, šeptala tichounce,“ ten dyž dá pusu a vobejme, vidím skoro hvězdičky se zauřenejma vočima.“

Tak hezky to řekla, ale Tomalovi to zadunělo v hlavě jako rána palicí. Jen těžko nabíral dech.

Na západě padala hvězda. Tam někde za Pastyňákem musela padnout do vřesu. Zdálo se mu, že v tu chvíli musí odtud vyšlehnout plameny, jak les chytne a shoří. Neshořel. Vždyť tam dál odpoledne táhla pěkná přeprška. Vlhký mech a vřes je asi dusil.

„Mušelo to tak dopadnou,“ končila bába Kotková své vzpomínání na Barborku. „Jakpak by ne. Jak jináč?

Barborka si vzala Vaška, i když měl nejmíň. Na svarbu jí Tomal nešel, i dyž ho tak pěkně zvala, tak ji to mrzelo. Šla jen Tomalka, dyť jí dala hned celou vejbavu.

„Starý k starejm, mladý k mladejm,“ vymlouval se tenkrát, že ho trápí houser.

Barborka se mu dlouho dívala do vočí – a pak mu dala takovou upřímnou pusu, že sme s Mančou zvostali na sebe koukat. „Za to všecko, pantáto, jak ste mne měli rádi. Copak si myslíte, že na to něhdá zapomenu?“

Toceví, Manče to chvíli nebylo. Ale dyž jí Barborka dala zrouna takovou, vo nic menší, zdálo se mně, že hnedle vomládla. Po Barborčině svarbě se brzo sebrala tak, že až do smrti žádnou děvečku nepotřebovala. A na mou duši, udělala dobře. Mužský jsou mužský. Je to tak

Jen ta višeň na rok zvoschla docela. Inu, každej strom druhej květ nevydrží."