Hostinec U Traupů v Otěvěku
V našich hospodských cestách jsme se nyní trochu vzdálili od Trhových Svinů a přesunuli jsme naši pozornost k hostincům v blízkých osadách. Ty sloužily především jako místo pro setkávání místních obyvatel, pro pořádání jejich kulturních a společenských událostí, ale zároveň je hojně využívali i Svinenští. Nebylo totiž nic příjemnějšího než spojit procházku pěknou krajinou s posezením v hospodě, nabrat při tom energii a doplnit tekutiny.
Tentokrát zavítáme do hostince U Traupů, který se nacházel v domě čp. 43 v Otěvěku, resp. za Otěvěkem u odbočky k Čeřejovu. Dům na místě stojí dodnes a prostranství před ním je „vyzdobeno“ zděnou autobusovou čekárnou. Zastávka, která nese název Čeřejov, rozcestník, se tu nacházela odnepaměti. Její název, logo autobusové dopravy a tabulka s jízdními řády byly ale připevněny přímo na zdi domu, vedle vchodu do hospody. Čekárna nebyla potřebná. Přišel-li cestující s předstihem, mohl si čekání ukrátit u Traupů, což bylo jistě příjemnější než, zejména v zimě, mrznout u silnice.
Obytný dům čp. 43, k němuž náležel i šenk s kuchyní, byl vystavěn v roce 1846. O rok později vyrostla po jeho pravé straně další budova, která se později využívala jako sál. Bohužel nemáme žádné zprávy o tom, zda tu býval hostinec hned od roku 1846, nebo byl zaveden až v pozdější době. Nejstarší sčítání lidu z roku 1890, do kterého bylo zahrnuto i Trhovosvinensko, ale prozrazuje, že v domku žily tři rodiny: Švepešovi, Šímovi a Křížovi. Zda jedni z nich stáli u stavby objektu, se už dnes nedozvíme. Jisté však je, že v uvedeném roce zde hostinec nebyl evidován. Otcové uvedených třech rodin se živili převážně jako dělníci a polní hospodáři. Se zemědělskými pracemi jim nicméně pomáhaly i manželky a děti, které toho již byly schopny.
Při dalším sčítání v roce 1900 patřil dům rodině Traupově, která zde žila zřejmě již devět let. Otec Bartoloměj Traup (*1845) byl rodákem ze Slavče u Křemže a původně pracoval jako nádeník. Podle potomků z rodu Traupů byl nicméně stavařem; vystavěl řadu transformátorů a mezi lety 1912–1913 se podílel i na stavbě železobetonového mostu přes Malši u Pořešína.
Podle našich informací to byl Bartoloměj Traup, kdo s největší pravděpodobností do otěvěckého domu čp. 43 zavedl pohostinskou činnost a vedle stavařiny se začal věnovat provozu hospody. Jak bývalo na každé vsi zvykem, obstarával i hospodářství. Nápomocná mu samozřejmě byla i jeho rodina včetně manželky Marie Anny. Jen díky ní mohl všechno lépe zvládat.
Hostinec U Traupů se v 1. polovině 20. století nesmazatelně zapsal do dějin Otěvěku. Právě zde se občerstvovali povozníci s koňmi a do zdejšího šenku docházeli po práci otěvěčtí muži na doušek budějovického piva. Za chalupou byla zřízena malá kuželna s ručně vyřezávanými koulemi a kuželkami, přímo v lokále se hrávaly karty. Byly zde natolik vyhlášené, že pro karbaníky byl určen jeden speciální stůl. Na jeho stranách byly vyřezány díry, do kterých se vkládaly pivní půllitry, aby nepřekážely na hrací ploše.
Bartoloměj v pozdější době často myslel na to, že bude muset hostinec přenechat svým dětem. Postupně si proto zaučil syna Ludvíka (*1883), který po něm hospodu i hospodářství převzal. V Otěvěku byl navíc mimořádně oblíbený, a tak si ho místní obyvatelé volili takřka po celé období první republiky za starostu. Úřad zastával i v nelehkých dobách druhé světové války.
Teď jsme nicméně hodně předběhli. V roce 1920 se Ludvík oženil s Anastázií Buřičovou z Otěvěka, která byla o jedenáct let mladší. Měli spolu dva syny, Františka (*1921) a Jana (*1923).
Po vzniku Československa zažíval hostinec U Traupů zlaté časy. Ludvík byl již majitelem domu, s provozem hostince mu pomáhal otec Bartoloměj, který byl vdovcem. V hospodě se odehrávaly všechny místní taneční zábavy, plesy i divadelní představení místních ochotníků. Celá léta tu byla zakončována masopustní koleda a chodili se sem loučit i místní branci předtím, než museli jít k odvodu. Na většině fotografií mezi nimi sedí Ludvík Traup coby starosta a majitel hospody. Chlapci, ověnčení květinami, pak na žebřiňáku odjížděli do Trhových Svinů a odtud do kasáren. Nejedno dívčí oko tehdy nezůstalo suché…
Otec Bartoloměj přežil svou manželku a stejná situace nastala i v případě Ludvíka. Ačkoliv byl výrazně starší než jeho žena Anastázie, rovněž brzy ovdověl. Na rozdíl od svého tatínka se ale stihl ještě znovu oženit. V říjnu roku 1940 si vzal v Českých Budějovicích Albínu Němcovou (Fraňkovou) z Třebíčka, která byla již také vdovou.
Z Ludvíkových časů se dochovala celá řada půvabných vzpomínek. V zimě, když napadl sníh, posílal hostinský syna Františka prohrnout cestu od hospody až do vsi, aby měli hosté kudy přijít. Ještě za časů první republiky totiž bývalo tolik sněhu, že když ho lidé ve Svinech odklidili z cesty a nahrnuli ke straně, vznikly takové závěje, že nebyl vidět ani projíždějící autobus.
Jindy zase nastal v hospodě problém s opilými hosty, kteří nemínili odejít domů. Ludvík Traup si o ně ale nemusel dělat příliš velké starosti. Dobře věděl, že dřív nebo později si pro ně panímámy přijdou a odvedou je domů. Častokrát se ale stalo, že hosté byli v takovém stavu, že nezvládli udělat ani krok. To je pak manželky musely s pomocí hospodského naložit na trakař nebo šajtruhlu a odvézt. Jestli se večer zlobily, druhý den již extempore svých mužů přidávaly se smíchem k dobru.
Historie hostince se uzavřela nejpozději kolem roku 1955, kdy Ludvík Traup zemřel. Tehdy byla již hospoda zřejmě krátce provozována Komunálním podnikem, protože soukromničení nebylo možné. Hostinským ale Ludvík zůstal až do své smrti. Syn František už k pohostinské činnosti netíhl; celý život sedlačil. Do družstva vstoupil v roce 1959 jako jeden z posledních ze vsi.
Otázkou je, zda by byl provoz hospody nadále udržitelný, kdyby byl na Traupů straně zájem. V Otěvěku se totiž začal etablovat hostinec U Němců (K Šenkýřům), který byl v 70. letech vystřídán lokálem v nově postaveném kulturním domě. Provoz dvou hospod současně na tak malé vsi by zřejmě neměl dlouhého trvání.
Po uzavření hostince se pro původní taneční sál ihned našlo nové využití: začal sloužit jako sklad průmyslového zboží, ovšem jenom na krátkou dobu. V roce 1963 se Traupovi rozhodli, že tuto část objektu přestaví na obytný dům, a tak se skladiště muselo přesunout na jiné místo.
Dovolte ještě v úplném závěru malé upřesnění. Celou dobu mluvíme o Traupů hostinci, ale pozorným čtenářům jistě neuniklo, že na některých fotografiích je vidět nápis "Troup". V dnešní době je to četnější varianta tohoto příjmení a vlastně i potomci rodu Traupů se v současnosti jmenují Troupů. O změně „a“ na „o“ se ale dozvěděli takřka náhodou, při výměně občanských průkazů. Jsem si ale jistý, že pro všechny Otěvěcké zůstali Troupovi nadále Traupovými.
Dům dosud zůstal v rodině – patří Františku Troupovi, kterému bych tímto rád poděkoval za pomoc s přípravou článku. Za zorganizování setkání a doplnění vzpomínek děkuji i paní Ireně Kuštové. Ani bez jednoho z nich by článek nemohl vzniknout.
Foto: archiv Františka Troupa.
