Hostinec U Svaté Trojice
Celé hospodské putování Trhovými Sviny bylo před necelými dvěma lety uvozeno hostincem Kanada, stojícím zcela mimo město. Po návštěvě většiny místních hostinců, fungujících během 20. století, se opět dostáváme za cedule Trhových Svinů. A první hostinec, do kterého se podíváme, stojí u kostela Nejsvětější Trojice.
Hostinec se odnepaměti nacházel v domě čp. 199 a jeho počátky byly spojeny s místními lázněmi, které využívaly ve svých koupelích léčivou vodu ze svatotrojičního pramene. Do dnešních lázní však tyto měly daleko. Budova, jejímž majitelem bývalo odnepaměti město Trhové Sviny, vznikla v 17. století a v podstatě se jednalo o vetchou dřevěnici disponující ubytovacím prostorem, lázeňskou místností s vanami a malým hostinským provozem, nabízejícím základní občerstvení včetně trhovosvinenského piva pro lázeňské hosty.
Protože během 19. století byla již budova v žalostném stavu, začali představitelé města jednat o rekonstrukci, z které se nakonec vyklubala demolice starého objektu a výstavba zcela nového domu. V roce 1836 byla stavba dokončena, a byť lázně stále odebíraly pro své teplé a studené koupele blahodárnou vodu z místního pramene, jejich věhlas rychle upadal. Na počátku 20. století byla dominujícím provozem hospoda, kterou město nejprve pronajalo Matouši Stodolovskému, poté Janu Prokopovi, následně jeho synovi Františku Prokopovi a nakonec, v roce 1932, Jindřichu Studenému. Nájmy ale povětšinou nebyly úspěšné a hostinští z budovy vždy zakrátko odešli. K dobrému jménu lokálu nepřispěla ani skutečnost, že na podzim roku 1918 byla do jeho prostor situována infekční nemocnice pro pacienty nakažené španělskou chřipkou (D. Kovář – J. Štifter, 2024, s. 108–114).
Úbytek hostů za prvorepublikového období byl zřejmý na první pohled a tehdejší představitelé města si stejně jako jednotliví nájemníci uvědomovali, že je pro ně budova hostince spíš břemenem než zdrojem příjmů do městské kasy. Protože město tehdy navíc potřebovalo finance, usnesli se zastupitelé, že stavení prodají. K tomuto kroku přistoupili v roce 1937.
Novým majitelem se stal Jan Herda (*1882), rodák ze Lhoty u Mladošovic. Původně byl rolníkem; v rodné vsi navíc několik let působil jako starosta, ale po koupi domu čp. 199 na Svaté Trojici se se starostováním rozloučil a spolu s manželkou Annou se pustili do provozu hospody, aniž by s něčím podobným měli zkušenosti.
V době, kdy Herdovi stavení koupili, se tu ještě nacházely pozůstatky někdejšího lázeňského zařízení. Při výměně podlahy totiž pod zemí nalezli zbytky třech měděných van, které původně sloužily k lázeňským procedurám. Manželé Herdovi ovšem měli s prostorem jiné plány, a aby mohl sloužit pohostinským účelům, bylo zapotřebí udělat z něj sál. Protože chtěli otevřít co nejdříve, zasypali vany sutí.
Hostinec byl uveden do provozu ještě během roku 1937, tedy před počátkem období druhé světové války. Dispozičně nebyl velký; tvořil jej vlastně pouze sál a kuchyně, která zároveň sloužila i majitelům. Její využití ale nebylo zvlášť velké, protože se v hospodě nenabízela teplá kuchyně. K dostání byly pouze vyhlášené tvarohové homolky s kmínem, což byla specialita takřka všech vesnických hospod. Co se týče piva, bylo v nabídce obvykle budějovické a jen výjimečně do ní pronikla některá další, jako například třeboňský Regent. Soudíme tak podle reklamních pivních sklenic, které potomci Herdových dodnes uchovávají.
Herdům se podařilo zvýšit návštěvnost hospody, a dokonce udrželi provoz i během války. Zvlášť pro mladé lidi byl hostinec místem, kde mohli tančit populární tance čtverylku a besedu. Taneční zábavy byly totiž zakázány, a zatímco se ve městech toto nařízení přísně dodržovalo, na vesnicích, příp. na samotách, které nebyly pod stálým dohledem kolaborantů nebo Němců a stály stranou veškerého zájmu, se přece jen sem tam nějaká komornější zábava konala.
Velké církevní akce včetně poutí ale za války pořádány nebyly. Zákazníků tak jako tak ubylo, ale je třeba zmínit, že manželé Herdovi, kteří sem přišli jako rolníci, na svou předešlou činnost nezanevřeli a polní práce nadále zůstávaly důležitou součástí jejich obživy. Mnohdy dokonce dostávalo jejich hospodářství přednost před hospodou.
Manželé Herdovi se provozem hostince zabývali i po roce 1948, jen s tím rozdílem, že se stali zaměstnanci komunálního podniku a posléze Jednoty. Osamělá chalupa ale přece jen opět ožila: syn Jan (1917–2001) se oženil s Boženou Peškovou a krátce po svatbě se manželům narodilo pět dětí: Jan, Marie, Božena, Miroslav a Zdeněk. Když si ale uvědomíme, že kromě prostor hostince je v domě už jen jedna obytná místnost, musí nám být jasné, že dlouhodobě zde osm lidí žít nemohlo. A protože postupně začal kupodivu znovu klesat počet návštěvníků, rozhodli se Jan a Anna Herdovi, že se po více než dvaceti letech vrátí zpět do Lhoty. Spolu s jejich odchodem se na dlouhé roky zavřely i dveře hostince.
Představitelé Jednoty tehdy naléhali na Jana Herdu, aby provoz obnovil. Místo jim totiž připadalo atraktivní, a navíc si byli dobře vědomi, že zvlášť o víkendech sem přichází celá řada lidí, která by jistě douškem piva nepohrdla. Jan však v této otázce zůstával neoblomný a dobře si uvědomoval, že kdyby lidé do hostince přicházeli, otec by provoz neukončil. Místní se tedy po celé období socialismu museli spokojit s tím, že u Svaté Trojice se mohou napít pouze léčivé vody ze studánky a že o červnové pouti jim nenatočí pivo Jan Herda v hospodě, ale Stanislav Popel ve stánku před kostelem.
Život na samotě nebyl nikdy jednoduchý. Potomci Jana a Boženy Herdových vzpomínali, jak bývala v zimě cesta na Svatou Trojici špatně schůdná. Byli doslova odříznuti od světa, protože nejdříve se prohrnovaly hlavní silnice a až pak došlo na odlehlé jednoty. Asi stejně nebo přinejmenším podobně by situaci popsali i jejich sousedé: Stodolovských z domu čp. 200 a Markovi z domu čp. 505 – kromě Herdových jediní obyvatelé této lokality.
Dokud byly v domě děti, byla odloučenost od města snesitelná. Když se ale všechny odstěhovaly, chlapci oženili a dcery vdaly, zůstali rodiče v domě sami. Janovi sice na samotě nic nechybělo, ale jeho manželka Božena byla v prázdném stavení čím dál víc nešťastná. Vědělo se, že se známou, která měla dům ve Svaté Trojici u silnice, začala jednat o výměně stavení. Z toho ale nakonec sešlo, a když se Herdovým naskytla možnost, že by si mohli postavit dům v ulici Ke Střelnici v Trhových Svinech, přímo naproti dceři Marii, byla to právě Božena, kdo Jana přiměl ke stěhování do města.
Budova bývalého hostince ale zcela opuštěná nezůstala. Jan Herda se do ní pravidelně vracel a udržoval ji. Ve dvoře choval králíky a jednu z vnitřních místností naopak využíval jako dílnu, ve které splétal košíky a košťata. Zároveň se snažil dům udržovat v takovém stavu, aby byl obyvatelný, pokud by se do něj chtěl náhodou některý z potomků nastěhovat. Navrátilcem se nakonec stal nejmladší syn Zdeněk s rodinou. Na chalupu jezdíval celé roky a po několika letech v penzi se v ní usadil natrvalo.
Významným mezníkem v historii hostince U Svaté Trojice byl rok 1989. Byť byl tehdy již řadu let nefunkční, záleželo nyní čistě na majitelích, jestli ho budou chtít znovu otevřít. Iniciativy se chopila rodina Stodolovských, tedy vnoučata Jana a Boženy Herdových, a rozhodla se pro obnovení provozu v den svatotrojiční pouti. Sál byl však tehdy proměněn v ložnici, a tak prvním krokem muselo být její zrušení a následné zřízení lokálu. Výčep se vrátil do kuchyně, kde vždycky býval, a hospoda mohla konečně přivítat první návštěvníky.
Každoroční otevření hostince při pouti, téměř pětatřicetiletá tradice, mívá vždy podobný průběh. První zákazníky přivítá rodina Stodolovských v sobotu vpodvečer, okolo páté hodiny. Sotva hosté stihnou vypít první piva, začne již vyhrávat kapela – dechovka s neúplným ansámblem (se čtyřmi až pěti hudebníky). Veselí trvá až do nedělních ranních hodin. Kolem páté se Stodolovských obvykle na chvíli vrátí domů, pospí nanejvýš dvě hodiny a nejpozději v osm jsou již zase zpátky v hostinci, aby mohli načepovat příchozím pivo před dopolední mší.
Po skončení církevního obřadu bývá v hospodě tradičně největší nápor. Po celé odpoledne hrají v lokále další kapely, hosté sedí, kde se dá – někdo uvnitř, někdo venku, a je vidět, že se jim nechce odcházet. Vždyť další sklenku dostanou zase až za rok! Slavnostní den většinou končí okolo osmnácté hodiny. Jan Stodolovský, jeden z vnuků, který se na otevírání hospody pravidelně podílí, přiznává, že si slavnostní den vždy užívá, ale v neděli večer je rád, že je už po všem.
Za čtyřiadvacet hodin provozu, přerušeného pouze krátkou přestávkou nad ránem, se v hostinci obvykle vytočí dvanáct až třináct sudů Kozla 10°, což v přepočtu odpovídá více než 1 200 půllitrovým pivům. Jsem přesvědčen o tom, že taková výtoč v jediném dni je snem mnoha hostinských. V případě hospody na Svaté Trojici ji lze připsat jednak vysokému zájmu o poutní mši a také tomu, že na ojedinělý otevírací den má mnoho lidí z okolí políčeno a chce si jej řádně užít. Přejme proto Herdům i Stodolovským, aby jim jejich nadšení vydrželo a my jsme mohli jejich hostinec nadále navštěvovat.
Závěrem bych chtěl říct, že za mnoho informací o osudech rodiny Herdovy ve 20. století a o provozu hostince v současnosti vděčím především panu Zdeňku Herdovi, paní Petře Malíkové, paní Boženě Síkorové, paní Marii Stodolovské a panu Janu Stodolovskému. Díky nim jsme se mohli dozvědět všechno o tomto téměř zaniklém, ale přece jen stále přežívajícím hostinci, který si svůj půvab prvorepublikového venkovského lokálu uchovává dodnes.
Prameny:
KOVÁŘ, Daniel – ŠTIFTER, Jan. Rejta a Svatá Trojice. Pro MěKS Trhové Sviny vydal: Jan Štifter, 2024.
