608 436 941

Už je to dávná historie...

Autor: Ing. František Stráský – starosta města v letech 1990 – 96 | Zveřejněno: 25. května 2020 | 17x

V budoucích dnech tomu bude 75 let, kdy pan Dr. Emil Hácha zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Tři generace lidí se od té doby narodily, dospěly, umřely, zapomněly… A už je to také 25 let, co jsme v Trhových Svinech na rodném domě Emila Háchy zřídili pamětní desku. Nejeden právě narozený človíček od té doby dospěl, možná už je sám otcem nebo mámou.

Moudří říkají, že je potřeba znát historii, abychom neopakovali chyby předků. A že státy se udržují těmi myšlenkami, na kterých vznikly.

Před 25 lety jsme jako tehdejší městská rada a městské zastupitelstvo rozhodli a zařídili umístění této pamětní desky v Novém městě. Bylo to pole neorané, tedy přihlášení se k panu Háchovi a otevření té pomyslné Pandořiny skříňky, v níž bylo ukryté hodnocení jeho života během okupace naší země nacisty. Byli jsme jako jeho rodné město víceméně první, kteří se toho odvážili.

Byl jsem požádán panem Františkem Slípkou, zda bych trochu nezavzpomínal na tu dobu. Děkuji. Vezmu to ovšem trochu ze široka. Ale nebojte, nebude to zase tak dlouhé.

Mé myšlenky se potřebují vrátit více dozadu, než jenom do roku 1995. Prožil jsem celý svůj klukovský život v Trhových Svinech v 60. – 70. letech minulého století v období takzvaného socialismu, tedy období, kdy jsme v podstatě byli kolonií Sovětského svazu a přebírali povinně všechny takové ty východní zvyklosti jako lidská nesvoboda, kolektivizace, špiclování... Vzpomínám si na velikou rozpolcenost, kdy jsem ve škole slýchal, jaký to byl kolaborant ten Dr. Hácha…jeden z nejhorších myslitelných našich předků. A potom mezi trhovosvinenskými starousedlíky a též doma, od lidí kteří tu dobu prožili na vlastní kůži, že to byl člověk poctivý, silně věřící, který se obětoval, když ti, jejichž politika zkrachovala, tuhle zemi opustili. Žádným prezidentem být nechtěl, v Berlíně „vložil“ osud ještě existujícího ale už zmrzačeného zbytku naší země do ochrany „fírerovi“ až poté, kdy ho celou noc psychicky týrali a vyhrožovali již připraveným leteckým bombardováním Prahy. Co myslíte, jak by to zvládli naši současní „papaláši“?

A potom, v dalších letech, dokud mu síly a zdraví nějak sloužily, je vynakládal alespoň na zmenšení teroru – známo třeba, že postupně vymohl propuštění z koncentračních táborů téměř 1200 studentů zatčených 17. listopadu 1939.

Můj otec (1924 – 2015) prožil 15-letý kus života ještě v 1. republice. Poté 4 roky „protektorátu“ včetně období heydrichiády jako student průmyslovky daleko od domova ve vzdáleném Brně – domů se jelo jenom na Vánoce a na prázdniny. Celý rok 1944 byl nuceně nasazen na tzv. „Totaleinsatz“ - na práci v „Říši“, prožil a přežil přitom nejeden nálet na továrny kde pracoval, ve Steyru, Vídni a Schwechatu, potom revoluční dny ve Svinech s přepadením oddílem SS a mrtvými v květnu 1945, v letech 1946-48 základní vojenskou službu v Jeseníkách, kde je posílali do ostrých bojů proti tzv. Banderovcům (Ukrajinská osvobozenecká armáda snažící se přeběhnou na Západ), a také „znárodnění“ rodinného podniku, který byl budován po celý jeho dosavadní život zde ve Svinech.

Můj otec říkával, že Češi nejsou zbabělci. Naopak, mnozí jsou a byli moc a moc stateční. Už na frontách za Rakousko-Uhersko, potom legionáři, vojáci za druhé světové války, kteří odešli bojovat ze své vlastní vůle a přesvědčení za svou, naši zemi; Gabčík, Opálka a všichni ti další …tisíce bezejmenných. To jenom mocnost z Východu v nás živila pocit, že jsme zbabělci a kolaboranti a v nejlepším případě Švejkové - aby sobě a svým komunistům o to víc mohla přisvojovat zásluhy na osvobození.

Ten všemi uznávaný bojovník Winston Churchill má v tiráži každého dílu svých pamětí „Druhá světová válka“ vlastní citát:

Ve válce: Rozhodnost

Po porážce: Vzdor

Po vítězství: Velkomyslnost

V míru: Dobrá vůle

Ti, kteří se vrátili na konci války do Československa jako vítězové, v sobě mnoho velkomyslnosti neměli. Nechali, ba ještě přiživovali na Emilu Háchovi nálepku kolaboranta, protože si mohli připadat ještě větší, než byli. Ale možná, že jenom větší než malí. Když sami před šesti lety bezmocně utekli.

Necelé 3 roky poté se nestačili divit. A my - naši předci - také.

Inu, je to dávná historie. Ale zkusme ji znát, abychom neopakovali chyby našich předků.

Jsem rád, že jsem se ve své době trochou přičinil, a že jsme se my všichni trochou přičinili v Trhových Svinech na opravě vnímání historie naší země a na opravě hodnocení osudu jednoho člověka, který se pro tu zemi obětoval. Nebyl voják. Činil však co mohl…