Hostinec U Pancířů v Březí
Jednou z venkovských hospod v blízkém okolí Trhových Svinů, kterou nemůžeme na naší cestě za pivem opomenout, je hostinec U Pancířů v Březí. Nacházel se přímo u silnice, ve statku čp. 6. Dnes ho bohužel připomíná pouze oprýskaný název na průčelí domu.
Nejstarší doklady o budově březského hostince pocházejí z roku 1890. Tehdy tu ale žádná hospoda nebývala; dům patřil rodině polního hospodáře Jana Řídela (*1837). O deset let později, v roce 1900, byli majiteli Martin Holinka (*1866), rodák z Březí, a jeho manželka Johanna (*1863), původem z Něchova. Byli to právě manželé Holinkovi, kdo v domě čp. 6 jako první zřídil pohostinství. Možná trochu překvapivě pro ně hostinská činnost představovala oblast hlavního výdělku a zemědělství stálo až na druhém místě.
Holinkovi vedli hostinec zřejmě jen velmi krátkou dobu. Od roku 1902 totiž dům vlastnil Vojtěch Pancíř (*1871), který na živnost předchozích majitelů navázal, ačkoliv neměl s pohostinstvím žádné zkušenosti. Byl synem mlynáře Tomáše Pancíře z Březí čp. 29 (dnešní Trajerův mlýn) a vyučil se ve Vídni zedníkem. Není vyloučeno, že ho k hospodě dovedla až jeho manželka Rosálie Vávrová, dcera hostinského Jana Vávry z Otěvěka čp. 42 (pozdější hostinec U Němců neboli K Šenkýřům). Vojtěch a Rozálie se brali v únoru 1901 a budova hostince v Březí byla zjevně jejich prvním společným obydlím.
K zednické práci se Vojtěch Pancíř ani nestihl dostat. Stejně jako jeho předchůdce Martin Holinka se plně věnoval hospodě a polním pracím. Součástí jeho hospodářství bývaly krávy, jalovice, podsvinčata i slepice. Všechno zvířectvo bylo přitom ustájeno v chlévech ve dvoře. Přímo doprostřed dvora, přes který se mimochodem vcházelo do hospody, se po celá léta skládal hnůj. Vysvětlení, proč jej Pancířovi nevozili do zahrady za chalupou, je nasnadě. Zahrádka byla totiž zabrána kuželkářskou dráhou, využívanou příchozími hosty, a jiný prostor, který by byl vhodný pro hnojiště, se zde nenacházel. V zahradě byl umístěn i stůl s posezením, využívaný hlavně náruživými kuželkáři.
Vojtěch Pancíř postavil v roce 1925 výměnek, do kterého se po jeho smrti, tedy v roce 1941, přestěhovala ovdovělá manželka Rosálie. Hospodu předala svému synovi Jakubu Pancířovi (*1905) a jeho manželce Růženě (*1908), ti společně navázali na otcovu pohostinskou činnost.
Pojďme si nyní konečně představit, jak vypadal lokál. Celý prostor byl obsazen stoly, lavicemi a židlemi, v rohu stál výčep a pult s plechovou vaničkou, v níž se oplachovaly půllitry. Je třeba ale poznamenat, že se šenkovna využívala jen tehdy, když dorazil větší počet hostů – většinou z okolních vsí nebo z Trhových Svinů. Pokud přišli pouze štamgasti z Březí, zasedli ke stolu v sednici, kde hostinský s manželkou běžně spávali. Bylo to praktické, protože uprostřed pokoje místnosti byla umístěna kamínka, ve kterých se tak jako tak topilo, a kvůli pár lidem se tak nemusela vyhřívat celá šenkovna. Několik březských sousedů navíc s Kubou provozovalo výměnný obchod, a když zrovna tito pánové neměli peníze na dvě obligátní piva (nebo jim je manželky nedaly), přinášeli z domova alespoň tři vejce, kterými hostinskému zaplatili.
Hostinec U Pancířů nesloužil pouze obyvatelům vesnice. V týdnu, vždy po práci, sem často přicházeli lidé z Otěvěka. Během nedělního odpoledne patřil lokál Svinenským. Ačkoliv měli ve svém městě hospod a restaurací dostatek, venkovské hostince pro ně bývaly spojovány se sváteční procházkou s příbuznými nebo přáteli a s pivem jako odměnou za zvládnutou cestu. Někteří vyráželi naoko do lesa, ale podvědomě počítali s tím, že zastávka v březské hospodě bude součástí jejich výletu. Lákalo je zřejmě i trochu uvolněnější, ne tolik upjaté prostředí. Bylo zvykem, že Kuba Pancíř rozmlouval se všemi hosty, vyprávěl jim vtipy, hrál na harmoniku, a přispíval tak k domácké, přátelské atmosféře.
Kuba zavedl do hostince spoustu veselí. Konaly se zde začátky i konce místních masopustů, ve všední dny i ve svátky se hrávalo na hudební nástroje a zpívalo se až do pozdních nočních hodin. Myslivci z Březí a Nežetic se tu také scházeli při honech a posledních lečích, a to byly vlastně jediné příležitosti, kdy se pro hosty připravovaly teplé pokrmy – nejčastěji nudlová polévka a svíčková.
Důkazem toho, jak vážně se v Březí vždy brala myslivost, byla ostatně i výzdoba lokálu. Na hlavní stěně byla zavěšena hlava jelena a níže pod ní zrcadlo. Vedlejší stěnu pak okrašloval malovaný obraz třech mužů, přičemž dva hráli karty a třetí za nimi stál a kibicoval. U toho byla dopsána rýmovaná průpovídka: „Kibic, čum a drž klapajznu, než tě přes ni majznu.“
Jak už jsme naznačili výše, teplá kuchyně nebyla v hostinci manželů Pancířových častá. V denní nabídce se ale objevovaly vyhlášené speciality – a mezi nimi zejména homolky, které dokázaly do hospody přivábit hosty z širokého okolí. Zvláštností bylo, že kromě obvyklých tvarohových homolek s kmínem byly u Kuby k dostání i paprikové, zbarvené pěkně dočervena. Dále se podávaly buřty s cibulí, tlačenka, a když zrovna hostinský neměl po ruce nic připraveného, rozhodl, že hostům klepne alespoň vajíčka.
Cesta do Březí, ať už Kojzrokem, nebo po silnici, se vždy nesla v přátelském duchu a za družného hovoru. Daleko barvitější ale bývaly návraty do Svinů. Výpravu, která šla po hlavní cestě, doprovázel Kuba Pancíř s harmonikou až k Březskému rybníku. Výjimečně se stávalo, že se připojila i manželka Růžena a hrála k tomu na buben.
Legenda praví, že když Svinenští v pití alkoholu takříkajíc přebrali a na návrat po silnici si netroufali, uchylovali se k jistější variantě. Za Murtingerovým mlýnem vstoupili do Svinenského potoka a pomalu kráčeli proti proudu. Díky tomu si mohli být jistí, že nesejdou z cesty a potok je zaručeně dovede zpět do města. Ačkoliv jsou v těchto místech v potoce hluboké tůně, nikdy se nikdo neutopil, ale zmáčených prý pokaždé bylo víc než dost.
V roce 1948 převzal hostinec Komunální podnik a po něm Jednota, která měla vůli udržet jej co možná nejdelší dobu. Věděla, že o kšefty se postarají nejenom obyvatelé Březí, ale také Svinenští při svých tradičních víkendových výpravách. Při polních pracích se tu v létě zase scházelo mnoho traktoristů a kombajnistů, kteří potřebovali zvlášť za parných dnů zvlažit jazyk chlazeným pivem. Hostinec také nadále sloužil jako zázemí pro místní myslivce a hasiče.
Jednota si byla dobře vědoma toho, že uzavírat prosperující lokál by nebylo příliš prozíravé. Po dohodě s manželi Pancířovými dokonce v místnosti vedle hostince zřídila obchod se smíšeným zbožím, v němž domácí prodávali především trvanlivé potraviny jako například sušenky, čokolády, konzervy, sardinky. K dostání bylo i lahvové pivo a tvrdý alkohol.
Kuba Pancíř až do pokročilého věku nepolevoval v zaběhnutém životním tempu. Kromě toho, že byl oblíbeným hostinským, proslul i jako schopný karosář. Svou dílnu míval v areálu Královy kruhové cihelny v Trhových Svinech a v pozdější době ve dvoře svého stavení v Březí.
Nebýt těžké nemoci majitele, možná by hostinec fungoval ještě delší dobu. Kubovi ale postupně docházely síly, a tak se v polovině 70. let se rozhodl lokál i obchod uzavřít. Březští sousedé měli sice už tehdy svou hasičárnu, v níž se mohli scházet, ale manželé Pancířovi jim jako hostinští chyběli. Když v roce 1981 Kuba zemřel, odešel s ním kus místní historie a navždy utichly i líbivé tóny jeho harmoniky.
V péči o Růženu Pancířovou se pak střídaly rodiny jejích dvou synů. Svého muže ale o mnoho let nepřežila, odešla již v roce 1983. Tehdy na dlouhou dobu umlkl i Pancířů dům. Uplynulo již čtyřicet let a nic se nezměnilo. Stavení bohužel dál chátrá a na lepší zítřky se stále neblýská. Kéž by se jednou dočkalo zasloužené rekonstrukce.
Dostáváme se ke konci další hospodské cesty, a proto bych rád poděkoval paní Lidmile Alexové, paní Lidmile Bláhové, panu Karlu Buřičovi, paní Jaroslavě Pancířové, paní Jaroslavě Pancířové, DiS., paní Janě Kratochvílové a panu Františku Slípkovi za poutavá vyprávění o březské hospodě. Díky jejich vzpomínkám mohl vzniknout již šestadvacátý článek naší série.
