Výtah z pamětí.../ 3. část
Devátého května svolal Ladislav Stráský – předseda revolučního národního výboru na 18. hodinu členskou schůzi, kde poděkoval všem, kteří mu byli v té vážné době nápomocni. Přítomných členů byla sotva třetina. Opětovali poděkování Ladislavu Stráskému, který svým odvážným vojenským vystupováním proti rozzuřeným esesákům uchránil naše město od jisté zkázy. Všichni přítomní se usnesli, aby to, co vykonal pro své město, nebylo zapomenuto a zapsáno do kroniky našeho města Trhových Svinů.
Dále bylo pokračováno v pořadu. – Bylo zapotřebí co nejdříve zajistit všechen písemný materiál, doklady a vše ostatní, co zbylo po zdejších nacistických předácích. Nejen u té kulhavé stvůry Vicányho, ale i u renegáta Sobíška a také u paní Slavíkové, která byla postrachem všech zřízenců na radnici. Vše se mělo předati k rukám soudce JUDr. Josefa Starýho do soudního archivu. Bylo zapotřebí sepsati veškerý inventář a soupis předati panu Hanušovi, respicientu finanční stráže, k uschování na radnici. K tomuto úkonu jsem se přihlásil já a vyžádal jsem si k ruce strážníka Josefa Šálka, což mi bylo beze všeho slíbeno a ještě jsem si přibral dva starší žáky z měšťanky.
Místnost Vicányho byla u pana Karla Štojdla, řezníka a hostinského. Bylo zamčeno a ještě přes dveře petlice. Strážník Šálek přivedl Rajmunda Štojdla, který nám ten byt hrůzy otevřel. Byl neporušený. Darebák neměl čas něco poschovávat nebo zničit. Pan Šálek měl připravený koš na prádlo, kam jsme skládali všechny spisy, doklady a knížky. Když byl koš plný, osobně jsem jej předal soudci Josefu Starýmu a řekl mu, že přijdeme ještě jednou. Když jsme se vrátili, byl připraven opětně plný koš. Pan soudce vše převzal do úschovy a uložil do archivu.
Bylo dobře, že jsem včas provedl soupis inventáře u Vicányho. On tu vybavenou kancelář zabral po popraveném (29. 6. 1942) vlastenci JUDr. Vlastimilovi Huspekovi. Soupis jeho věcí jsem předal osobně panu Hanušovi. Za několik dnů po revoluci se přihlásila o věci po manželovi paní Huspeková. Byl jsem ohledně toho povolán na radnici. Po přivítání s paní Huspekovou jsem si nechal zavolati pana Hanuše, který potvrdil, že mu byl předán soupis, a že některé věci jsou uloženy v jeho kanceláři. Tam pak byly dohledány. Paní Huspeková mi poděkovala a rozloučila se se mnou.
Také byt Slavíkové jsme prohlédli a sepsali nalezené věci. Mimo několika rublů, které byly v krabici pod skříní, jsme nic nenašli. Na stole byl talíř, na něm asi roštěná, ale pouze málo bylo snědeno. V takových dobách není chuti. V koutě stál plný pytel samých okrojků suchého chleba, bylo počítáno na horší časy. Byt Slavíkové se nacházel v prvním patře německé pokladny. Dnes tam bydlí devadesátiletý pan J. Steinbauer. P. Slavíková putovala 6. května s ostatními okupanty do Rakous.
Vzal jsem si za své i další záležitost. Vyčistit a připravit původní chlapeckou školu (kterou měl obsazenou Sobíšek) pro příchod Rudé armády. Požádal jsem, aby mi na úklid bylo přiděleno alespoň několik zadržených zrádců. Škola byla před příchodem armády připravena.
Byl jsem jedním z prvních, který mohl uvésti a přivítati Rudou armádu. Bylo to radostné přivítání. Přízemí, co bydlel Sobíšek, obsadil statný staršina. Byl původním povoláním účetní. Uložil si svá zavazadla – místa bylo dost, na stůl dal nějaké spisy a takové menší počítadlo. Byl spokojen. Dobře jsme si pohovořili, vysvětlil jsem mu, že zařízení je zabaveno po Germánech. Druhé místnosti si zabrali řemeslníci, ševci – sapošnici, kterých bylo asi sedm. Když si vybalovali svá fidlátka, řekl jsem jim, že jsem také sapošnik. Měli z toho radost, až mě objali. Říkali mi ty starý, ty bystrý, ty stachanovec. Po celý čas, co u nás pobývali, jsem jim vypomáhal. Kůží měli dost. Syna jsem měl doma, tak jsme pro ně pracovali. Měli nás rádi, my je také, jejich staršina byl u nás denně. O pití a kouření nebyla žádná nouze.
Velitelství Rudé armády bylo u uzenáře Kollara v prvním patře, co dnes je družstvo krejčích. Tam jsem býval často volán a dostával sdělení a bumážku, pro koho máme my ševci ze Svinů (které jsem měl na starost) pracovat. Dokonce byl u mne jeden generál, kterému jsem zhotovil vysoké boty. Byl velmi spokojen a bohatě se odměnil. Místní ševci byli zaměstnáni všichni a dobře placeni. Nebyla mezi nimi žádná nouze.
Stalo se mi, že jsem zhotovil boty pro majora, který byl přeložen na Nové Hrady. Pro boty si poslal svého sluhu a ten za ně přivedl pěkného koně. Musel jsem jej vzíti a tak nezbylo, než ho odvést na faru panu Pelechovi, který se o něj postaral. Kůň pak byl přidělen povozníku Václavu Dibitanzlovi. Takových zážitků bylo více, rádi jsme pro ně pracovali. Když nás opouštěli – bylo to v noci, někdo zatloukl na dveře. Seběhl jsem rychle dolů a otevřel. Ve dveřích stál lékař, který bydlel u Kolínů. Srdečně se se mnou rozloučil a za vrata mi strčil bandasku benzínu.