Hospoda v Nežeticích
Jak se ukázalo v posledních číslech Trhovosvinenských listů, těžko by se hledala vesnice v okolí našeho města, v níž někdy v průběhu minulého století nebyl žádný hostinec. Ani Nežetice nezůstávaly v tomto ohledu pozadu. Ještě v období první světové války se hospoda nacházela v domě čp. 14 a patřila polnímu hospodáři Petru Košíčkovi. Po jeho smrti v 10. letech 20. století pohostinská činnost v obci nakrátko zanikla. Vše se ale v průběhu několika málo let změnilo.
V roce 1922 postavila rodina Hartlova na severovýchodním okraji vsi zemědělskou usedlost čp. 21, do níž byl od samého počátku situován hostinec s tanečním sálem. Jméno rodu Hartlů je nám známo pouze z ojedinělé historické pohlednice Nežetic. Jak dlouho zde tato rodina hospodařila, není jasné. Jisté však je, že od roku 1934 byla usedlost již vlastněna manželi Stanislavem a Annou Pšajdlovými, kteří ji roku 1938 prodali Kateřině Chromé. Ta sem přišla z České Lhoty u Dívčic a ještě v témže roce se jí podařilo získat i potřebnou hostinskou koncesi.
Objekt byl postaven ve tvaru písmene „U“. Zatímco v zadní části bylo umístěno hospodářství, vpředu se nacházel byt majitelů, lokál a sál o rozloze asi 60 m2 a přibližné kapacitě 120 lidí. Do budovy se vcházelo vraty umístěnými uprostřed frontální zdi. Z průjezdu pak bylo možné pokračovat rovně do dvora a do stodoly, anebo vejít dveřmi do obytných prostor. Do hostince vedly samostatné dveře přímo z průčelí stavení.
Všechny místnosti v přední části budovy byly vybaveny vlastními kamny; největší z nich přitom vytápěla sál. V něm byl dostatek místa pro taneční parket, stoly a židle pro hosty a také pro umístění dřevěného pódia určeného muzikantům (tzv. katedry). Nejčastěji zde k tanci a poslechu hrála Zachařova dechovka z Trhových Svinů a její vystoupení vždy přilákalo mnoho lidí ze všech generací.
Tíživá situace potkala hostinské a jejich zákazníky za časů druhé světové války, kdy bylo zakázáno konání veškerých tanečních zábav. V Nežeticích se však s tímto problémem vypořádali velmi svérázným způsobem – v den zábavy přesunuli stoly, židle i výčep z hostince do „Strouhy“, která se nacházela za silnicí u lesa, pod chalupou zvanou Strouhovina. Okna hostince tak zůstávala temná, zatímco se místní lidé dobře bavili na skrytém místě za vsí.
V roce 1946 se Kateřina Chromá odstěhovala do Chvalšin u Českého Krumlova a budovu hostince v Nežeticích pronajala Josefu Troupovi (1911–1994) a jeho ženě Marii, roz. Cáplové (1909–1988). Josef byl březským rodákem a do domku čp. 19 v Nežeticích, z něhož pocházela jeho manželka, se přistěhoval až po sňatku.
S paní Chromou se manželé Troupovi nejprve domluvili na pronájmu. Oba tehdy vstupovali do neznámých vod, s pohostinskou činností neměl ani jeden z nich žádné zkušenosti. Marie byla vyučena švadlenou, Josef tesařem. To ale nijak nebránilo udělení koncese na provoz hostince, kterou získali z rozhodnutí ONV v Českých Budějovicích dne 24. července 1946. Tato koncesní listina opravňovala hostinské mimo jiné k podávání pokrmů, výčepu piva, vína a vína ovocného, výčepu a drobného prodeje pálených nápojů lihových a k podávání kávy, čaje, čokolády a jiných teplých nápojů a občerstvení.
Troupovi všech nabídnutých možností nakonec nevyužili a studenou ani teplou kuchyni do svého hostince nikdy nezavedli. Zato však s Kateřinou Chromou vyjednali po dvou letech odkoupení celé usedlosti. Bývalá majitelka se zpět do Nežetic vracet nechtěla, zvykla si na život ve větší obci na Krumlovsku, a tak s prodejem ráda souhlasila.
V roce 1953 přešel hostinec pod správu spotřebního družstva Rovnost (později Jednoty), a to po vzájemné dohodě majitelů se zástupci družstva. V praxi si touto změnou hospoda spíše přilepšila, neboť Rovnost dodala všechno potřebné vybavení, jako např. půllitry, další sklo, stoly, židle a jiné prostředky nutné pro to, aby hostinec mohl dobře fungovat.
Provoz hospody nadále zajišťovali oba manželé, ale oficiálně byla zaměstnána pouze paní Marie. Její manžel totiž na přelomu let 1952/1953 získal práci ve skladu piva v Trhových Svinech a zakrátko, po jeho zrušení, tutéž pracovní pozici v Českých Budějovicích. Tato skutečnost s sebou přinášela i určité výhody. Zdejší oblast byla dlouhodobě zásobována Samsonem, ale díky tomu, že měl Josef na starosti i příděl veškerého dalšího piva, zajišťoval do lokálu v Nežeticích občasnou dodávku lahvové plzně. I když se tehdy v našem kraji jednalo o určitou exkluzivitu, u Troupů toto pivo příliš žádané nebylo. Jeho cena byla totiž až dvakrát vyšší než cena Samsonu a obyvatelé Nežetic i okolních obcí si vždy dobře rozmysleli, jestli utratí 1,20 Kčs za Samson, anebo 2 Kčs za Plzeňský Prazdroj (Pilsner Urquell).
Klasické točené pivo se prodávalo pouze při akcích, kdy byl zajištěn větší odbyt. Na běžné dny objednávali Troupovi pouze malé sudy piva, tzv. „štěňata“ (25 l), ze kterých pak stáčeli zlatavý mok do skleněných lahví s patentním uzávěrem. Syn Josef pak pivo roznášel po vsi sousedům, kteří o něj předem požádali.
Provoz hostince se ve své podstatě rentoval pouze při tanečních zábavách, které se konaly až šestkrát do roka. Jejich tradice ve 2. polovině 20. století ovšem rychle upadala. V ostatních dnech se tu příliš neutržilo. Výplata zaměstnanců se navíc odvíjela z procent tržby a na tom se v Nežeticích skutečně zbohatnout nedalo – i když byla hospoda oficiálně otevřena denně, nestávalo se, že by sem ve všední den někdo zabloudil; jednalo se spíš o výjimky. Největšímu zájmu se lokál těšil vždy v neděli, kdy se tu scházeli místní sousedé s některými stálými zákazníky z širokého okolí a hrávali zde karty (mariáš, cvik a oko). V létě naopak štamgasti upřednostňovali venkovní kuželky a pivo při tom popíjeli ve stínu pod čtyřmi lipami, které rostly přímo před hospodou.
Vzhledem k tomu, že se v blízkosti Nežetic nenacházel žádný obchod, rozhodla se jej Jednota na sklonku 70. let 20. století založit v budově hostince U Troupů, a majitelé s tím souhlasili. Nabídka zboží však byla velmi omezená a k dostání zde bývaly pouze nejnutnější trvanlivé potraviny: mouka, cukr, paštiky apod. Pečivo sem nepravidelně přivážel pekař, vždy na základě objednávek místních obyvatel.
Kolem roku 1975 byla završena tradice nežetických zábav a na sále se již konaly přibližně jednou do roka myslivecké leče. Zhruba na přelomu let 1982 a 1983 se dopsala i historie hospody a obchodu. To bylo dáno jednak opadajícím zájmem mezi potenciálními návštěvníky a zákazníky, jednak zhoršujícím se zdravotním stavem manželů Troupových – zvláště paní Marie, která zemřela v roce 1988 v nedožitých 80 letech. Její manžel odešel šest let po ní.
Usedlost byla později rozdělena na dvě popisná čísla, 21 a 24, a ze všech vnitřních prostor se staly prostory obytné. Týká se to jak sálu s lokálem, tak zadní hospodářské části. Že by se do tohoto stavení někdy vrátil hostinec, je zcela vyloučené. Stejně tak nelze očekávat založení jakékoliv jiné hospody ve vesnici. Místním tak k setkávání a pořádání tradičních akcí musí posloužit pouze klubovna umístěná v bývalé mlékárně na návsi, která byla postupně za účasti zdejších obyvatel, dobrovolných hasičů a MěÚ Trhové Sviny přebudována na kulturně-společenské středisko. Dnes jsou v objektu pořádány akce, kterých se zúčastňují jak místní, tak přespolní.
V závěru třicátého článku naší série bych rád poděkoval panu JUDr. Josefu Troupovi, který při společné schůzce zavzpomínal na své předky a osudy svého skoro rodného domu a pomohl mi zrekonstruovat historii nežetického hostince.
Foto: archiv JUDr. Josefa Troupa.
