Čím je člověk starší, tím více život připomíná splašeného koně a prožité události tak nějak splývají. Ale ne všechny. Někteří si možná vzpomenou na rok 1995, kdy se naše město stalo objektem vzrušené mediální kampaně. Tehdy jsme si totiž dovolili odhalit pamětní desku našemu rodákovi JUDr. Emilu Háchovi. A vzepřeli jsme se tak politickému dogmatu, které tohoto vynikajícího právníka, prezidenta Nejvyššího správního soudu, třetího česko-slovenského prezidenta a tzv. státního prezidenta protektorátu označovalo celé půlstoletí za zrádce a kolaboranta. Během normalizace ho tehdejší vládci ještě pro jistotu téměř úplně vymazali z českých dějin. Čin našeho města měl tedy v polovině 90. let efekt velkého kamene vhozeného do poklidné hladiny.
Ostudná smrt v pankrácké věznici
V roce 1995 uplynulo právě padesát let od Háchova úmrtí. Nikdo však tehdy vlastně přesně nevěděl, za jakých okolností k němu došlo a zmatečná byla i uváděná data jeho skonu. Poúnoroví vládci z let 1948 - 1989 pochopitelně neměli žádný zájem vracet se jakkoli k události, o níž historik Josef Tomeš v roce 2016 už bez servítků napsal: „Dnes panuje téměř všeobecná shoda v názoru, že smrt chorobou paralyzovaného prezidenta v pankrácké vězeňské nemocnici zůstává národní ostudou.“
Ještě na počátku 90. let byl přitom jako datum úmrtí dr. Háchy uváděn nejčastěji 1. červen 1945. Nalezneme ho už v komunistických slovnících z počátku 60. let, ačkoli dobový tisk otiskl v roce 1945 správné datum: 27. červen.
Připomeňme si krátce průběh tehdejších událostí. 13. května byl dr. Hácha z příkazu komunistického ministra vnitra Noska na lánském zámku zatčen a převezen do pankrácké vězeňské nemocnice. Stal se číslem 3844 v cele č. 4. Od konce roku 1942 se jeho zdravotní stav následkem prožitého stresu a postupující arteriosklerózy viditelně zhoršoval a v květnu 1945 snad už ani nevnímal, co se s ním děje. Jeho zatčení nebylo akcí nějakého revolučního radikalismu, ale chladnokrevným aktem politiků vracejících se z exilu.
Pražské policejní ředitelství dovolilo, aby se o Háchu staraly nadále jeho dvě lánské ošetřovatelky. Ocitl se však v prostředí, které jeho stavu naprosto neodpovídalo. Navíc celému vězeňskému oddělení byla záhy odebrána pro něj potřebná dietní strava. Ač oficiální zpráva zmiňovala i návštěvy Háchovy dcery Milady Rádlové, podle jejího pozdějšího svědectví jí povoleny nebyly, Vězeňský lékař MUDr. Reim o Háchu pečoval, jak nejlépe dovedl, což ostře kontrastovalo s chováním Háchova „prezidentského“ lékaře MUDr. Maixnera (předtím štědře placeného K. H. Frankem), který odmítl jakoukoli konzultaci a od Háchy se v duchu nových pořádků zcela distancoval. Dr. Reim i někteří jeho nadřízení žádali, aby byl Hácha převezen do sanatoria a svěřen do péče své dcery. Na své žádosti však nedostali ani odpověď. Posléze se policejní úředníci dozvěděli, „že rozhodnutí vlády je nechat zemřít dr. Háchu na Pankráci.“ Reim také odmítl, aby byl Hácha vyslýchán. Někteří dozorci se podle ošetřovatelek k umírajícímu starci chovali velmi hrubě.
19. června 1945 podepsal prezident Beneš tzv. „Velký retribuční dekret“, jímž byl v Praze vytvořen Národní soud, který měl soudit i Emila Háchu. To se však už nestalo. 24. června nastala u umírajícího prezidenta krize, takže byl k němu zavolán nuselský kaplan Matoušek, aby ho zaopatřil svátostí umírajících. V důsledku zánětu plic pak E. Hácha ve středu 27. června 1945 v čase 20:50 v přítomnosti ošetřovatelek a dr. Reima zemřel.
O úmrtí bylo ihned informováno ministerstvo vnitra, které ještě téže noci vydalo závazné pokyny ohledně pohřbu: 1/ Háchovo tělo bude vydáno jeho dceři k pohřbení s podmínkou, že mrtvola bude převezena v tichosti a nenápadně do některé pohřební síně v Praze, 2/ pohřeb se uskuteční v časných dopoledních hodinách bez účasti veřejnosti, 3/ pohřebního aktu se zúčastní pouze nejbližší příbuzní, 4/ rozesílání úmrtních oznámení nebylo povoleno, 5/ v denním tisku nesmí být zveřejněno oznámení o Háchově úmrtí. Tiskový odbor ministerstva informací byl požádán o cenzuru jakýchkoli zpráv v denním tisku o Háchově skonu. Povoleno bylo pouze úřední oznámení ČTK, které však vyšlo teprve po pohřbu. Ministerstvo vnitra také rozhodlo, že Háchův hrob nesmí mít zvláštní pomník a jeho jméno se nesmí objevit ani na pomníku rodinné hrobky.
Milada Rádlová se s prosbou o zařízení pohřbu obrátila na svého bývalého manžela dr. Zdeňka Rádla, tehdy vrchního odborového radu ministerstva financí. Ten pak stanovené podmínky 28. června na policejním ředitelství podepsal. Téhož dne bylo Háchovo tělo za policejní asistence převezeno do vinohradské márnice, kde bylo policií střeženo až do dne pohřbu.
Pohřeb se konal 30. června 1945 na Vinohradském hřbitově. Církevní obřad provedl přesně v 7:00 Msgre Tylínek, který se jen měsíc předtím vrátil z koncentračního tábora. Z rodiny mohla být obřadu přítomna jen dcera Milada a její bývalý manžel Zdeněk Rádl. Háchův bratr Theodor kupodivu k „nejbližším příbuzným“ počítán nebyl a nemohl tu být. Dalšími účastníky byli už jen příslušníci policie a pracovníci správy hřbitova. Celkem se tedy pohřbu účastnilo asi 20 osob. Třetí československý prezident byl pohřben ve vězeňských šatech vedle své ženy do rodinné hrobky. Až do roku 1994 byl jeho hrob anonymní.
Teprve v neděli 1. července 1945 pak vyšla v denním tisku první stručná zpráva ČTK: Dr. E. Hácha zemřel. Ministerstvo vnitra sděluje, že dne 27. června 1945 zemřel v Praze dr. Emil Hácha. Před smrtí se mu dostalo posledního pomazání. U jeho lůžka dlela též jeho dcera Milada Rádlová. Zesnulý byl pohřben dne 30. června 1945 v rodinné hrobce.“ Informace o přítomnosti Milady Rádlové nebyla pravdivá a ministerstvo také cudně zamlčelo, že Hácha zemřel ve vězeňské nemocnici. Příznačným „nekrologem“ byla jediná věta v úvodníku Rudého práva ze dne 3. července 1945, v němž komunistický ministr vnitra Nosek poznamenal: „… za mřížemi dokončil svůj bídný život Emil Hácha.“
Zmiňme v této souvislosti ještě reakci Edvarda Beneše na Háchovo zatčení. Když se Beneš 16. května 1945 vrátil do Prahy, reagoval podle vzpomínky Prokopa Drtiny pouze těmito slovy: „To se nemělo stát, …Měli ho nechat v Lánech dožít.“ A to bylo vše. Ani Beneš, ani nikdo z okruhu exilových politiků kolem Beneše, kteří znali skutečné Háchovo protiněmecké smýšlení a věděli o jeho kontaktech s Benešem a odbojem, nikdo z nich nehnul pro nemocného starce ani prstem. V depeši do Prahy z léta 1941, určené pro Eliáše a Háchu, přitom Beneš poznamenal: „Naše dosavadní spolupráce bude jednou krásná stránka naší historie.“ Na cestě k moci by mu však KSČ mohla tuto „krásnou stránku naší historie“ vyčítat. A tak na ni zapomněl.
Ostudné okolnosti kolem Háchova úmrtí a pohřbu byly vůbec poprvé popsány v monografii „Causa Emil Hácha“, kterou v polovině května 1995 vydali historik Robert Kvaček a publicista Dušan Tomášek. Aniž to tušili, trefili se termínem vydání právě do rušných týdnů, kdy byla jedním z diskutovaných témat právě postava jejich historické reportáže.
„Deska nešťastného osudu“
Shodou okolností totiž Městské zastupitelstvo v Trhových Svinech rozhodlo na svém jednání 21. března 1995 o zřízení pamětní desky JUDr. Emila Háchy, která měla být v červnu umístěna na jeho rodném domě v ulici Nové město. Na budovu, která byla dlouhodobě využívána jako škola.
Na této budově přitom už kdysi Háchova pamětní deska umístěna byla. Po volbě Emila Háchy třetím prezidentem ČSR 30.11.1938 začal v řadě článků propagovat Trhové Sviny jako Háchovo rodiště svinenský historik Karel Hlubuček. Ten byl posléze i autorem myšlenky umístit pamětní desku na prezidentově rodném domě, tehdejší měšťanské škole v Novém městě. Zajistil dokonce i souhlas Kanceláře prezidenta republiky a také umělecké zpracování a odlití desky. To vše činil jménem Okresního muzea. Protože deska byla dodána až ve druhém čtvrtletí 1939, tedy po německé okupaci, museli by k slavnostnímu odhalení být přizváni i zástupci okupantů a výzdobu by tvořily i hákové kříže. Proto tehdejší starosta Ladislav Stráský celou akci raději oddaloval. Nakonec Karel Hlubuček a Jaromír Šimon umístili desku na školu v létě 1939 bez oslav – a tedy i bez německé asistence. Na desce byl nápis: „Zde se narodil 12. VII. 1872 president republiky JUDr. Emil Hácha.“ Deska byla pozoruhodná tím, že zde vydržela až do května 1945. Slovo „republika“ bylo totiž jinak za protektorátu vyškrtáváno i ze školních učebnic. Fotografie desky byla v roce 1939 zveřejněna např. v Pestrém týdnu.
Odhalení pamětní desky v roce 1995 bylo odvážným politickým činem tehdejšího starosty Ing. Františka Stráského, který tuto myšlenku navrhl městské radě. Ta pak městskému zastupitelstvu předložila ucelený návrh. Starosta věděl, že se může opřít o souhlas svinenské komunity. Díky pamětníkům totiž lidé ve Svinech hodnotili svého rodáka vždy jinak než oficiální politická propaganda. Když se o návrhu zřídit desku hlasovalo, tak z členů zastupitelstva se pouze jediný zastupitel zdržel, ale všichni ostatní byli pro návrh – a to napříč politickými a volebními stranami. Zejména z této skutečnosti byla celostátní média, nejvíce ta bulvární, značně rozčarovaná. Diskuse se pak vedla pouze o znění textu, který bude na desce umístěn. Původní návrh městské rady zněl: „Zde se narodil 12.7.1872 JUDr. Emil Hácha, prezident Československé republiky v letech 1938-1939 a státní prezident v období protektorátu. Na paměť občané rodného města – 1995.“ Během jednání se objevil protinávrh, který vycházel z toho, že deska by měla mít i určitou minimální informační hodnotu – a Hácha byl po většinu svého života významným právníkem. A město by mělo v textu také dát najevo svůj pozitivní postoj k osobě svého rodáka. Protože zejména z levice se tak jako tak ozve ostrá kritika. Nakonec byl odsouhlasen text protinávrhu, v němž bylo zdůrazněno i Háchovo právnické období a také věta, že jako „tzv. státní president protektorátu se i v nelehké době po 15.3.1939 snažil o uchování české národní svébytnosti.“ Desku o velikosti 70x50 cm pak podle tohoto zadání vytvořil akademický sochař Ivan Tlášek.
Malým problémem tak zůstal jen den, kdy by měla být deska odhalena. Naštěstí právě v té době už historici opravili chybně uváděné datum úmrtí a shodli se na 27. červnu. Jako den pro odhalení desky byla proto vybrána neděle 25. června 1995.
V celostátním měřítku byla v tisku atmosféra spíše kritická až nepřátelská. Neboť novináři mohli stále nahlédnout pouze do slovníků, v nichž se u jména „Hácha“ objevilo spojení „představitel kolaborace s nacisty“. Počátkem 90. let však už vyšly průkopnické „háchovské“ studie V. Kadlece, dr. Vahaly a dr. Psůtkové a ČT uvedla v roce 1993 o Háchovi poměrně objektivní dokumentární film. V roce 1994 ztvárnil Háchovo dilema z noci 15. března 1939 ve své vůbec poslední roli herec Rudolf Hrušínský, a to ve zdařilé televizní inscenaci „Noc rozhodnutí.“ V témže roce také občanská iniciativa pamětníků (z níž v r. 1996 vznikla Společnost JUDr. Emila Háchy) dosáhla na pražském magistrátě toho, že na Háchově hrobě mohlo být konečně po 49 letech uvedeno jeho jméno i titul prezidenta republiky.
Když v neděli 25. června 1995 v 10:30 slavnostní odhalení desky začalo, byly přítomny asi dvě stovky diváků (údaj z celostátního tisku) a televizní štáby, natěšené na očekávané rušivé incidenty. Protože však z Prahy do Svinů bylo zřejmě příliš daleko, objevily prý pouze jednoho radikálního odpůrce, který se však nijak radikálně neprojevoval. Pozvání však přijali zástupci pražské iniciativy (J. Rubín, K. Rheumann adal.) a také historikové Tomáš Pasák a Vít Machálek (oba připravující své monografie o E. Háchovi, které pak vyšly v letech 1997 a 1998).
Po odhalení desky starosta Ing. František Stráský ve svém projevu mimo jiné řekl: „Hodnotíme-li dnes, po uplynutí padesáti let osobnost, činy a závěr života Emila Háchy a zamyslíme-li se přitom nad činy ostatních našich prezidentů, poznáme, že jsme mu dlužni. My zde, v Trhových Svinech, alespoň důstojné označení rodného domu.“ V závěru své řeči pak vyslovil přání, „aby už nikdy nemusel český politik nést takové břímě a takový kříž, jako svého času nesl Emil Hácha.“ Celá akce proběhla důstojně a byla zakončena ještě besedou s historiky a pamětníky v kulturním domě.
Oč klidnější byl průběh 25. června v Trhových Svinech, o to radikálnější byly reakce zejména levicového tisku a levicových politiků. Pomyslným „vítězem“ se v tomto směru stal nejspíše předseda ČSSD Miloš Zeman, který ještě v neděli na jihočeské regionální konferenci v Českých Budějovicích prohlásil, že pokládá za ostudné, „jestliže je kdekoli v České republice odhalována pamětní deska muži, který se objektivně provinil kolaborací s okupačním režimem… Pokládám to ovšem i za projev určité mentality současné vládnoucí strany.“ Odhalení desky ovšem proběhlo bez jakéhokoli „posvěcení shora“ a vládnoucí straně do toho bylo … zkuste si domyslet co. Zeman však svou myšlenku ještě rozvinul. V Norsku, kde je sociálnědemokratická vláda, by podle něho k něčemu podobnému nedošlo. „Myslím si, že sociální demokracie je zde také proto, aby po volbách v roce 1996 obdobným nebezpečným excesům zabránila.“ „Je to český Quisling,“ řekl také na Háchovu adresu Zeman.
Hned následující den Zemanovi v Lidových novinách razantně oponoval historik Tomáš Pasák, jenž se obdobím protektorátu dlouhodobě zabýval. Podle něho Hácha nebyl českým Quislingem (tedy obdobou hlavního norského kolaboranta) a připomněl, že k hlavním iniciátorům Háchovy volby patřil předseda sociálních demokratů Hampl. Razantně se ovšem proti Zemanovi 28. června ohradila i Městská rada v Trhových Svinech a ve vyjádření pro tisk jeho prohlášení odsoudila. Zejména považovala za hanebné srovnání Háchy s norským fašistou Quislingem. Připomněla také slova prezidenta Beneše z roku 1941: „Budou-li naši lidé házet hnůj na Háchu, hází ho na sebe sami …Hácha je poctivý člověk.“ Zeman svým vyjádřením dává podle svinenské městské rady zjevně najevo, „že cílem ČSSD je zavedení totality. Vzhledem k tomu, že svého času nejvyšší představitel ČSSD Fierlinger už jednou (1948) národ zaprodal a velmi aktivně zavedení totality pomohl, bereme výhrůžku pana Zemana vážně.“
Všechny reakce ale nebyly ani tehdy negativní. Např. název fotoreportáže v časopise Reflex velice výstižně vystihl podstatu celé události. Zněl: „Deska nešťastného osudu.“ Lépe to snad ani nazvat nešlo.
V každém případě naše město tehdy před pětadvaceti lety dalo výrazný impuls k zahájení nové historické diskuse o jednom z nejtěžších období našich
Foto: archiv autora
