Připomínka 75. výročí květnových událostí 1945 v našem městě
Před pětasedmdesáti lety, v květnu 1945, mohli i občané Trhových Svinů poprvé po šesti letech kruté německé okupace svobodně vydechnout. Jenže ještě na samém konci války museli prožít těžké a tragické okamžiky. Německý „fýrer“ se konečně odebral do pekel, kam patřil, Berlín padl a ve vzduchu už viselo radostné očekávání konce germánského ráje. Moudré přísloví však ne nadarmo praví, že chcípající kobyla nejvíc kope. Bohužel se o tom přesvědčilo i naše město.
Podrobný průběh tehdejších událostí už byl na těchto stránkách popsán v mimořádném čísle v roce 2005, a proto dovolte jen stručné shrnutí. Když se 5. května 1945 občané z rozhlasu dozvěděli o povstání v Praze, nešlo už dlouho doutnající vzdor dále zadržovat. Moc převzal už předtím ilegálně ustavený Revoluční národní výbor a vznikla ozbrojená Národní stráž. Místní německá posádka se víceméně rozutekla a průchozí ustupující německé jednotky začaly být odzbrojovány. Lidé začali vyvěšovat české a československé prapory a sundávat německé nápisy. Hněv se obrátil i proti místním Němcům a kolaborantům, které proto nechal předseda národního výboru Ladislav Stráský raději zavřít do vazební věznice v budově okresního soudu. Protitankové zábrany na přístupech do města, původně určené proti ruským tankům, obsadili členové Národní stráže. Přesto došlo k několika ozbrojeným incidentům, které byly varovným předznamenáním hodin následujících.
Důsledkem střelby na projíždějící vojenské auto na náměstí byli dva zranění němečtí důstojníci. Přestřelka se strhla i mezi ozbrojenci a zbylými příslušníky německého štábu, umístěného v soudní budově. Zvuky výstřelů přilákaly německou jednotku od Rejt a došlo ke krátkému boji u pily, při němž byl údajně zabit jeden německý voják. Jenomže první ztráty byly i na české straně. Na silnici k Rejtům u Velkého rybníka byl při návratu z práce zastřelen dělník Tomáš Chuchel (42 let) z Trhových Svinů, jehož Němci omylem považovali za povstalce. Pátý květen si však vyžádal ještě další oběť. Na pěšině u Hanzlů mlýna byl zastřelen zedník Václav Štika (59 let) z Trhových Svinů.
Noc na 6. května 1945 byla nevlídná – jako kdyby deštivá mračna nevěštila symbolicky městu nic dobrého. Na vojenském velitelství v Českých Budějovicích byli zděšeni, že německé ustupující jednotky jsou ve Svinech odzbrojovány a jejich průchod je obránci zátarasů ztěžován. Příkaz zněl jednotky propouštět a neodzbrojovat, protože vojenská síla Němců byla ještě příliš velká. V nočním chaosu však ne všichni uposlechli, a tak se pomalu schylovalo k tragédii.
Brzy ráno 6. května dorazil k Otěvěku německý motorizovaný oddíl. Nejednalo se však o vojáky wehrmachtu, ale o příslušníky SS. Hned nato přijel velký oddíl esesmanů na koních. Protože se na ně z okolí i od Svinů střílelo, velitelé této jednotky se zřejmě domnívali, že si budou muset průchod městem probojovat a rychle zaútočili. Obránci města, z nichž jen někteří měli předchozí vojenský výcvik, teprve v těchto chvílích zjišťovali, kdo proti nim stojí. Rychle pak udělali to nejrozumnější, co mohli – snažili se utéct a schovat. Esesmani se chystali použít k ostřelování města i těžší zbraně, ale naštěstí jim kdosi řekl, že ve městě se nachází i velké množství tzv. „národních hostů“ – tedy německých civilních utečenců.
Až donedávna bylo záhadou přesné určení tohoto jízdního útvaru SS, který prchal přes Trhové Sviny směrem na jih. V roce 2010 však badatel Jan Ciglbauer tuto věc konečně objasnil. Jednalo se o část SS-jízdního výcvikového a záložního pluku, který byl na jaře 1945 dislokován ve vojenském výcvikovém prostoru v okolí Benešova u Prahy. Tento útvar organizačně patřil k 37. dobrovolnické jízdní divizi SS Lützow. A právě počátkem května 1945 se benešovský útvar vydal na jih, aby se u Lince spojil s mateřskou divizí. Podle pamětníků byli vojáci oblečeni do šedých uniforem a neměli na sobě žádné maskovací doplňky. I to by dokládalo skutečnost, že se nejednalo o frontové vojáky, ale o týlovou jednotku ve výcviku. Fanatismus však příslušníky SS většinou neopustil ani na konci války. Je třeba také připomenout, že „českou pevnost“ se chystala bránit téměř milionová německá armáda skupiny Mitte, které velel fanatický nacista maršál Schörner. Jeho vlastní vojáci mu dali přezdívku „Krvavý Ferdinand“, protože neváhal ani v samém závěru války popravovat své vlastní vojáky a důstojníky. Jediné, co urychlilo německý útěk z Čech, byl strach z ruských tanků a z ruského zajetí. Příslušníky germánské vyšší rasy dohnaly jejich zločiny, kterých se dopouštěli na slovanských podlidech na východě.
Pravděpodobně během dopoledních hodin si 6. květen vyžádal své první dvě oběti. Za Weyszerovým parkem na silnici k Boršíkovu byl zastřelen kočí z Boršíkova Vojtěch Dudák (43 let) a na silnici k Otěvěku byl střelen do břicha strojní zámečník z Hlinska u Českých Budějovic Augustin Martínek (44 let), který měl tu smůlu, že se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě.
Vojáci SS rychle obsadili město a zajali každého, kdo jim připadal jako partyzán, měl špinavé boty či měl smůlu, že ho dopadli se zbraní v ruce. Německý velitel přikázal přivést starostu a obecní strážník měl tolik duchapřítomnosti, že došel pro Ladislava Stráského. Ten sice už dva roky starostou nebyl, ale zato uměl velmi dobře německy. Jen jeho statečné a neohrožené jednání s velitelem esesáků uchránilo město od ještě větší katastrofy. Štěstí také bylo, že dva zranění němečtí důstojníci byli už v noci odvezeni do Benešova. Němci požadovali odevzdat všechny zbraně a dodat povozy pro odvoz „národních hostů“.
Ve dvoře radnice však zároveň soustředili přes šedesát zatčených „partyzánů“ a některé – zejména bratry Mačí z Čeřejova – krutě mučili. Esesáci dávali jasně najevo, jaký osud asi tyto zajatce čeká, ale naštěstí je hodlali nejprve použít jako rukojmí při odchodu z města. Ve 14 hodin byl ze skupiny týraných zajatců odveden František Viktora (26 let), rolnický syn z Otěvěka, a na základě mylného obvinění ze znásilnění německé učitelky byl v průjezdu radnice zastřelen. Jeho mrtvolu museli pak všichni celé odpoledne překračovat.
Odpoledne Němci zorganizovali kolonu, která se chvíli po páté hodině vydala směrem na Nové Hrady. Jako rukojmí s sebou vzali i oněch 50 - 60 zajatců ze dvora radnice. Jezdci na koních je hnali před sebou ve třech skupinách. Dochovaná svědectví těch, kteří tento „pochod smrti“ přežili, se často liší, protože všichni byli ve značném stresu v očekávání blízké smrti. A tak se už ani nedají přesně určit místa, kde esesáci zavraždili pět rukojmí – naše poslední oběti války. Jisté je jen to, že místem těchto vražd byla silnice mezi Trhovými Sviny a Žárem. Pravděpodobně jako první byli nedaleko za svinenskou pilou zastřeleni oba bratři Mačí, rolničtí synové z Čeřejova. Po předchozím německém týrání nemohli téměř jít. Starší Jan Mačí (24 let) byl absolventem hospodářské školy v Českých Budějovicích, mladší Stanislav Mačí (19 let) studoval hospodářskou akademii v Táboře. Na silnici směrem k Rejtům byli dále zavražděni kolářský učeň Václav Pancíř (17 let) z Trhových Svinů a malířský pomocník Viktor Palangari (22 let) z Trhových Svinů. Až u Žáru přišel o život obchodní zástupce Jan Bryndač (41 let) z Trhových Svinů. Toho esesáci zatkli prý proto, že ho kdosi z místních Němců udal, že 5. května vyvěšoval z okna radnice sovětskou vlajku. Ostatní rukojmí Němci postupně po cestě propouštěli. Těm, kteří byli dovedeni až do Žáru, zachránil prý život svými prosbami u německých důstojníků tamní německý starosta.
Ještě v noci a ráno 7. května byla těla zavražděných přivezena zpět do města. Ohledání provedl MUDr. Vaněk. Někteří byli umístěni ve svinenské márnici, jiní byli oplakáváni ve svých domovech. Smrt tolika lidí na samém konci války byla pro všechny šokem. Situace ve městě se postupně uklidňovala, zejména když 8. května vešla ve známost německá kapitulace. Na 10. května byl proto připravován důstojný společný pohřeb. Zařizoval ho místní pohřební ústav Fürbeck. Jeho truhlář by však nestihl vyrobit tolik rakví, a proto se Fürbeck obrátil na Truhlářství Tomáše Soukupa. Ten nakonec vyrobil všechny rakve jen se svým synem Ladislavem, protože jeho pomocníci nepřišli v těchto dnech do práce.
Pohřeb obětí začal 10. května v 15 hodin odpoledne. Rakve byly nejprve na katafalcích vystaveny na sokolském hřišti, tedy v místech mezi restaurací U Čáhů a dnešním kulturním domem. Obřad byl zahájen smutečním chorálem, po němž následoval projev předsedy Revolučního národního výboru Ladislava Stráského. Po šesti letech pak poprvé veřejně zazněla československá hymna. Církevní obřady proběhly na přání pozůstalých u každé rakve zvlášť. Poté se seřadil dlouhý smuteční průvod, který sešel do Trocnovské ulice, kudy směřoval na náměstí, a pak Kostelní ulicí na hřbitov. V čele průvodu byla nesena státní vlajka, pak následovali ve svých uniformách skauti, sokolové, hasiči a podpůrná jednota Trocnov. Pohřbu se zúčastnili téměř všichni občané města i okolí. Za každou rakví kráčeli pozůstalí a příbuzní – asi nejsmutnější byl průvod bratří Mačích z Čeřejova. Průvodu vzdávaly čest i skupinky sovětských vojáků, kteří nedlouho předtím dorazili do města. Na hřbitově se s mrtvými rozloučil už i svinenský děkan J. Dobrodinský, který se právě předchozího dne vrátil z koncentračního tábora. Po dalších církevních obřadech byl pohřeb zakončen státní hymnou. Zavraždění z Trhových Svinů byli pohřbeni do společného hrobu – kromě bratrů Mačích, kteří byli pohřbeni rovněž společně jen o dvě řady dál.
Ve své dlouhém a dojímavém projevu na sokolském hřišti Ladislav Stráský mimo jiné řekl: „Vykoupili jste svým životem životy jiných spoluobčanů, když nebylo již lidsky možno uchrániti naše město před touto krvavou pohromou … Truchlíme nad vaším hrobem, nad krví zbytečně a zlovolně prolitou. Váš tragický osud zkalil nám radostné dny všemi tak toužebně očekávané … V historii města Trhových Svinů zůstanete trvale zapsáni.“ Svou promluvu pak zakončil slovy: „Vaše jména ani Vaše hroby nebudou nikdy zapomenuty.“ Na společný hrob byla osazena bronzová deska se jmény všech deseti obětí a epitafem „Svoboda vlasti vykoupena naší krví, jí chraňte co odkaz náš, my mrtví budem nad ní bdíti s Vámi a její udržení, toť úkol Váš.“ Na hrobě Jana Mačího byl epitaf „Vám hodným vlasti česká synům k poctě, vrahům Němcům k hanbě.“ A na náhrobní desce jeho bratra byl nápis „Na prahu svobody ve květu mladosti život nám přervali Germáni k žalosti.“
8. května 1949 byla u pomníku padlých na náměstí odhalena pamětní deska obětem nacismu, kterou nechala zhotovit místní odbočka Svazu bojovníků za svobodu. Jsou na ní i jména devíti obětí z 5. a 6. května 1945. Chybí zde ale jméno Augustina Martínka, protože ten byl občanem Hlinska. V průjezdu radnice byla umístěna pamětní deska Františka Viktory a v místě bývalé německé celnice mezi Rejty a Žárem bylo vybudováno pietní místo. Bylo osazeno bronzovou deskou s trochu nepřesným nápisem: „… V odboji 6. května 1945 posvětilo svou krví tuto starobylou cestu 10 obětí z Trhových Svinů a okolí…“ - obětí bylo 6. května na této silnici „pouze“ pět. Ale budiž to autorům památníku odpuštěno. V roce 1946 byla na dnes už neexistující budovu sokolovny osazena deska, připomínající sokolské oběti nacismus. Byla mezi nimi i jména Václava Pancíře a Jana Bryndače.
Starý hřbitov u kostela však byl na přelomu 70. a 80. let velice necitlivě zlikvidován. Zda byl důvodem fakt, že se zde nacházel i hrob rodičů Emila Háchy (jehož jméno nesmělo být ve stejné době na jeho hrobě na Vinohradském hřbitově ani uvedeno) či existoval i jiný důvod, to asi už dnes jen těžko zjistíme. Ale třeba se někteří pamětníci ještě rozpomenou. Ti, kteří o tom tehdy rozhodli, vymazali i část naší historie. Nenávratně však zmizely i hroby květnových obětí z pětačtyřicátého. A tím i slib, který byl tehdy vyřčen při posledním rozloučení na sokolském hřišti. Na konci ponurého „parku“ byl pouze na betonovou zeď přepsán nápis a jména z náhrobní desky společného hrobu. Po roce 1989 sem byla alespoň přemístěna originální bronzová deska z původního hrobu, která se díky Bohu dochovala. Ne však nadlouho. Před deseti lety byla totiž ukradena. Dnes je tu mramorová deska totožného znění.
Do historie města se však květnové události roku 1945 zapsaly nesmazatelně. Záleží jen na lidech, zda si je budou připomínat.
