Doudlebská povídačka
Povídka
Je to už moc dávno. Dobře přes sedumdesát let, protože víc než šest mně tenkrát nebylo. Moc dlouho jsem musela prosit mámu, aby mne nechala jít s dětmi na koledu až do mlýna v Dubu. A pak mně ještě kladla na srdce: „To ti povídám, až se budete dělit, nekoukej na vořech nebo na jabko, s tím se nic nezahradí. Spíš na vajíčko. To potřebujem v chalupě víc.“ Toceví, že jsem jí to svatosvatě slíbila.
Do Dubu bylo ze Soběnova hezký kus cesty i v létě. Což potom v zimě, když sníh zafoukal cestičky. V pěšince, co vyšlapaly vysoký mužský boty, jsme my nejmenší zapadali něhdá až pod bradu. Asi dvakrát jsem se v ní natáhla a nabrala si sníh až po krk. Ale ani mne nezáblo, jak jsem byla celá rozpálená pomyšlením, že dnes jdu až sem poprvé zpívat Holubičku, jak se tej starej koledě říkalo.
Vlastně to byla skoro taková hra. Tam ve mlejně v Dubu si zvlášť potrpěli na to, aby to bylo po starodávnu. Když jsme zatloukli na vrata, přišel nám otevřít sám mlynář v kožichu a v beranici. Chtěli jsme mu začít zpívat už na dvoře, ale on nás ved hnedka do kuchyně. „Pojďte se zhřát, aby z toho taky něco měla panímáma!“ A hned povídá: „Matko, dej jim kafe, ať se zahřejou! Tak jsem se šel podívat, co že nám to lítá nad vraty holubička – a vida, ona nám sem přivedla ty zmrzlý koledníčky!“
Já jsem chtěla říct, že jsem žádnou holubičku neviděla, ale dlouhá Pepka, asi dvanáctiletá, co nás vedla, loupla po mně vočima jako máma, když jsem zlobila nejvíc a ještě mne dloubla do žeber, až to zabolelo. „Mlč, ty huso! Ještě nám všecko pokazíš – že jsme si tě sebou brali!“ A už začala zpívat a ostatní se přidali k ní.
Potkala jsem holubičku, ptala jsem se na cestičku,
ptala jsem se, kam mám jít, o koledu poprosit.
Holubička běloperá lítá po vsi do večera,
ukázala na vrata, tam je hodnej pantáta.
Mlynářovi se to nějak moc líbilo. Pohladil si bradu, usmál se trochu pod vousy a povídal: „Vidíš, maminko? Holubička to ví jistě nejlíp, když se dívá s hůry do všech dvorů!“ Ale mlynářka najednou zesmutněla a začala si otírat oči cípkem zástěry. – „Pročpak pláče?“ optala jsem se Pepky, ale ona mne zas jen dloubla: „Ty hloupá, to ona jen tak, to se v tejhle koledě přece muší!“
„A o mně neřekla holubička nic?“ ptala se mlynářka dlouhé Pepky. Ta se praštila do hlavy a vyhrkla: „Jejej, jakpak by ne! Ale my na to hnedle dočista zapomněli!“ A začala zpívat.
Tam je hodná panímáma, ta má pro nás vždycky doma
pár jablíček v komoře, pár voříšků na dvoře.
A ostatní se přidali:
Paní mámo od sousedů, přišli jsme si pro koledu,
Pámbu vám to nadělí v tomhle roce na poli.
Teď se zas krásně usmívala mlynářka – a co teprve my na tu mísu koláčů, co přinesla! Seděli jsme na lajici u kamen, hrníčky v rukách. Jak nás hřály do vymrzlých dlaní ještě dřív, než jsme z nich ulízli! „Jakživa jsem takovou dobrotu nepila,“ povídám Pepce. „Co je to, že je to tak sladký?“ Zas mne dloubla. „Ty huso, to je přece to kafe, to víš, to v chalupě nevoblízneš. To pije jen mlynář a farář, jinej žádnej.“ – „Každej den?“ optala jsem se jí skoro se závistí. Ani věřit se mi to nechtělo. Ale dlouhá Pepka, která jináč všechno věděla nejlíp, dloubala se jen v nose.. „Vidíš, na to se muším mámy teprve voptat. Vona chodila na faru po svý práci něhdá poklidit. Dali jí ho taky akorát jen jednou, ale mluvila o tom doma přes tejden.“
Tak mně bylo krásně s tím hrníčkem a koláčem v ruce, ale najednou jsem to div nepustila údivem. Mlynářka šla vedle do sednice, kam nechala pootevřené dvéře – a já viděla, že se tam nad stolem něco pohnulo. Holubička! Aha, to je ta, jak o ní říkal mlynář. Vletěla tam! Nic mne už neudrželo na lajici u kamen a už jsem tam stála ve dveřích.
„Copak se ti tu tak líbí?“ zeptala se mne mlynářka, ale ptát se vlastně ani nemušela, poněvadž viděla, na čom visím očima jako přibitá. „Holubička, viď? Tu tady máme pro štěstí,“ zasmála se,“ vod tej doby, co k nám přiletěla.“
No, táta s mámou každou chvíli řekli, že má tenhle mlynář z Dubu ve všem štěstí – a my měli doma jen holou bídu. Teď už jsem koukala na tu holubičku dočista jako očarovaná, že jsem si za hezkou chvilku všimla, co jsem nejdřív ani neviděla. Že ta holubička visí na niti od stropu, že má tělíčko jako vajíčko a křídla složená do varhánek jako z papíru. Že sebou zatřepetá, jen když se dveře otevřou, a že tedy asi není živá. Ale strašně jsem si přála mít ji. Už ani nevím, jestli jsem to řekla nahlas, anebo mně to mlynářka jen viděla na očích. Ustřihla ji i s kouskem nitky. Když se ti tak líbí, tak si ji vem,“ zasmála se, vždyť k nám zas něhdá přiletí jiná.“
S ničím jiným mi tenkrát nemohla udělat větší radost. Nesla jsem si holubičku ze dveří jako svátost, ostatní děti dívaly se na ni dost závistivě, jen dlouhá Pepka se na ni nějak ušklibovala a bylo vidět, že by o ni dvakrát nestála. To jsem byla ráda! Vždyť dlouhá Pepka, nejstarší z nás, vždycky koledu sama dělila – a toceví, co chtěla, nechala si pro sebe – však u nich měli v chalupě asi devět dětí. Tak jsem ji pěkně zaprosila: „Pepko, rozděl to jak chceš – ale tu holubičku nedám nikomu. Tu si nechám sama.“ „No, když nechceš nic jinějšího,“ řekla chytře Pepka, „tak dobrá.“
Cestou z Dubu mne všichni předběhli. Zvostala jsem poslední, protože jsem se bála utíkat, abych se zas nenatáhla, jako cestou sem a ten svůj poklad si nerozbila. Tak jsem ho šťastně donesla domů a představovala si, jak ho hned pověsím nad stůl, jako ve mlejně a táta s mámou nad tou krásou užasnou. Holubička přinese štěstí i k nám – a táta už nebude vzdychat, že ho má jen mlynář z Dubu. Jenomže to dopadlo dočista jináč. Máma spráskla ruce. „Tak ty sis přinesla jen tohle? Všecko ostatní nechalas Pepce a těm druhým? Ach, ty trdlo! Takovej vejdumek jsem ti mohla udělat doma taky a nemušelas cestou zbytečně trhat škrpály!“ A když se podívala, jak mé botky po tej cestě vypadaly, dala mi takovej štulec, že ho pamatuju dodnes. Holubička mi při něm vypadla z ruky a rozkřápla se. Zvostaly z ní jen ty papírové varhánky křidýlek.
Brečela jsem pro ní hrozně. K neutišení. Máma se dopálila, kdo že to má poslouchat, jednu mi vlepila – a pak, že půjde do vsi, s Pepkou si to vypořádat.
Náš táta nebyl zrovna na měko – vždyť byl drvoštěp a taky něco zkusil. Ale nakonec to s ním přece hnulo a řek: „Počkej, já ti udělám lepší, než měli v celým mlejně. Budeš koukat! Ale už nebreč!“ Přinesl z kůlny kus lípového dřeva a začal křivákem vyřezávat, jen třísky lítaly. Oči jsem na něm mohla nechat. Z větvičky tělíčko, hlavičku, zobáček, pak to pěkně navrtal a vsadil křidélka, tenká hnedle jako papírek a po stranách pěkně zoubkovaná. Než se máma vrátila ze vsi a přinesla pár jablek a jedno vajíčko, co z koledy vymámila na dlouhé Pepce, byla holubička hotová a visela nad stolem.
„To koukáš, co?“ ukázal na ni mámě fajfkou náramně pyšně. „Mušel jsem ji udělat, jináč by ta holka snad brečet nepřestala.“
Máma nejdřív něco zažbrblala, že moh radš sekat na zátop, když už si ani o svátcích nechce dát pokoj, ale pak si holubičku přece jenom dlouho prohlížela a vrtěla nad ní hlavou, než řekla: „No, pět dětí už spolu máme – ale jakživa jsem nemyslela, že jseš taky na něco jinýho šikovnej.“
Inu, musela jsem ještě hodně dorůst, než jsem pochopila, proč se tenkrát táta tak dlouho smál, když to jináč vůbec neměl ve zvyku. Ještě dnes ho vidím, když se na tu holubičku zadívám. Nehnula jsem se ten den od něj do večera a měla jsem ho za to hrozně, hrozně ráda.
„No, tyhle děti už nevomrznou cestou do mlýna, jako já tenkrát pro ten vejdumek,“ skončila babka Kotková svou povídačku, ukazujíc na vnučku, která lepila na okénko chaloupky ze školy přinesenou holubičku z papíru.