Hostinec U Neidů v Třebíčku
Další hospodská cesta nás zavede do nedalekého Třebíčka. V domě čp. 25, vlevo od hlavní silnice ve směru k Borovanům, byl téměř po celé 20. století otevřen hostinec, kterému nikdo neřekl jinak než U Neidů. Nebyla to ale pouze rodina Neidova, kdo se zabýval jeho provozem.
Manželé Jiří a Anna Neidovi drželi stavení od roku 1898. Zčásti je živilo polní hospodářství, zčásti hostinec, který ve svém domě založili na sklonku 19. století a provozovali jej až do 20. let století následujícího. Po smrti Jiřího Neida zůstala jeho manželka v domě sama a jen s velkými těžkostmi zastávala všechny činnosti, které na ni zbyly. Hostinec proto pronajala zemědělci Matěji Urbánkovi (*1857) ze Dvorce čp. 21, shodou okolností také ovdovělému.
Majitelka domu a hostinský si spolu rozuměli víc, než si kdo dokázal představit. Všichni ale byli překvapeni, když se oba vdovci chtěli v pokročilém věku brát. Ať už rodina a veřejnost přijaly tuto zprávu jakkoliv, konečné rozhodnutí bylo stejně na ženichovi a nevěstě – a ti od svého záměru neustoupili. Dne 31. července 1923 byli oddáni děkanem Vojtěchem Tupým ve svinenském kostele. Matějovi tehdy bylo 66 let, Anně 60.
Anna Neidová, nyní už Urbánková, měla se svým prvním manželem jednu dceru, která však z domu odešla. Budoucí majitel hostince tak musel přijít od Urbánků. Matějův starší syn Martin převzal rodný statek ve Dvorci a zabýval se zemědělstvím. V době otcova sňatku byl už ženatý a z domova odcházet nechtěl. Povinnost tak padla na mladšího syna Jana (1897–1979), který se vzhledem ke svému roku narození účastnil bojů v první světové válce. Po svém návratu obstarával spolu s bratrem rodinné hospodářství. Pamětníci dodávají, že po určitý čas pracoval i jako lesní dělník.
V polovině 20. let 20. století převzal Jan otcův lokál v Třebíčku a stal se hostinským. Provoz nebyl neznámý ani pro jeho budoucí manželku Marii Vaňkovou (1900–1976) z Dobrkova, jejíž otec byl majitelem tamního hostince. Svatba proběhla dne 27. října 1928 v kostele v Besednici a hned poté se Marie přestěhovala ke svému muži do Třebíčka.
Pojďme si nyní představit, jak to uvnitř domu vypadalo. Budovu tvořily dvě části s průčelími nasměrovanými k Trhovým Svinům. Vraty, která byla umístěna mezi nimi, se vcházelo do dvora. Odtud již vedly kroky návštěvníků vlevo – přímo do šenkovny, což byla první místnost v obytné části domu. Naproti dveřím, pod okny k lesu, býval dlouhý stůl a kolem něj lavice. Další stoly byly u dveří, po pravé i levé straně. Zatímco vlevo byl pouze malý stolek s telefonem a dlouhým programem kina, vpravo stál běžný stůl pro hosty. Součástí místnosti byla i kamna.
Pokud bychom prošli pravou stranou šenkovny, vystoupali bychom po dvou schůdcích do kuchyně. I tady měli majitelé kamna, která denně roztápěli. Když za chladného počasí dorazilo do hostince jen pár lidí a nevyplatilo se rozdělávat oheň v hlavní místnosti, usadil pan Urbánek návštěvníky přímo ve své kuchyni. Právě zde, v polici nad kamny, byly mimo jiné uloženy krabičky cigaret k prodeji.
Na druhé straně domu, tedy vlevo od šenkovny, byla ložnice. Za Neidových a po určitou dobu i za Urbánkových zde býval taneční sál, pro který se však v Třebíčku nenašlo velké využití. Po přestavbě na ložnici proslula místnost tím, že se do ní při bouřce dostal kulový blesk a značně poškodil strop. O napáchaných škodách se přesvědčila řada návštěvníků hostince – pan Urbánek totiž s oblibou vodil příchozí do pokoje a ukazoval jim, jaké škody takový blesk napáchá.
Až do roku 1948 pracovali manželé Urbánkovi v zaběhnutém rytmu. Pak se ovšem provozu ujal Komunální podnik a po několika málo letech ho vystřídala Jednota. Nade dveře byla zavěšena cedule Hostinec Jednota, ale i přesto byl lokál nadále vyhledávaný pod původním názvem – U Neidů. K potěšení místních mohli Jan a Marie v pohostinství pokračovat. Jediný rozdíl tak spočíval v tom, že ukončili soukromé podnikání a stali se zaměstnanci spotřebního družstva.
Pamětníci vzpomínali, že za první republiky vozil pan Urbánek pivo ze svinenské radnice do Třebíčka na povoze taženém kravou. Následně ho stáčel do patentních lahví a prodával zákazníkům. Protože však víme, že činnost místního pivovaru byla ukončena v roce 1927 a že prostory pak využíval Českobudějovický akciový pivovar jako sklad, je pravděpodobné, že sem hostinský jezdil pro naskladněné budějovické pivo. Za časů Komunálního podniku a Jednoty se ale v hostinci prodávalo už pouze pivo v lahvích, nejčastěji Samson za 1,70 Kčs.
Kromě piva byly k dostání i zmíněné cigarety, dále lahvová limonáda, preclíky, tyčinky, tvarohové homolky a cukrovinky. Ty byly položeny na stole a zakryty skleněným poklopem. Jiné potraviny zde ale Urbánkovi nenabízeli. Z toho důvodu se Jednota rozhodla, že do Třebíčka bude zajíždět Jaroslav Ostrý s pojízdnou prodejnou, aby místní lidé dostali všechno potřebné zboží. Každý čtvrtek tedy zastavoval před hostincem, kde ho vždy vyhlížela početná skupina obyvatel vesnice.
Jak jsme již řekli dříve, původně v domě býval i sál. Je tedy zřejmé, že se zde konaly taneční zábavy. Po zrušení této místnosti tradice zábav v Třebíčku upadla. Někdy v průběhu 50. let, uprostřed léta, se ovšem objevil pokus o její obnovu. Taneční parket byl tehdy instalován na volné prostranství před hospodou. K tanci a poslechu zahrála Čurdova dechovka z Borovan. Ačkoliv se akce setkala s mimořádným úspěchem a hostinec navštívilo snad nejvíce lidí v celé jeho historii, podobné veselí se zde již nikdy nepodařilo zopakovat.
V hospodě se často scházeli dobří muzikanti, kteří hrou na heligonky potěšili všechny hosty. Asi nejslavnějším heligonkářem z vesnice byl František Linhart. Běžně hrával na zábavách v okolí, ale u Neidů vystupoval nejčastěji. Svou harmoniku proto ani nenosil domů a měl ji schovanou v hospodě. K muzicírování se připojoval i Jan Urbánek, o němž bylo všeobecně známo, že výborně zpívá.
Hostinec byl dlouhou dobu jediným místem, kde se mohli setkávat obyvatelé Třebíčka. Zpravidla se tu zastavil každý, kdo se vracel z práce a vystoupil na místní autobusové zastávce. Vždy chvíli poseděl mezi sousedy a přáteli a teprve potom se zvolna odebral k domovu. Nejvíce lidí se tu ale scházelo při tradičním mariáši, který se hrával v pátek vpodvečer a v neděli odpoledne. Zájem o karetní hru byl tak velký, že obvykle vznikly dvě karbanické party.
K Urbánkům pravidelně přicházeli i lidé ze Dvorce, kteří ve vsi žádnou hospodu neměli. Při nedělních vycházkách tu naopak pobývali Svinenští. Ti k cestě do Třebíčka hojně využívali lesní cestu přes Červený vršek. Nazpět ale volili jistější variantu v podobě autobusu, který je pohodlně svezl dolů do města.
Výjimkou nebyli ani lidé z širokého okolí, kteří sem přijížděli na houby nebo na borůvky. S plnými košíky a konvičkami pak zakončili sběr právě u Urbánků. V době žní se do hostince chodili zchladit traktoristi. Okolo poledne vždy zaparkovali své stroje za budovu, aby nebyly ze silnice na první pohled vidět, a šli do lokálu na jedno.
Pan Urbánek nikdy žádného hosta nevyháněl, a i když byl zaměstnancem Jednoty, ochotně s každým seděl v šenkovně dlouho do noci. Stejně tak se stávalo, že občas zavítali do Třebíčka takzvaní flamendři, tedy mladí lidé, kteří se vraceli ze zábavy nebo z jiné hospody. Bez ohledu na to, že se v hospodě už dávno nesvítilo, klepali na okno a čekali na hostinského. Ten v kteroukoliv hodinu vstal, otevřel a noční hosty obsloužil.
Pro pana Urbánka se vžila přezdívka Páč – namísto spojky „poněvadž“ totiž neustále používal hovorový výraz „páč“. Kromě toho měl hostinský i jiné zvyklosti. Na prostou otázku, zda má pivo, odpovídal: „Pivo máme dobré, ale poněkud teplé.“ Při kouření zase držel cigaretu za špičku a říkal: „Já tomu hovím.“
Zákazníci si z pana Urbánka často tropili legraci – neustále ho třeba posílali do sklepa, kde měl uskladněné pivo. Dolů se ovšem nevcházelo dveřmi, ale otvorem v podlaze. Když se tedy hostinský chystal sestoupit pro nápoje, zeptal se, kdo všechno bude chtít něco donést. Na takovou otázku obvykle zareagoval jen jeden host. Sotva se pan Urbánek dobelhal nahoru s jednou lahví, přihlásil se druhý, po něm třetí, čtvrtý, možná pátý.
Jindy zase podnapilí návštěvníci pana Urbánka ve sklepě zavřeli, na poklop postavili stůl a odmítali pustit majitele zpět do lokálu. Dlouho je neobměkčovalo ani jeho volání: „Chlapcí, pusťte mě, nesrandujte!“ Teprve po vytrvalém klepání na víko se nad ním slitovali a otvor do sklepa otevřeli.
V roce 1976, po úmrtí manželky Marie, se Jan Urbánek dohodl s vedením Jednoty a provoz hostince ukončil. Ani jeden z Urbánkovic potomků totiž na činnost rodičů navázat nechtěl – nejstarší dcera Marie se vdala do Olešnice, prostřední František odešel do emigrace a nejmladší Miroslav se odstěhoval do Borovan. Právě jemu usedlost po otcově smrti v roce 1979 připadla. Na sklonku 70. let vystrojil v bývalém hostinci poslední veselku a pak jeho dveře zavřel nadobro.
Většina místních obyvatel začala každou neděli docházet do hostince ve Třebči. Jiní naopak na návštěvy hospod úplně zanevřeli. Situace se změnila až po necelých dvaceti letech – v roce 1994 otevřel František Jindra ve svém domku čp. 2, přímo naproti Neidům, výčepnu, v níž prodával točené pivo. V tomto ohledu předčil Jana Urbánka. Asi po dvou letech ale i on svou hospůdku uzavřel.
Za pomoc s přípravou článku bych chtěl tentokrát poděkovat panu Vladislavu Benhákovi, panu Karlu Buřičovi, panu Milanu Fraňkovi, panu Štěpánu Hruškovi a panu Josefu Komendovi. Díky jejich vzpomínkám se nám podařilo zrekonstruovat historii další legendární hospody, která nesmí v našem putování chybět.
