Výtah z pamětí.../ 2. část
K 80. výročení konce 2. světové války si v TSL můžete přečíst 3 pokračování výtahů z pamětí tehdy čtyřiaosmdesátiletého posledního svinenského ševce, které psal k 30. výročí ukončení II. světové války.
Pátého května v půl čtvrté odpoledne pronesl předseda revolučního národního výboru Ladislav Stráský místním rozhlasem tento projev: „Občané, Čechoslováci! Říše se zhroutila. Naší vládou je prozatímní vláda v Košicích. Poslušni rozkazu této vlády utvořili jsme prozatímní národní výbor, který tímto okamžikem přejímá všechnu pravomoc v místě až do jeho přetvoření podle pokynů spojeneckých vojsk!“
Po volání o pomoc, které přišlo z Prahy, počaly se tvořiti na náměstí hloučky, v nichž byli jednotlivci ozbrojeni pistolemi. Němečtí vojáci chodili kolem nich zpočátku nevšímavě. O čtrnácté hodině, kdy začala jejich pohotovostní služba řízená z budovy štábu, počala po náměstí procházeti hlídka sedmi mužů v plné výzbroji, další dva roje pochodovaly směr hřiště u Čáhů. Zdálo se, že Němci jsou ještě plně připraveni ke zdolání odporu.
Velitel četnické stanice vrchní strážmistr Josef Černý překvapil německý štáb a uzavřel s ním dohodu o odzbrojení posádky. Zpředu zmíněná sedmičlenná hlídka odevzdala dobrovolně zbraně. Současně přijela kolona Vlasovců, která se také bez odporu nechala odzbrojiti.
Všichni zdejší Němci a zrádci byli pochytáni. Jejich vedoucí Vitzany byl chycen v Olešnici a s ním zrádný četnický strážmistr Král. Také významný nepřítel Čechů revírník Kastl z Olešnice. Všichni zajištění byli dopraveni na radnici, bylo jich kolem padesáti. Bylo nutno je ochránit před hněvem lidu, který by je nejraději ihned oběsil! Samo sebou že se to bez nějaké té facky a žďuchance neobešlo. Hlídáni byli lesníkem panem Mačím, který musel ze své hajnice na Jakuli utéci, protože byl Čechem. Protože se těmi zrádci na radnici naplnila celá místnost a bylo tam velice rušno, požádal předseda Stráský pana soudce dr. J. Starého, aby ty všechny zajistil v celách u soudu. Bez námitek bylo tak učiněno a bylo to dobré opatření.
V odpoledních hodinách probíhal život plným proudem. Auta, motorky, vojenské vozy, zbraně všeho druhu se hromadily na radnici, na faře, v sálech.
Příval lidstva z okolních vesnic rostl a chtěl jen zbraně. Na přímluvu předsedy od toho upustili až na Josefa Lejše z Otěvěka, který si zbraně vymohl a rozdal je hochům v Čeřejově. Také Štěpánek, poddůstojník ze Slavče, si vymohl několik pušek. Také nato byli dva mladíci přistiženi se zbraní v ruce a odvlečeni za Nové Hrady a tam zastřeleni. První jménem Wortner z Bídy u Besednic a druhý (asi Trajer) ze Lhotky pod Kohoutem.
Naše skupina částečně ozbrojených dobrovolníků – posádky u Fantů, Zachařů, u Čáhů, si zbraně prv ponechala, ostatní odevzdali na radnici do zřízené zbrojnice pod dohledem Fráni Maška. Jako výkonná složka národního výboru byla zřízena národní stráž, jejímž velitelem byl kapitán L. Fanta. Asi sto dobrovolníků, převážně bývalí českoslovenští vojáci, nastoupili v plné výzbroji před radnici. Byli rozděleni na tři čety, každá četa dostala určitý úkol.
Příslušnicí německého velitelství bylo vystřeleno z okna štábu na náměstí (soudu), proto byli němečtí důstojníci též ozbrojeni a zajištěni. Od Českých Budějovic přijelo německé nákladní auto, z něhož bylo stříleno z kulometu. Poraněn byl pan Řečíkov, tříčlenná posádka auta byla střelbou poraněna, zneškodněna a zajata. Na to byla provedena uzávěra města, všechny silnice byly zataraseny u připravených barikád a město připraveno k obraně.
K Novému městu se přiblížily dva německé tanky. Němci stříleli, vyjednávali, přáli si volný průchod městem a vydání všech německých zajatců se všemi zbraněmi. Byli odmítnuti, postoupili blíže barikád a začali střílet. Byli našimi vojáky odraženi a nakonec ustoupili a stáhli se do obecního lomu, tam odložili munice a v noci odešli směr Trutmaň (Mezilesí). Měli naspěch, dobře to dopadlo. Při přestřelce byl raněn pan Mikeš, Němci prý měli jednoho mrtvého a tři raněné. Velitel tohoto oddílu vyjednával na radnici, podmínky, které požadoval, byly předsedou Stráským zamítnuty. Choval se velmi hrubě a nakonec byl rád, že mohl radnici opustiti se zdravou kůží. To byl důvod, že se v noci ztratili. V té době už nám hrozilo nebezpečí od Strážkovic.
Kolem dvacáté hodiny hlásily České Budějovice, že nemáme německé vojsko odzbrojovati, máme jim dáti volný průchod. Už přišlo pozdě. My jsme uposlechli volání Prahy ve dvanáct hodin a tím to u nás začalo.
Hodiny na radnici ubíhaly, také někteří členové odešli domů. Zůstalo nás tam jen několik s předsedou Stráským. Blížila se dvanáctá hodina, kdy bylo velmi třeba, aby byly ustanoveny služby na tu rušnou noc, která se blížila – na 6. května ráno. Tuto službu přebrali starší vojáci z I. světové války, Pašek Karel a Kašpar Stráský. Služba trvala od dvanácté hodiny do šesti do rána. V krátkosti uvedu, co se stalo za ten čas.
1) Přišel vrchní strážmistr J. Černý se žádostí, že potřebuje více mladých mužů ku krytí jejich velitelství, které se nalézalo u Kollarů vedle fary. Trochu poprchávalo, bylo slyšet střelbu. Odběhl jsem domů a vzbudil syna Františka, který se před krátkem vrátil z Lince. Bez námitek se šel s puškou hlásiti.
2) Po dohodě s Paškem jsme se usnesli, že by bylo třeba těm kolaborantům u soudu podat nějaké občerstvení. To jsme také provedli. Člen František Stráský a paní Gláserová uvařili černou kávu, tolik, aby obešlo na všechny. Toto opatření se ráno ukázalo jako velmi dobré – že s nimi bylo zacházeno jako s lidmi.
3) Velice mi leželo v hlavě, že máme ty tři vážně raněné německé vojáky. Toho času byli umístěni na slámě v zadní místnosti u Princů v hostinci. Dohodli jsme se s Paškem, že bychom je měli raději dostat pryč z města. Ale jak to provésti? Řekl jsem mu, že u pomníku stojí nákladní auto, nechám zjistit, jestli je schopné jízdy. Šli jsme spolu k Fantům, tam byli drženi v sále odzbrojení němečtí vojáci. Chodba byla málo osvětlená, na schodišti do sálu stálo několik ozbrojených našich hochů, jak vedoucí byl lesník pan Mačí. Řekl jsem, oč se jedná, beze všeho mne pustil dovnitř. Zavolal jsem německy, kdo umí jezdit s autem. Hlásilo se jich mnoho. Vzali jsme sebou pouze čtyři a rychle s nimi k autu, které stálo u pomníku nad Čapků tabák budkou. Požádal jsem dva, aby zkusili, jestli je schopné jízdy. Prohlásili, že je v pořádku. A co benzín je? Hlásili, že je. Ukázal jsem, kde se nalézají ranění, rychle je naložili na slámu. Nežli jsem dal znamení k odjezdu, řekl jsem jim německy, aby jeli za mnou, že musíme projeti barikádou, a že bude třeba nějaký trám odklidit. To se stalo za mé účasti. Pašek šel po naložení raněných opět na radnici hlídat telefon. Když jsme opustili barikádu, vedl jsem je potichu kolem potoka až na zadní most a cestou dál, až co bydlí Novák. Tam jsem se s nimi rozloučil a řekl jsem, ať jedou na Krumlov, tam je ošetří a dají potřebné. Jak se rozjeli, tak se mi ulevilo. Ukázalo se, že to bylo šťastné opatření. Spěchal jsem na radnici, kde mě čekaly další povinnosti.
Němci se stále blížili k našemu městu. Předseda si šel na chvíli odpočinout. Během té doby se nám ohlásil velitel L. Fanta. Poté odešel přes Borovany do Budějovic. Po jeho odchodu přiběhl Václav Dibitanzl, člen skupiny, která měla službu na cestě k Bukvici. Celý rozčilený volal, že německé vojsko, které se přiblížilo k městu, jim nechce odevzdati zbraně. Pojďte tam se mnou někdo. Domluvili jsme se s Paškem, že tam půjdu já, když umím německy. On zůstal u telefonu na radnici a s ním mladík Šilhovecký z Českých Budějovic, který měl matku ze Svinů. Byla to náhoda.
Nežli jsem šel k cestě na Bukvici, postoupilo německé plně vyzbrojené vojsko o síle asi 160 mužů od parku blíže k městu. Šel jsem jim vstříc a zavolal na ně, co si přejí. Zpředu se ozval vyšší důstojník, že chtějí volný průchod tímto městem. Řekl jsem, aby mne následovali. Obklopilo mě šest ozbrojených mužů a dali jsme se rychlým pochodem Brankou přes barikádu, která byla ráno odhrazena. Paní Kolínová nás viděla z okna a hned to běžela ohlásiti manželce. Já s těmi Němci rychle zahnul kolem potoka na mohuřickou silnici okolo kostela Církve československé. Hlavně jsem se obával, aby nás trestní výprava, která už brala naše město do kruhu od Králů lesíka, nedostihla. Jinak jsme byli ztraceni. Plným krokem jsem je vedl až k rybníčku a tam jsem zůstal stát. Důstojník, velmi statný muž, nařizoval, že s nimi musím jít dál. Odpověděl jsem rázně, že nemohu, že musím převáděti další, že nechci, aby zbytečně tekla krev, protože je kolem mnoho partyzánů a vlasovců. Díval se na mne, jako bych stál u raportu. Zeptal se, jak daleko je do Vyššího Brodu. Opověděl jsem tak 35 až 40 kilometrů. A kde jsou Rusové? Odpověděl jsem, že v Gmündu. Pak mi podal ruku, propustil mne a dali se do pochodu. Ještě neušly ani 40 metrů, když vylezl ze žita p. Zacharda s automatem v ruce a spustil na mne, proč že jsem je pouštěl. Támhle se podívej, řekl jsem mu. Už od vodojemu postupovali Němci v kruhu na Sviny. Doporučil jsem mu, aby zahodil zbraň a zmizel.
Ještě nebyli ti vojáci pod kopcem a už začala palba na město. Němci, které jsem převáděl, přidali do kroku, pravděpodobně měli za to, že to střílejí partyzáni.
…Odběhl jsem do bratrova bytu. Ležel uštvaný, oblečený na pohovce, nemohl jsem ho vzbudit. Když se probral, sdělil jsem mu jaká je situace, že Němci útočí na města. Zanedlouho potom vrazili esesáci do jeho bytu. Počali na něj řváti, ale bratr se jim také postavil. Němčinu ovládal perfektně a jako starý zkušený námořník se dovedl ohraditi. Musel s nimi jít tou křížovou cestou až na radnici. Radnice byla obsazena, Němci sebou přivedli pana Martínka z Hlinské hory, dva bratry Mačích, u kterých našli zbraně a ještě pana Viktoru z Otěvěka. Na dvoře je uvěznili, tloukli a týrali. Viktoru zastřelili hned v průjezdu před bratrovýma očima. Křičel na ně, ale oni opilí vyhrožovali automatem i jemu. Okupanti nařídili odstraniti vlajky a rozhlasem bylo nařízeno odevzdání zbraní. Zle bylo vyhrožováno. Vždy tři a tři esesáci začali procházet městem. Jakmile narazili na někoho se zbraní, byl ztlučen a odveden na radnici. Tak jich sebrali asi dvacet pět.
V tu dobu nechali esesmani všechny zajištěné Němce a kolaboranty přivést na plošinu před radnici, kde musel bratr čeliti všem obviněním, že byli týráni a proč byli internováni. Hájil se tím, že je nechal zajistit pro jejich vlastní bezpečnost.
Město skýtalo obraz bojového obležení. Stále jsem myslel na bratra na radnici mezi vražednými katany. V nervovém vypětí jsem stále vyčkával, kdy si přijdou pro mne. Pro všechny případy jsem se rozloučil s rodinou. Zůstali v patře a já šel do přízemí do mé dílny, abych viděl, co se děje na ulici. Z okna jsem viděl, jak ozbrojení esesmani procházejí ulicí.
V protějším domku byl na návštěvě otec paní Kounovské, který ze strachu vyšel z domku a chtěl na kole odejet do Keblan. Esesmani na něj řvali Hände hoch. Poslechl a kolo postavil ke zdi. Tři esesmani ho sebrali a odvedli na radnici. Další tři vrazili do domku a před mýma očima, jak jsem přes okno viděl, ho na prahu dveří v domnění, že je to partyzán, střelili do hlavy. (Pozn.: Ze zápisu není zřejmé, kdo byl zastřelený.) Pro mne to byla hrozná chvíle. Paní Kounovská pak vyběhla na ulici, volala o pomoc, tak jsem jí pomohl odnést střeleného na lůžko. Pak ti tři pokračovali dál za most. Kameník Jan Walter se podíval ze vrat a hned bylo po něm střeleno. Chybělo velmi málo a byl po smrti. Esesesmani šli dál ulicí, všude bylo ticho. Poslední po levé straně byl dům Šíchů – pilařů. Byl tam na návštěvě pan Vojtěch Dudák z Boršíkova. Když slyšel tu střelbu, chtěl se vrátit domů. Přeběhl kolem domu cementáře Johna na boršíkovské silnici. Jak ho spatřili, okamžitě po něm vystřelili a usmrtili jej. Během té doby postoupili až k Sazimům němečtí vojáci přicházející od vodojemu. Tam postavili kulomet. Na zpáteční cestě esesmani zahlédli opět pohyb. Byli to Bildovi, kteří se vraceli z návštěvy od Reindlů. Vystřelili po nich a odvedli sebou mladého Bilda na radnici.