Hostince v domě čp. 93
Další díl hospodské cesty nás zanechá na stejném místě, které jsme navštívili v minulém povídání – jen se od hotelu Záložna přesuneme do sousedního domu čp. 93, v němž býval od konce 19. století hostinec Josefa Stráského, později zvaný U Zachařů.
Majitel domu Josef Stráský (*1843), který zřejmě hostinec ve svém domě zakládal, pocházel z Trhových Svinů, což je částečně patrné už podle jeho jména. O sedm let mladší manželku Kateřinu si přivedl z nedalekých Ločenic a krátce po sňatku se začali věnovat provozu hospody. Možná, že se Stráských domnívali, že v lokále společně zestárnou a povedou ho až do konce svých dní, jenomže, jak se říká, člověk míní a Pán Bůh mění. Kateřina zemřela v roce 1896, v pouhých 46 letech, na mrtvici, a všechno najednou zůstalo pouze na Josefovi, který se musel postarat nejen o hostinec, ale i o čtyři dospívající dcery Josefu, Alžbětu, Albínu a Vilemínu.
Na základě informací zaznamenaných ve sčítacím archu z roku 1900 zůstávala hospoda nadále hlavním provozem, ale kromě ní vedl Josef Stráský i řeznictví, a jak bývalo tehdy zvykem, byl i rolníkem a ve zbývajícím čase se věnoval polním pracím, které měl jinak na starosti čeledín. Péčí o domácnost byla pověřena nejstarší, sotva dvacetiletá dcera Josefa a k ruce měla služebnou. Bez dvou zaměstnanců by se Stráských obešli jen stěží.
Po deseti letech se v domě čp. 93 vyskytla zcela nová situace: Josefu Stráskému, toho času soukromníkovi, patřil pouze jeden byt, který sdílel s dcerou Albínou a jejím mužem Čeňkem Štojdlem, učitelem z trhovosvinenské chlapecké školy. V druhém bytě žil učitel František Smitka se svou sestrou Marií a konečně třetí byt obývali mladí manželé Zachařovi.
Pro naše hospodské povídání je samozřejmě nejdůležitější to, co se dělo s hospodou. Po Josefu Stráském ji převzal František Zachař (*1877), který měl kořeny v Nežeticích, a jejímu provozu se zprvu věnoval úplně sám. Ženská ruka přišla do domácnosti teprve v roce 1907, když se František oženil s Evou Šináklovou (*1889), pocházející ze stejné obce. Brzy po sňatku se manželům narodily tři děti: syn František a dcery Marie a Anna.
František Zachař nenavázal na svého předchůdce pouze v provozu hostince, ale ujal se také řeznického krámku. Došlo přitom i k malé změně: zatímco pro Stráských představovala hlavní obživu hospoda, rodina Zachařova ji mírně upozaďovala a na první místo stavěla řeznictví. Je to patrné např. ze sčítacího archu z roku 1921, kdy František hospodu vůbec nezmínil, byť stále existovala. Z téhož záznamu nám ale neunikne, že zde za stravu a bydlení pracovali i dva řezničtí učňové, Jan Buřič z Otěvěku a Jan Šperker z Žumberku.
Ačkoliv se Zachařova hospoda vlastně nikdy nedostala na stránky kronik jako dějiště bálu nebo jiné kulturní události, vyčnívala jednoznačně svou mimořádnou výtočí. Na prvním místě se sice stabilně drželi hostinští Václav Šťastný, Antonín Steinbauer a Václav Lukeš z hostinců Na Růžku, U Petrlíků a U Lukšů (později U Roulů), ale František Zachař je v roce 1923 těsně následoval. Vzhledem k tomu, že roční výtoč u Šťastných dosahovala neuvěřitelných 502,25 hl piva, je zjevné, že i na Zachařovci se muselo v dané době vytočit několik set hektolitrů. Uvedený žebříček jenom potvrzuje, že ani pohostinství nebylo rozhodně tím, za co by se měli Zachařovi stydět, a je s podivem, že se k němu František před dvěma lety nepřihlásil.
O osudech hostince U Zachařů v časech první republiky nemáme žádné spolehlivé doklady. Nevědí o nich dokonce ani místní pamětníci. Podle přiložené fotografie je ovšem zřejmé, že se provoz udržel až do časů druhé světové války, kdy nade vraty visela cedule s dvojjazyčným nápisem Gasthaus – Hostinec. Tehdy již bylo před hospodou umístěno stání autobusů, které na místě zůstalo až do poloviny 60. let, než vzniklo současné nádraží u Svinenského potoka v Bezručově ulici.
Nepodařilo se zjistit bohužel ani to, zda se provozu po celé roky věnoval pouze František Zachař, anebo jej svěřil potomkům. Vzhledem k majitelově roku narození se můžeme domnívat, že hospodu vedl do pozdního věku, téměř do svých sedmdesáti let, a v době znárodňování její fungování z vlastního rozhodnutí ukončil.
Jisté je, že pohostinství se v domě čp. 93 už nikdy znovu neobjevilo. V druhé polovině 20. století byla vlastníkem budovy Jednota, která ji v 90. letech postoupila do aukce (spolu se sousedním domem čp. 94). Od té doby se zde vystřídalo několik vlastníků a v přízemních prostorách se objevily různé obchody, např. večerka, textil nebo hobbymarket. V současnosti slouží dům výhradně k bydlení.
Foto: archiv Jiřího Čajana.
