Hostinec U Medvěda
Další hospodská cesta nás vrátí tam, kde jsme skončili před měsícem: na Žižkovo náměstí, do řady domů pod úzkou Jirsíkovou uličkou. Popsali jsme již tři hospody, které zde fungovaly, a jedna nám stále zbývá. Nacházela se v domě čp. 94, jmenovala se U Medvěda a vznikla až za socialismu, když hostince v jejím sousedství už dávno neexistovaly.
Stáří měšťanského domu čp. 94 nelze přesně odhadnout, ale říká se, že údajně vznikl již ve středověku. Během let se samozřejmě různě proměňoval a ještě na sklonku 19. století mu dominoval robustní špičatý štít. Při rekonstrukci, k níž se majitelé uchýlili na počátku následujícího století, byl štít stržen a jeho místo zaujalo další patro. Dům tehdy prošel značnou proměnou v secesním stylu.
Historicky nejsou s domem spojeny žádné pohostinské služby. Během 2. poloviny 19. století totiž dům patřil poštmistru Ferdinandu Porákovi, který se později stal okresním starostou neboli županem. Porák tehdy vlastnil i hospodářské stavení na konci dvora, spadající již do Sokolské ulice. Protože však do zadní části nevedl žádný vjezd, musely povozy vjíždět do stodoly starobylým průjezdem z náměstí.
Pro naše povídání jsou klíčová až 70. léta 20. století. Tehdy byla majitelkou domu paní Prantlová, dcera Josefa Krále z místní cihelny. Jednota, která měla v jejím domě své kanceláře, s ní začala jednat o odkoupení budovy. Motiv byl jednoznačný: udělat na náměstí hostinec jako dočasnou náhradu za zbouranou Jožkovinu. Díky tomu, že paní Prantlová s prodejem souhlasila, mohlo být pohostinství otevřeno již v roce 1972.
Do samotného lokálu se vcházelo z průjezdu po dřevěných schůdcích. Prostor nebyl velký, a tak sem mohlo být umístěno pouze šest stolů: tři u oken, dva vpravo a jeden vedle vstupních dveří. U některých stolů, většinou podél stěn, byly použity rustikální lavice. Podle vzpomínek pamětníků snad dříve bývaly ve vinárně Konírna na Nových Hradech a později se dostaly právě k Medvědovi. Prostorově ale zcela nevyhovovaly; byly příliš dlouhé a hosté o ně snadno zakopávali.
Své místo v lokále našel i výčepní pult. Sudy byly uskladněny ve sklepě, a pivo se proto přivádělo do pípy pomocí dlouhých hadic. Za výčepem, v oddělené místnosti, se nacházela ještě kuchyně a umývárna. Toalety byly umístěny v průjezdu.
Dlužno podotknout, jak hostinec vůbec přišel ke svému pojmenování. Známý svinenský malíř Franta Marek měl na základě žádosti Jednoty provést výmalbu šenku a na jednu ze stěn při tom namaloval obrázek medvěda. Recesisticky tak zobrazil vedoucího lokálu, pana Baerenreitera, jehož příjmení by se dalo z němčiny volně přeložit jako jezdec na medvědovi. Kromě toho mu prý šéf lokálu připomínal medvěda i svou plnoštíhlou postavou, přestože všeobecně platil za velkého fešáka.
Trhovosvinenský rodák Josef Baerenreiter (1928–1979) zastával funkci vedoucího od samého počátku. Byl to člověk do kšeftu a s každým příchozím prohodil velmi rád alespoň pár slov. Hostinec držel pevně ve svých rukách a pohyboval se v něm vlastně každý den. K zastižení býval především v čase poledního náporu, poté si šel na chvíli odpočinout domů a večer se vrátil zase zpět, aby uzavřel kasu.
Provoz byl rozdělen na dvě směny. Podařilo se nám zjistit, že na jedné z nich působila Margareta Brožová a na druhé Ladislava Steinbauerová. Je pravděpodobné, že číšníci nebo servírky, kteří na směně pracovali v předchozích letech, nebyli z Trhových Svinů. V horním patře, vedle kanceláří Jednoty, totiž byla pro zaměstnance zřízena noclehárna. Pokud se tedy otevírací doba protáhla a obsluha kvůli tomu zmeškala poslední autobus, mohla přespat přímo v budově. Žádný ze zaměstnanců ale přesčasy zaručeně nevyhledával. Pracovní doba totiž začínala již v 7:30 hodin (samotný lokál se otevíral až v devět) a končila obvykle ve 21:00 hodin.
Hostinec měl do noblesní restaurace daleko. Zákazníci byli výhradně muži; ženy sem zavítaly jen málokdy. Největší „otoč“ býval vždy ve všední den mezi 10. a 12. hodinou, kdy přicházeli na oběd různí dělníci a řemeslníci v pracovních mundúrech. Kuchyni měl na starost Baerenreiterův nevlastní otec František Tulka a jeho práce byla zjednodušena tím, že jídla pouze ohříval. Prostory kuchyně byly malé, nedostačující, a tak se polotovary pokrmů dovážely v lodnách z hostince v Horní Stropnici. Nabídka jako taková nebyla příliš velká; často se v ní objevovala polévka, sekaná s rohlíkem nebo různé guláše. Ani v případě nápojů nebylo z čeho vybírat. Každý příchozí si dal obvykle pivo; k zahřátí byl nabízen grog anebo káva (klasický český turek).
V roce 1978 se slavnostně otevíral nový hotel U Dvou čápů, jehož součástí bylo restaurační zařízení i kavárna. Pro Medvěda to znamenalo jediné – jeho čas se naplnil a všichni zaměstnanci přešli do hotelu. Vedoucím byl jmenován Josef Baerenreiter, s jehož prací byli představitelé Jednoty spokojeni a uvědomovali si, že jej povede minimálně stejně dobře jako předchozí hostinec. Po krátkém působení v novém podniku však došlo k nešťastné události a pan Baerenreiter zemřel předčasně na infarkt. Bylo mu tehdy pouhých 50 let.
V domě čp. 94 byl po odchodu pohostinství zřízen prodej lahvového piva. Provoz, který administrativně spadal pod hotel, zajišťovali manželé František a Růžena Valterovi. Svá pracovní místa získali zásluhou vedoucího Josefa Baerenreitera – Růžena byla totiž jeho sestra. Aby bylo usnadněno zásobování obchodu, nechala Jednota udělat v průčelí budovy, ve výšce nákladního auta, dveře. Sloužily výhradně k dodávkám zboží, protože byly umístěny vysoko nad zemí a nevedly k nim schody. Zákazníci tedy i nadále vcházeli dovnitř průjezdem.
Prodej lahvového piva byl ukončen kolem roku 1990. Krátce poté postoupila Jednota dům do aukce a jeho novými majiteli se stali manželé František a Alena Felendovi. Stav objektu by se dal vyjádřit známým pořekadlem „navrch huj, vespod fuj“. Budova sice zvenku působila honosně, ale vnitřní prostory byly v tristním stavu. Největším problémem byly propadající se stropy. Felendovi proto spěšně zahájili rekonstrukci.
Ještě před zahájením oprav se o dům začali zajímat pracovníci Státního ústavu památkové péče (dnes Národního památkového ústavu). V roce 1995 prohlásili objekt za kulturní památku s odůvodněním, že je hmotně důležitou stavbou v exponované poloze centra městské památkové zóny a současně významným reprezentantem secesní architektury ve městě. Následně dohlíželi na opravu fasády i všech vnitřních částí. Trvali také na tom, aby majitelé uvedli stranu na Žižkově náměstí do takového stavu, v jakém byla před zásahem Jednoty a nevkusným zřízením dveří.
Pohostinství se už na tuto adresu víckrát nevrátilo, zato se sem nastěhovaly jiné služby, např. prodejna zbraní nebo vinotéka. Prostor po lokále byl v 90. letech přizpůsoben potřebám květinářství, které v místě funguje dodnes.
Za poskytnutí informací bych chtěl tentokrát poděkovat paní Růženě Blahutové, paní Aleně Felendové, paní Ladislavě Herrmannové a panu Miroslavu Kalošovi, bez jejichž cenných svědectví by článek nemohl vzniknout. I v příštím čísle Trhovosvinenských listů zavítáme do starých hospod, jen s tím rozdílem, že opustíme město a vydáme se do blízkého okolí.
