608 436 941

Jak můj táta hlídal narpu

Autor: Majka Dubová - Plchová | Zveřejněno: 16. prosince 2020 | 14x

Příběh z doby, kdy mi mohlo být snad sedm, osm roků a šla jsem se svým tátou do narpy. Narpa je složenina ze dvou slov - národní papírnictví.

V Trhových Svinech byla v tu dobu narpa v dolní části náměstí, v loubí. Vstup po dvou dřevěných schůdcích do nevelkého obchodu se zbožím papírnickým a novinami.

Prodávala zde paní Hladíková. Nikdy, pokud se pamatuji, se nestřídala s jinou prodavačkou, takže to bylo takové její malé království. Paní Hladíkovou jsem, já žabec, vnímala tenkrát jako již starou paní. Byla štíhlá, až hubená, vlasy šedivé, oči za brýlemi s tlustými skly, (které, já nevím jak to dělala, jí nikdy ze špičky nosu nespadly) byly velké, vševidoucí a bystré. Na sobě měla vždy šedivý plášť s dlouhými rukávy, který jí sahal až do poloviny lýtek. Plášť jí byl velký, tak nějak luftovací. Při mém popisu této paní snad bude stačit připomenout slečnu Douchovou z filmu Vrchní prchni, ale budete muset při té představě věkově hodně přidat. Když se vešlo do narpy, byl vpravo po celé délce, odhadem čtyři metry dlouhý dřevěný pult, z jedné strany kousek odklápěcí. Aby paní Hladíková nemusela pult přeskakovat, ale mohla se zpoza pultu dostat.

Při onom nákupu, kde můj táta hlídal, bylo v pidikrámečku asi pět zákazníků. Víc by se jich tam stejně nevešlo. Nikdy se nečekalo dlouho, protože paní Hladíková, ač již v letech, byla velice rychlá a přesná. Prodavačka na svém místě, která i při obsluhování stačila s každým zákazníkem prohodit příjemné slovíčko. Není divu, že věděla jak se kdo jmenuje, z jaké blízké vesničky přijel autobusem a došel si i do narpy něco potřebného koupit.

Když doobsloužila zákaznici před námi, která spokojeně odešla, byla řada na nás. Vybírala jsem si nějaké pastelky. Najednou šedivý plášť za pultem zděšeně zvolal: „Ta paní tu zapomněla známku.“ Předchozí zákaznice si koupila i jednu dopisní známku za šedesát haléřů a na pultě, mezi novinami, ji zapomněla.

„Pane, pohlídejte mi to tady“, oslovila mého tátu, „já jí tu známku musím donést.“ Odklopila část pultu, seskočila přes oba schůdky najednou a tryskem, plášť za ní vlál, běžela s dopisní známkou v ruce. Někam. Můj táta tedy hlídal narpu, což nebylo třeba, protože kdo by asi ukradl třeba Rudé právo, Zemědělské noviny, Obranu lidu. Nikdo ze zákazníků neodešel, nikdo za těch asi pět minut nepřišel. Až uřícená, ale šťastná, paní Hladíková se slovy: „Běžela jsem až na autobusovém nádraží, tam jsem jí známku dala. “ 

Zapomnětlivá paní měla svoji známku, paní prodavačka se proběhla, táta přestal hlídat, což ani nemusel, protože tenkrát, myslím si, se tolik (nebo snad vůbec) nekradlo, já si nesla domů krabičku pastelek.

Celá tato dávná scénka, skutečný obyčejný minipříběh, se mi v paměti odvíjí do posledního detailu jako krátký nezapomenutelný film.

PS

Je to jedna z mnoha hezkých vzpomínek na moje dětství prožité vTrhových Svinech.