Výtah z pamětí.../ 4. část
Jedenáctého května ke mně přišel pan JUDr. Procházka Ladislav – notář. Sdělil mi, že dostali on a soudce JUDr. Sviták příkaz, aby zajistili a přebrali soud ve Vyšším Brodě. Požádal mne, zdali bych s nimi nejel, že by mi také obstarali propustky pro sovětskou a americkou armádu. Že nás tam poveze pan Smetana, autodopravce ze Svatého Jana nad Malší. Jeho žádosti jsem s ochotou vyhověl.
Toto se stalo druhý den skutkem. Byl jsem tam jako člen revolučního národního výboru v Trhových Svinech, němčinu jsem tehdy ještě dobře ovládal. Rudá armáda stála před tratí u Certlova, dnes Rybníka. Mladý vojín nás zastavil, prohlédl si bumážky, vrátil je a my pokračovali skrze podjezd železnice. Za asi dvacet kroků byla přes cestu zábrana, na které ležel americký vojín. Pan Smetana zastavoval, ale voják zvedl závoru, mávl rukou, řekl olrajt – o propustky nestál. Sice velmi pomalu, ale šťastně jsme dojeli na místo. Co jsme viděli, na to snad nikdy nezapomenu. Tam ta slavná německá armáda musela všechno nechati, vojenská i jiná auta, motorky a té výzbroje. Všeho druhu. Kde bylo trochu místa, všechno bylo ucpané. I všechny postranní cesty, stráně, lesy. Vše američtí vojáci dirigovali tak, aby byla hlavní cesta volná ku průjezdu, náměstí a ulice byly přeplněné, mezi nimi zubožená německá armáda. Škoda, že z té doby nezůstal nějaký snímek.
Našim cílem byla soudní budova, která se nalézala blíže kláštera. Jen z těžkostí našel pan Smetana trochu místa, kde mohl zaparkovat. My tři jsme šli k budově soudu, byli jsme po té cestě jako polámaní. Vrata zamčena nebyla, tak jsme se dostali snadno do budovy. Kancelář jsme našli (ovšem vše německy popsáno). Zaklepal jsem – ticho. Po druhé jsem zaklepal hlasitěji – ozvalo se něco jako dál. Vešli jsme do větší předsíně, kde bylo několik lavic a skříní. Ve dveřích kanceláře se objevil starší pán a vyšel nám vstříc. Samozřejmě jsem pozdravil česky, což ho zarazilo. Když jsme došli až k němu, lámanou češtinou se dotázal, co si přejeme, bylo na něm vidět, že byl překvapen. JUDr. Procházka mu sdělil, oč se jedná. Na to nás zavedl do kanceláře a nabídnul nám místo k sezení. Potom se jakoby vzpamatoval, uvědomil si, co od něj požadujeme – po několika otázkách vše pochopil. Všem nám podal ruku, byl velice ochotný, oba naši doktoři s ním jednali slušně. Připadal jsem si tam zbytečný, tak jsem je požádal, že bych se rád podíval po městě. Usmáli se a souhlasili. Odešel jsem k autu pana Smetany, ten spokojeně dřímal. Sdělil jsem mu, že jdu na obhlídku. On že se v tomhle chaosu od vozu nehne.
Tak jsem se vydal na obchůzku. Šlo to pomalu. Z těžkostí jsem se protlačil na roh náměstí a zůstal stát na jednom vyšším chodníku, abych měl přehled. Mimo vojska amerického, ve kterém bylo dosti černochů, jsem viděl vojsko maďarské, které prchalo před sovětskou armádou, také Vlasovci tu byli v ubohém stavu a i té slavné německé armády tu bylo mnoho. Když jsem se vynadíval, vrátil jsem se nazpět k autu. Zanedlouho přišli s veselou i oba doktoři. Nebylo žádného zdržování a za soumraku jsme dojeli domů spokojeni, že už to máme za sebou.
Poděkovali mi za doprovod, na který mi zůstaly bohaté vzpomínky. Je tomu třicet let – jak ten čas letí. Pan notář už nežije, pan soudce JUDr. Sviták bývá u nás návštěvou, o prázdninách budu hleděti, abych se s ním sešel, abychom spolu zavzpomínali, jak to bylo před třiceti lety. Tolik Stráský Kašpar.