Výletní hostinec v Šináklově mlýně
Na našich cestách za pivem jsme se již mnohokrát přesvědčili o tom, že hostinec může stát kdekoliv a být situován do kterékoliv budovy. Jsou ovšem i taková místa, kde bychom očekávali výčep jen stěží. Jedním z nich je bezpochyby Šináklův mlýn (čp. 194) stojící v malebném údolí Svinenského potoka, daleko od centra města.
Mlýn byl zjevně postaven již v 16. století a jeho první majitel se jmenoval Viktorin. Po něm pak objekt držela dlouhé roky církev. Asi nejznámějším správcem se stal farář Hlívka, jehož jméno se v názvu mlýna objevuje dodnes. Za jeho působení se již zaměstnanci mlýna věnovali i dalším provozům. Kromě mletí obilí k nim patřilo i obstarání hospodářství, těžba kamene z blízké skály i obsluha katru na řezání dřeva.
Po úmrtí faráře Hlívky se ve mlýně vystřídala celá řada provozovatelů, správců, majitelů, čeledínů a dalších pracovníků. Za vlády Marie Terezie byla budova již zcela určitě v soukromém vlastnictví. Tehdy ji odkoupil Josef Panský, který se sem přistěhoval se svou rodinou ze Svinek u Soběslavi.
Během let, kdy zde již hospodařil rod Panských, prošel mlýn řadou architektonických úprav v duchu klasicismu. Dodnes je to patrné na zdobném štítě hlavní budovy. Prvkem, který se do současnosti nedochoval, pak byla brána do dvora s vytaženou špičatou věžičkou. Obdobnou můžeme spatřit např. u vchodových vrat do staré fary v Husově ulici v Trhových Svinech.
Celá řada následovníků Josefa Panského se věnovala pouze mletí a přidruženým pracím v hospodářství. Až za časů Bedřicha Panského, který převzal provoz po svém otci Ferdinandovi, byl založen výletní hostinec situovaný přímo do obytné části mlýna. V rámci lokality tzv. Mlýnů chvíli fungoval ještě jeden lokál, a to v budově nedalekého Denzingerova, resp. Hanzlova mlýna.
Domníváme se, že hostinec býval kvůli náročné práci ve mlýně otevřen pouze ve všední dny k večeru a o víkendech. Důkazem je skutečnost, že v roce 1923, kdy ve městě Trhové Sviny fungovalo celkem 25 hostinců, evidoval Bedřich Panský třetí nejmenší výtoč. Hosté přicházeli nejčastěji z Trhových Svinů a stavovali se tu obvykle na pivo, limonádu a drobné občerstvení v podobě utopenců a tvarohových homolek při svých svátečních vycházkách. Obzvlášť lákavé pak pro ně bylo venkovní sportoviště, které zahrnovalo fotbalové hřiště, kuželky se zavěšenou koulí a šachy v přírodě.
Na obstarání tolika činností nezůstal Bedřich Panský sám. Po roce 1918 se oženil s Marií Šináklovou z Bukvice čp. 12. Početná rodina Šináklova hospodařila i v sousedním stavení čp. 13 a otec Václav Šinákl se dokonce po znovuzřízení obecní samosprávy v roce 1908 stal bukvickým starostou. Po první světové válce potkalo rodinu neštěstí – usedlost vyhořela. Šináklovi sice vážně poškozený objekt opravili, ale nakonec jej prodali Antonínu Lovečkovi.
Bedřich a Marie Panských spolu měli dva syny – Vlastimila (*1920) a Miroslava (*1922). Protože však počet zakázek poklesl a mlýn se zadlužil, rozhodl se Bedřich ukončit mlynářskou živnost a začal se věnovat automobilové dopravě. Tíživou finanční situaci to však nevyřešilo. S nabídkou pomoci přišli až rodiče Šináklovi, kteří objekt mlýna zakoupili a přestěhovali se do něj.
Již brzy se ale ukázalo, že pro všechny tady místo nebude. Mladí manželé Panských se proto s dětmi přestěhovali do Vlachova Březí, kde Bedřich rozšířil svou nákladní dopravu o autobusovou a začal obsluhovat linku z Vlachova Březí do Husince. Po několika letech se ale manželství rozpadlo. Zatímco Bedřich zůstal na Prachaticku a za druhé světové války přesídlil na Moravu, Marie se s oběma syny vrátila k rodičům do mlýna.
Ve mlýně se zatím mnoho nezměnilo. Otec Václav Šinákl a jeho syn Jan obnovili provoz mlýnice a začali opět mlít obilí. Matka Anna Šináklová spolu se služebnictvem mezitím obstarávala hospodářství, domácnost a také výletní hostinec. Navrátivší se Marie nečekalo ani zde, u svých rodičů, nic dobrého. Ve mlýně musela dělat vše, co bylo třeba, a do náročných prací byli často zapojováni i její synové.
Marie Panská mezitím poznala mlynáře Josefa Trajera z mlýna pod Lništěm a za druhé světové války spolu začali hospodařit na Marouškově dvoře pod Rejty, kam s nimi odešel i mladší syn Miroslav. V 50. letech Marie ale těžce onemocněla. Poslední roky strávila v rodině svého syna Vlastimila v Komenského ulici v Trhových Svinech. Zemřela předčasně v roce 1956.
Vraťme se zpět do mlýna, jehož provoz byl po roce 1948 ukončen. V té době zanikl i vyhlášený hostinec, jehož sláva začala postupně upadat už dříve, v souvislosti s přesunem fotbalového hřiště do oblasti současného Sídliště v Trhových Svinech. Řady návštěvníků tak byly zničehonic ochuzeny o mladé sportovce, kteří sem přicházeli hrát fotbal a osvěžit se douškem piva. Příchozích ubylo i v souvislosti s oblibou jiných venkovských hospod v okolí. Některé z nich, např. hostinec Kuby Pancíře ve Březí nebo hostinec U Neidů ve Třebíčku, se udržely i po nástupu KSČ k moci a fungovaly jako provozy Komunálního podniku nebo Jednoty. Výletní hostinec v Šináklově mlýně mezi nimi ale nebyl.
Ve mlýně žil nadále mlynář Jan Šinákl se svou ženou Albínou (roz. Markovou). Technická část mlýna byla dána do užívání místním rybářům. Za jejich časů došlo k velké devastaci vnitřních prostor budovy i jejího okolí včetně náhonu.
Po Janově smrti v roce 1978 zůstala manželka Albína v domě sama. Měla sice dceru Jaroslavu, ale ta byla vdaná a s manželem Bohumilem Kotmelem a synem Bohumilem žila v Brně. Pomoc s opravami zchátralého objektu nabídla rodina synovce Vlastimila Panského. Na přelomu 70. a 80. let odkoupila od Albíny Šináklové technickou část budovy a stodolu a zahájila rozsáhlou rekonstrukci. V následujících desetiletích se podařilo přestavět technické prostory na obytné a opravit komín, střechu a další poškozené součásti.
Článek o výletním hostinci v Šináklově mlýně nám ukázal, že výčep bylo možné v minulosti najít i na zdánlivě netypických místech. Kdo dnes zavítá do ulice Samota a dojde až ke mlýnu, bude možná překvapen, že nekráčí pouze ve stopách lidí, kteří sem přijížděli pro obilí, ale že následuje i stopy těch, kteří sem chodili za pivem a zábavou. Rád bych poděkoval paní Mgr. Zdeňce Tomanové za to, že nás seznámila se spletitou historií rodů Panských a Šináklů a že příběhem o osudech lidí ze mlýna přispěla do našeho hospodského povídání.
