Hostinec U Pitálků v Čeřejově
Legendou mezi hospodami na Trhovosvinensku bezpochyby býval hostinec U Pitálků v Čeřejově. Nacházel se v usedlosti čp. 25 v okrajové části vesnice, vpravo od staré cesty k Ostrolovskému Újezdu. I přes svou poněkud odlehlou polohu byl hojně navštěvovaným místem. Do jisté míry na tom měl zásluhu zdejší svérázný hostinský.
Podle prvních dostupných sčítacích archů z roku 1890 bydlel v domě zedník a polní hospodář Josef Reichenschläger (*1852) s manželkou Alžbětou a dcerou Marií. Pohostinskou činností se ovšem začala zabývat až rodina Děkanova, která odkoupila dům od Reichenschlägerových v roce 1908. Hostinským byl majitel domu, Václav Děkan, který zde žil spolu se svou ženou Kateřinou, třemi dětmi a tchyní Terezií Peškovou.
Dům s již zaběhnutou živností odkoupila na sklonku roku 1913 rodina Marouškova, která měla své kořeny v okolí Blatné. Důvod, proč se do Čeřejova přistěhovala celá rodina, není úplně zřejmý. Hned v lednu roku 1914 se nicméně Barbora Maroušková (*1888), dcera hostinského Josefa Marouška, vdala za nádeníka Jakuba Pitálka (*1878) z Bukové. Ke své nevěstě se ženich oficiálně nastěhoval až po necelém půlroce, v květnu 1914.
Provozem hospody se zabývali mladí manželé Pitálkovi. Součástí napohled nevelkého domku byl lokál se sálem, který měl uspokojit potřeby lidí z Čeřejova i blízkého okolí. Sál původně zaujímal veškerý prostor vpravo od hlavních vrat. Až v 50. letech 20. století, v časech Jednoty, byl rozdělen na dvě poloviny a v menší části vedle průjezdu vznikl obchod se smíšeným zbožím. Hostinec byl od prodejny oddělen pouhou sololitovou stěnou, která ovšem nebyla průchozí, a tak se muselo dovnitř chodit přes dvůr. Dvě okna, jimiž do místnosti proudilo nejvíce světla, byly nasměrované na hlavní cestu od Čeřejova k Újezdu.
Rok 1914, kdy se Pitálkovi brali a prožívali šťastné chvíle, nebyl ovšem z celkového pohledu nikterak veselý – dne 28. července, měsíc po atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii, vyhlásilo Rakousko odvetnou válku Srbsku. Do konfliktu, později známého jako první světová válka, se brzy zapojil i zbytek Evropy.
Již během prvního dne války vešlo v platnost rozhodnutí, že všichni záložníci rakousko-uherské armády do 39 let se musí do čtyřiadvaceti hodin hlásit u svých pluků. Vzhledem ke svému roku narození okamžitě narukoval i Jakub Pitálek. V Českých Budějovicích byl přidělen k sedmé setnině druhého batalionu 29. pěšího pluku zeměbraneckého. S ním pak 12. srpna odjel přes Jihlavu na ruskou frontu.
Dne 10. září 1914 padl pluk u Křesoměře do zajetí. Za doprovodu kozáků došli muži na stanici Volvonica a odtud pokračovali vlakem přes Sibiř až do Krasnojarsku. Po šesti týdnech putovali dál do Tomsku. Byli při tom neobyčejně slabí, protože dostávali k snědku pouze jednou za den chléb z ovesné mouky. Zde členy pluku zaměstnala výstavba hráze kolem řeky Tom, která při jarním tání dokázala zaplavit polovinu města. Setrvali tu do doby, než byli povoláni do města Semipalatinsk, které se nachází na území dnešního Kazachstánu a užívá se pro něj jednodušší název Semej. Vzdušnou čarou se tehdy nacházeli pouhých 500 km od čínských hranic. Vlast se naopak rozkládala v nepředstavitelné dáli, asi 4 500 km od nich.
Ze Semipalatinsku byli práceschopní zajatci přivoláni do Omsku, kde nastoupili k paroplavební společnosti na nakládku a vykládku. Po překonaném nebezpečí, kdy Čechům hrozil transport do lágru, vstoupili dne 20. června 1920 v Omsku do legie a dostali se k 1. záložnímu pluku Jana Husa (k vozatajstvu). Cesta domů vedla Sibiří přes města Krasnojarsk a Irkutsk až do Vladivostoku, kde na ně již čekala loď „Silesia“ bývalého rakousko-uherského námořnictva. Na palubu nasedli 5. ledna 1920 a kolem Japonska, Singapuru a Egypta dopluli až do Evropy. 25. února 1920 odjeli vlakem z italského Terstu do Českých Budějovic a odtud se již vraceli do svých domovů. Jakub Pitálek stanul na prahu čeřejovské usedlosti dne 1. března 1920, tedy téměř půl druhého roku po skončení války.
Na konci roku 1914, necelých pět měsíců po Jakubově narukování, porodila manželka Barbora dceru Marii. Když v příštím roce posílala svému muži dopis s fotkou dcery do Tomsku, vrátil se po dlouhé prodlevě zpět jako nedoručitelný. Šťastnou novinu se tak Jakub dozvěděl až při svém návratu do Čeřejova, kdy bylo dívence téměř šest let.
V krátkém časovém sledu pak do rodiny přibyly ještě čtyři další děti: dcery Božena, Anežka a Anděla a jediný syn Jan (1924–2003), který se podle tehdejších zvyklostí měl stát dědicem rodného stavení. Radostné období spojené s příchodem nové generace však brzy vystřídala rodinná tragédie. Nejprve, v dubnu 1930, zemřel Jakub Pitálek v pouhých 52 letech. V červenci téhož roku odešla Františka Maroušková, Barbořina matka, a nedlouho poté i otec Josef Maroušek. Poslední léta po smrti manželky prožil s ovdovělou dcerou v Čeřejově.
Barbora Pitálková prožívala velmi složité období – vedle obstarání dětí se musela věnovat polním pracím a provozu hostince a trafiky. Když se všechny dcery postupně vdaly a odstěhovaly, zůstala v domě sama se synem Janem. Počátkem 40. let mu ovšem přišel povolávací rozkaz k totálnímu nasazení. Užuž to vypadalo, že veškerá starost o domácnost spadne na matku, když tu najednou došlo k zázraku – řízením osudu ujel Janovi na borovanském nádraží vlak, a tak se zase vrátil zpět do Čeřejova. Nejvíce překvapivá je skutečnost, že se po něm až do konce války nikdo nesháněl, a těžké časy tak prožil v relativním klidu v rodné vesnici.
V poválečném období předala matka dům, polnosti, louky a kus lesa mladému Janovi a v roce 1955 se přestěhovala k dceři Anežce Ostré do Českých Velenic, kde žila až do roku 1968. Po pádu na ledě, při němž si přivodila zlomeninu krčku v kyčli, byla převezena do českobudějovické nemocnice. Poslední roky strávila u nejstarší dcery Marie Velebilové, ale na nohy se již vícekrát nepostavila. Zemřela v roce 1975 ve svých 86 letech.
Syn Jan se mezitím oženil s Františkou Kašparovou (1925–2015) z Otěvěka. V roce 1953 se jim narodil jediný syn, pojmenovaný také Jan. V té době byla hospoda už několik let provozem komunálního podniku, ale Pitálkovi v ní nadále pracovali. Beze změny mohli v činnosti pokračovat i v následujícím období, kdy ji do své struktury začlenilo spotřební družstvo Jednota. Za jeho působení zažil hostinec zlatý věk. Ve všech okolních vesnicích vznikala nová a nová JZD, probíhala rozsáhlá výstavba kravínů a všichni dělníci, kteří se na těchto pracích podíleli, se večer scházeli u Pitálků a v jejich lokále vydrželi obvykle popíjet dlouho do noci.
Jak už jsme psali dříve, v místnosti vedle hostince založila Jednota v 50. letech i obchod se smíšeným zbožím. K dostání zde byly základní potraviny a nápoje, zejména pečivo, mléčné výrobky, pivo a limonáda a nechyběly ani drogistické potřeby. Kdo by si myslel, že do konzumu přicházeli jenom lidé z Čeřejova, byl by na omylu. Zvlášť v pozdních nočních hodinách přijížděla omladina ze Svinů a okolí – především kvůli tomu, že při bujarých večírcích došel alkohol. Jan Pitálek byl ochoten otevřít v každou denní i noční dobu a prodat to, oč ho zákazníci žádali. Většinou stačilo jen zaťukat na okénko a již během pár minut se v obchodě rozsvítilo. Jedni vtipálci se ale za hluboké noci rozhodli pro netradiční způsob buzení a do okna vhodili petardu. Těžko říct, zda domácího tehdy probrala rána, nebo zvuk tříštících se okenních tabulek.
Z Pitálkova počínání a jeho smyslu pro „kšeft“ muselo mít vedení Jednoty vskutku radost – díky němu existoval v Čeřejově již zkraje 2. poloviny 20. století obchod, jemuž se dnes říká 24/7. Vedle toho ale dokázal zpeněžit i zboží, které bylo jinde k dostání zdarma. Pamětníci vzpomínali, že v pozdějších letech třeba vyjížděl s rodinou na Zemi živitelku do Českých Budějovic, vystál frontu na reklamní prací prášky, a ty pak prodával za běžnou cenu.
Nabídka v hostinci byla chabá, dokonce ještě chabější než v kterékoliv jiné vesnické hospůdce – prodávalo se pouze lahvové pivo, limonáda a káva; z občerstvení pak tlačenka a salám, jinak nic. Zatoužil-li někdo po pivu točeném, musel si ho předem objednat. Hostinský Pitálek nakupoval sudy jen na větší akce, například na svatby nebo oslavy, aby měl jistotu, že se vytočí veškerý jejich obsah.
Ani zdaleka sem nechodili pouze lidé ze vsi. Při svých obvyklých nedělních procházkách se tu často objevovali obyvatelé z Trhových Svinů, Ostrolovského Újezdu, Borovan, Ledenic a čas od času sem zabloudili i chataři z blízké osady U Šírků. Kdo měl místní hospůdku skutečně rád, byli trampové – třeba osadníci ze Spolí u Třeboně bývali v Čeřejově častými návštěvníky. A jednou sem dokonce přijela v Žuku i část ansámblu trampské a countryové kapely KTO (Kamarádi táborových ohňů)!
Za všechny komické události, ke kterým v průběhu let v hostinci došlo, jmenujme aspoň jednu slavnou rvačku. Zapálení účastníci při ní nevědomky strčili do roury u roztopených kamen, a než stačili jakkoliv zareagovat, byl celý lokál zahalen do černých oblaků kouře a popela. Při této bitce výjimečně netekla krev a poraženým nebyl žádný rváč, ale Jan Pitálek, který musel místnost v následujících dnech uklidit a vybílit.
Pokud mluvíme o čeřejovském hostinském, neměla by být opomenuta jeho pověstná šetrnost. Bylo známo, že každý víkend přicházela do hospody na kávu rodina Kašparova z Otěvěka, nejčastěji Pitálkův tchán a švagr. A nutno podotknout, že se od nich vždy dožadoval řádného zaplacení. Nejinak tomu bylo koncem srpna roku 1994, kdy do Čeřejova zavítala hostinského sestra Anežka s rodinou. Jan všechny pohostil pivem a tlačenkou, a nakonec jim spočítal „útratu“ ve výši 270 korun. Synovec Ing. Pavel Ostrý nicméně přiznává, nehledě na vystavený účet, že se strýcem byla veliká zábava. Přiložené fotografie dokládají, že harmonika v jeho rukách nezahálela a že se rodina v jeho přítomnosti skvěle bavila.
Jindy zase Pitálek zpozorněl, když se hrály kuželky na nedaleké venkovní kuželkářské dráze. Zpravidla pak počkal do večera, a jen co všichni odešli, vydal se hledat poztrácené mince. Velkou laskavost naopak projevoval chatařům u řeky Stropnice v Borovanech, kterým jezdil ve svém autě prodávat potraviny a nápoje – prý aby nemuseli docházet na nákup do města. Jistojistě si ale byl dobře vědom toho, že v chatové osadě udělá vždy pěknou tržbu.
Jeho šetrnost utrpěla velkou ránu, když si počátkem roku 1976 koupil za 55 000 Kčs zcela nový automobil značky Škoda 100. V srpnu téhož roku ovšem byla ukončena výroba tohoto typu a cena vozu klesla na 45 000 Kčs. Jen velmi těžko se pak hostinský vzpamatovával z toho, že zbytečně přišel o deset tisíc.
Stejně dobře byla známá i skutečnost, že je Jan Pitálek nadaným muzikantem. Tato informace neunikla Štěpánu Šubjákovi z Ločenic, který pořádal zájezdy pro zaměstnance Jihostroje. Při plánování výletu do Vodňan se rozhodl sjednat kulturu, a tak se obrátil na hostinského s tím, jestli by za drobný honorář nezahrál v autobuse na harmoniku. Pro Pitálka to byla zajímavá nabídka, a aby nehrál sám, vzal si na pomoc svého souseda Aloise Moulise, kterému svěřil vozembouch.
Ve Vodňanech narazili výletníci na známého malíře a grafika Cyrila Chramostu, který se seznámil s partou účastníků a zjistil, že jediným „umělcem“ ve skupině je zřejmě jen hostinský – harmonikář. Malíř se mu zvesela představil: „Já jsem nějakej Chramosta.“ Pitálek na to odpověděl: „Já jsem si to myslel, že jsi nějakej kopáč.“
Celý zájezd zakončil Jan Pitálek fiaskem. Při zpáteční cestě usoudil, že je sjednaná odměna příliš nízká, a tak obešel autobus a vyžadoval od cestujících příspěvek za kulturní vložku. Účastnici byli sice překvapeni, ale s větším či menším zdráháním nakonec zaplatili. Kdo však ostrouhal úplně nejvíc, byl Alois Moulis – za hudební doprovod totiž od svého zkušenějšího kolegy nedostal ani halíř.
Ať už byl hostinský jakýkoliv, nezkazil nikdy žádnou legraci a Čeřejovští ho za to měli rádi. V lokále své hosty rád bavil zpěvem i hrou na zmíněné hudební nástroje, harmoniku a vozembouch. S dětmi ze vsi zase chodil v zimě sáňkovat anebo hrát hokej na rybník. Protože však neměl potřebnou výstroj, bral si místo hokejky koště. Letící puky musel chtě nechtě vychytat kolenem, což bývalo hodně bolestivé.
Jan zemřel nečekaně dne 10. října 2003 přímo v budově trhovosvinenské pošty, když šel zaplatit za elektřinu. Bylo mu 79 let. V tom okamžiku se historie i pozvolna upadající sláva hospody U Pitálků dopsala. Syn majitelů byl tehdy už dávno ženatý a bydlel v Českých Budějovicích, kde pracoval jako kuchař. Nebyl tak vlastně nikdo, kdo by na pohostinskou činnost mohl navázat.
Poslední z rodu Pitálků, kdo v čeřejovském stavení čp. 25 bydlel, byla Janova ovdovělá manželka Františka, která zde žila až do poslední chvíle. Odešla dvanáct let po svém muži, dne 8. dubna 2015, ve věku 89 let.
Spolu s ukončením provozu se místní obyvatelé museli poohlédnout po jiných hospodách, které by pro ně byly v dosahu a zároveň odpovídaly jejich představám. Na několik let se jejich „zázemím“ stal kulturní dům v Otěvěku. I o ten ale brzy po revoluci přišli a při dalším hledání narazili na ještě užší výběr. Dnes již Čeřejovští nemají příliš mnoho možností, a když si chtějí vyrazit za pivem, musí jít do restaurace Na Vráži anebo do některé z hospod v Trhových Svinech.
Dovolte, abych na závěr naší další hospodské cesty poděkoval paní Marii Šindelířové, panu Aloisi Moulisovi a panu Ing. Pavlu Ostrému za poskytnutí cenných informací, bez nichž by tento článek nemohl vzniknout.
