Výtah z pamětí.../ 1. část
K 80. výročení konce 2. světové války si v TSL můžete přečíst 3 pokračování výtahů z pamětí tehdy čtyřiaosmdesátiletého posledního svinenského ševce, které psal k 30. výročí ukončení II. světové války.
Podpůrná jednota Trocnov byla založena v Trhových Svinech v roce 1919. Jejím cílem byla podpora válečných vysloužilců. S tímto spolkem, se pojí první vyprávění Kašpara Stráského.
…V ten čas se tvořily skupiny partyzánů na Moravě – tehdy tak zvaný zelený kádr. Mimo dalších se utvořila i ta, která nesla jméno „Trocnov“. Všechny tyto skupiny svými odvážnými činy velice prospěly ku porážce fašistů.
K tomu uvádím pravdivou historku. V prosinci roku 1944 ke mně přišel předseda Podpůrné jednoty Trocnov Matěj Blízek. Bylo ráno, celý utrápený mi podává tmavohnědou obálku se slovy: „Přečti si, co jsem dostal“. Obsah zněl – dostavte se na gestapo do Budějovic, Lannova ulice.
Pozorně jsem si to přečetl, trochu mě to překvapilo. Poté mě předseda Blízek požádal, abych s ním jel, že prý je starý, špatně slyší a němčinu málo zná. Nejdřív jsem nevěděl, ale nakonec jsem řekl, že pojedu. Podali jsme si ruce.
Druhý den ráno o osmé hodině jsme stáli u toho domu hrůzy. Vrátný v uniformě gestapáka jakmile uviděl hnědou obálku, vpustil nás za vrata. Tam si nás dva gestapáci převzali a vedli do druhého patra. Předsedovi to šlo pomalu. Tolik schodů. Několikráte odpočíval. Konečně jsme se ocitli na chodbě. Blízek byl zpocený. Byl to abnormální muž silné postavy, dva metry vysoký, sedmdesát čtyři roků starý vojenský vysloužilec. Gestapáci nás pustili do velké místnosti se dvěma okny kamsi na dvůr. Bylo tam několik jejich kriminalistů, dva seděli za stolem a ani se na nás nepodívali. Ti, co nás přivedli, jim předali naši pozvánku. Nás posadili na židle blíže zdi. Chvilku bylo ticho, pak se jeden zvedl a šel přímo k nám. Ještě dnes ho vidím i ten jeho falešný pohled. „Pánové, umíte německy?“ Předseda, jakoby byl hluchý, stoupl a čekal, co se bude dít. Gestapák se obrátil na mne: „Vy ale umíte.“ Odpověděl jsem: „Velmi málo.“ Zvedl se ten druhý – byl to asi velitel. I já jsem vstal, on si nás oba měřil. Byl jsem sice připraven, ale jeho jednání mne překvapilo. Začalo to češtinou. „Tak vy jste vedoucí Trocnova v Trhových Svinech“, křičel. „Připlácíte na tu vaší odbočku Trocnov, která se nachází na Moravě!“ Blízek se na mne obrátil a čekal, co odpovím. Odpověděl jsem hlasitě, že o žádné skupině na Moravě nevíme. Jsme překvapeni. Naše jednota Trocnov má humánní poslání, která plní v našem městě. Držíme se svých stanov, nikde žádné odbočky nemáme.
Chvilku bylo ticho, pak Němec hrubě spustil: „Však vy nám to řeknete! My vás donutíme!“, při tom tloukl klouby o stůl. Pak začal něco psát na lístek, který pak předal tomu druhému. Po přečtení pokýval. „Ja“. Pak nás tam nechali jen tak sedět, měl jsem dost času na přemýšlení. Čas ubíhal velmi pomalu. V místnosti bylo rušno, těch pohůnků tam bylo několik. Měli asi napilno. Chodili z místnosti do místnosti, sebou vždy nějaké papíry a noviny. Z vedlejší místnosti bylo slyšet německý rozhlas a zprávy. My jsme jen seděli a čekali, co s námi provedou.
Dle mého se blížila dvanáctá hodina, když se zvedl ten, co nás přivedl. Přistoupil ke mně a pravil jízlivě česky: „Tak kdy vám jede vlak na Borovany?“ Už nevím, co jsem odpověděl. „Abychom vás nezdržovali, řekněte nám, jak je podporujete a kolik je v tom vašich členů.“ Mlčeli jsme. „No tak, jen s tím ven, my dobře víme, co skrýváte.“ Stoupl jsem: „Jak jsem vám už sdělil, náš spolek má pouze humánní poslání a o nic víc se nestará.“ Poté všichni odešli, zůstal jen jeden gestapák, který hlídal u dveří. Nastal klid, gestapák jakoby dřímal. Stoupl jsem a zavolal, že potřebujeme na záchod. Zvedl se, trochu se protáhl a ukázal, že máme jít za ním. S Blízkem jsem hovořit nemohl. Vrátili jsme se zpět a usedli na vykázané místo. Po druhé hodině se začala místnost znovu naplňovat. Pak to začalo znovu a ještě hruběji než dopoledne. Rozhodl jsem se neodpovídat na jejich dotazy. Oba dva jsme mlčeli. Když se gestapáci vyřvali a k ničemu to nevedlo, opět si odešli sednout na svá místa.
Konce výslechu jsme se dočkali až kolem čtvrté hodiny. Museli jsme pozorně vyslechnout, co nám nadiktovali a museli jsme slíbit, že to vykonáme ihned. Zaprvé – jméno Trocnov musí zmizeti z našeho názvu. Bude nahrazen německy psaným názvem Český podpůrný spolek. Zadruhé – náš krásný prapor se musí odstraniti, kalich i šerpy českého znění musí zmizeti. Spolek smí míti na místnosti spolkové pouze nápis Podpůrný spolek. Všechny odznaky, razítka, tiskoviny českého znění musí zmizeti.
Slíbili jsme jim, že to všechno provedeme, ale v hlavě jsem měl úplně jiný plán. Vypadli jsme z gestapa za soumraku a šťastně se dostali domů.
Hned druhý den jsem nechal svolat za tím účelem schůzi. Předsedal Matěj Blízek, zapisovatelem byl člen A. Kukačka. Předseda zahájil schůzi, poděkoval mi, že jsem s ním jel a pak mi předal slovo. Před celým výborem jsem přednesl, jak s námi gestapáci jednali, jak nám hrozili a co vše máme ihned udělati. V prvním bodě zničit náš historický prapor. Čekal jsem na reakci ostatních. Nastala velká debata. Dva členové se hlásili, že by jejich dcery vše, co je na praporu, vypáraly. „To se státi nesmí, prapor musí zůstat neporušený jako historická památka v našem městě. Mám za to, že se mnou všichni souhlasíte! Víme všichni velmi dobře, že Němci mají válku prohranou. Rudá armáda s naší armádou jsou již na našem území a rychle postupují.“
Vše další, co jsme měli v druhém bodě odstranit, jsem uschoval tak, abych to zase našel, až přijde čas. Pouze návěstní tabuli s celým jménem spolku jsem nechal sejmouti (u Lukášů nad vchodem). Sám jsem ji odnesl panu lakýrníkovi Špilauerovi. Požádal jsem ho, aby s ní nic nedělal, jen ji uschoval. V případě, kdyby se Němci ptali, aby řekl, že ji má v práci. Předal jsem mu pouze lístek s nápisem, jak si přáli.
Nechal jsem o tom sepsat jednatelem Kukačkou protokol, jak to popravdě bylo, a velmi se mi ulevilo. Měl jsem za to, že tím je vše skončeno, ale chyba lávky – německá důslednost.
Druhý den kolem deváté hodiny za mnou přišel do dílny JUDr. Václav Jokl. Podal mi ruku a řekl: „Pane Stráský, vás zavřou.“
„Proč pak?“
„Dostal jsem nařízení, abych usnesení poslední schůze Trocnova soudně legalizoval. Byl jsem u jednatele Kukačky a ten mi sdělil, co jste nechal zapsat.“ Pan dr. Jokl byl dobrý, rozumný člověk. Po celou válku jsme si důvěřovali. Poprosil jsem ho, aby s tím počkal do zítřejšího rána.
Ihned jsem šel k našemu členu – knihaři Hladíkovi a vysvětlil mu svou situaci. K večeru přišel. Střed protokolární knihy otevřel a šikovně usnesení ze schůze vyňal. Napsali jsme nové usnesení, jak si přáli Němci, vložil jej do knihy a pak ji zase zavřel. Správné usnesení jsem uschoval a vložil do pamětní knihy.
Často se s panem Hladíkem sejdeme a vzpomínáme na tu dobu.