608 436 941

Životní příběh Emila Háchy v novém zpracování Víta Machálka

Autor: Mgr. František Slípka | Zveřejněno: 28. března 2020 | 15x

Nová kniha o E. Háchovi

Počátkem března 2020 vydalo nakladatelství Academia novou knihu historika Víta Machálka o Emilu Háchovi. Nese název „Prezident lidskosti. Životní příběh Emila Háchy“. Už název naznačuje, že autorovi šlo nejen o zobrazení historických dějů, ale rovněž o přiblížení lidského rozměru osobnosti Emila Háchy, který se sice pod tlakem okolností ocitl v politice, ale zůstal i v ní především člověkem.

Machálkova kniha symbolicky uzavírá tři desetiletí trvající úsilí o spravedlivé hodnocení Háchova působení v našich dějinách. Celých padesát poválečných let bylo přitom jeho jméno vláčeno bahnem, když byl několika generacím předkládán jako kolaborant a zrádce národa. Stalo se to zpočátku i přičiněním Edvarda Beneše a po roce 1948 vinou ideologického výkladu dějin poúnorových vládců. Teprve po roce 1989 mohli pamětníci a posléze i historici začít usilovat o spravedlivý obraz Emila Háchy. Už v roce 1990 napsal prof. Vladimír Kadlec na konci své studie o Háchovi, že jeho smrt ve věznici čeká na rehabilitaci. Kadlecův text vyšel v roce 1991 i knižně v souboru „Podivné konce našich prezidentů“. O rok později, v roce 1992, vyšel krátký Háchův portrét i v knize MUDr. Z. Vahaly a dr. Z. Psůtkové „I nám vládli nemocní? Naši první prezidenti očima medicíny“. Její úvod napsal Miroslav Horníček a vyjádřil v něm svou vděčnost autorům za přesné zvážení role předtím tolikrát karikované osobnosti dr. Emila Háchy. Uveďme pro zajímavost, že Vahala s Psůtkovou nazvali kapitolu o E. Benešovi Touha po moci, kdežto kapitolu o Emilu Háchovi Touha pomoci

Skupina pamětníků (J. Rubín, K. Rheumann adal.) pak v roce 1994 dokázala na pražském magistrátu prosadit, že na Háchově hrobě na vinohradském hřbitově bylo konečně napsáno i jeho jméno a titul prezidenta republiky (a za přispění rodného města i jména jeho dcery a bratra). V témže roce také Rudolf Hrušínský ve své poslední roli ztvárnil Háchovo dilema z 15. března 1939 v úspěšné televizní inscenaci J. S. Kupky „Noc rozhodnutí“. Letos ji Česká televize opět po dlouhé době uvedla k připomenutí tragického březnového výročí. V produkci ČT vznikly během let o Háchovi i dva televizní dokumenty (1993, 2007).

Když pak naše město v roce 1995 umístilo na Háchův rodný dům pamětní desku, tak konečně začala i debata historiků (i když jeden současný vysoce postavený politik M. Z. tehdy prohlašoval, že kdyby jeho strana byla u moci, desky kolaborantům by se nevyvěšovaly). V témže roce také vyšla vůbec první monografie o Emilu Háchovi „Causa Emil Hácha“, kterou napsali historik Robert Kvaček a publicista Dušan Tomášek. Jejich pohled na Háchu už byl příznivější, ale stále se nemohli zbavit ideologické šablony let předchozích (tj.: Hácha sice individuálně zachraňoval lidské životy, ale objektivně kolaboroval). Přestože na obálce knihy byla Háchova fotka v soudcovském taláru, Kvaček s Tomáškem formou stručné historické reportáže popsali vlastně jen posledních šest let jeho života a šli pouze po povrchu událostí. Čerpali především z dobového tisku, literatura a prameny byly uvedeny dosti obecně a poznámkový aparát zcela chyběl.

V roce 1996 pak vznikla v Praze Společnost JUDr. Emila Háchy, jejímž cílem bylo docílit morální rehabilitace třetího česko-slovenského prezidenta a státního prezidenta protektorátu. Té soudní nebylo zapotřebí, neboť Hácha nebyl žádným soudem odsouzen. Členy společnosti se stali a jsou dodnes i představitelé našeho města. Bohužel pamětníci, kteří stáli u jejího zrodu, už postupně odešli na věčnost.

První skutečně fundovanou háchovskou monografií byla až kniha historika Tomáše Pasáka „JUDr. Emil Hácha (1938-1945)“, vydaná v roce 1997. Autor se bohužel vydání svého textu nedožil, protože zemřel na podzim 1995. Pasák se soustředil také jen na posledních sedm let Háchova života, ale na rozdíl od Kvačka a Tomáška v knize zúročil svůj celoživotní zájem o protektorátní problematiku. Čtenářům poprvé umožnil proniknout i pod povrch tehdejších událostí a poznat složitý a vyčerpávající boj, který neustále sváděli Hácha, Eliáš a další představitelé české protektorátní správy s německými okupanty. Popsal také kontakty Eliáše a Háchy s Benešem v Londýně, k nimž se ovšem Beneš po válce nehlásil, protože potřeboval být zadobře s komunisty. S jistou dávkou ironie Pasák v závěru poznamenal, že Hácha byl „pouze“ v kontaktu s E. Benešem: „Ať chceme nebo nechceme – byl to odbojový čin.“ Hned v roce 1998 vyšla s podporou Společnosti JUDr. Emila Háchy další háchovská monografie. Napsal ji mladý historik Vít Machálek a nesla název „Prezident v zajetí. Život, činy a kříž Emila Háchy“. Na rozdíl od předchozích prací se podrobně zabývala celým Háchovým životem. Tento autor už tehdy čerpal z obrovského množství pramenů a literatury, ale bohužel na nátlak vydavatele v knize chyběl, z úsporných důvodů, poznámkový aparát (literatura a prameny byly uvedeny „pouze“ v závěru knihy). Mnozí etablovaní historici z dob minulých tohoto nedostatku využili a shazovali Machálkovu úctyhodnou práci jako dílo „nevědecké“, jako pouhou jednostrannou „obhajobu“ E. Háchy z pera křesťansky orientovaného autora.

Společnost JUDr. Emila Háchy však nepolevila ve své aktivitě a v roce 2005 se jí podařilo ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny a Masarykovým ústavem Akademie věd ČR zorganizovat v budově poslanecké sněmovny Parlamentu ČR vědecký seminář nazvaný „Causa Emil Hácha.“ Výstup z tohoto setkání pak byl vydán v roce 2008 ve sborníku „Emil Hácha. Před 70 lety zvolen třetím prezidentem ČSR“, jehož editory byli neúnavný čestný předseda Společnosti Jiří Rubín a současný předseda Společnosti historik Josef Tomeš. Společnost JUDr. E. Háchy také od roku 1995 pořádala k výročím narození, úmrtí a prezidentské volby pietní akty na vinohradském hřbitově (Hácha je pohřben v oddělení 34, nedaleko od kaple, v níž je i hrob Václava Havla) a mše ve Svatováclavské kapli katedrály sv. Víta. Přední politici – Václav Havel, Václav Klaus, o Miloši Zemanovi ani nemluvě – se však ke jménu svého předchůdce na Pražském hradě chovali a chovají stále odtažitě.

Výrazem zřetelného posunu historického vědomí ve vztahu k osobě E. Háchy byla kniha publicisty Václava Junka „Emil Hácha. Muž, který obětoval vlastní čest“ vydaná v roce 2013. Autor neměl žádný vztah ke Společnosti JUDr. E. Háchy a jeho práce je čtivou literaturou faktu. Emila Háchu už představil jako muže, „jenž ve chvílích pro něj nejtěžších vědomě obětoval národu svou čest a poté zdraví i život.“ Historik Josef Tomeš ve svém portrétu Emila Háchy (v knize M. Ryantové „Českoslovenští prezidenti“, 2016) tak už mohl napsat tato slova: „Odborná dějepisná, publicistická i umělecká reflexe Háchova dilematu se postupně projevila i ve vědomí velké části české národní společnosti, jež opouštěla černobílá schémata a začala o problému přemýšlet … Teprve s odstupem mnoha desetiletí byl tak dr. Emilu Háchovi dopřán spravedlivý soud historie.“ Také filatelisty jistě potěšilo, když byly v roce 2018 a 2019 vydány dvě autorské známky s portrétem Emila Háchy. Do té doby byl Hácha jediným prezidentem, který chyběl na poštovní známce. Obě známky byly vydány z iniciativy publicisty Radka Gálise.

Stále však chybělo klíčové „vědecké“ dílo, které by „Causu Emila Háchy“ v naší historické literatuře snad už definitivně rozřešilo. Historik Vít Machálek, pro něhož se studium osobnosti Emila Háchy stalo doslova životním posláním, v sobě nalezl ještě dostatek energie a přes velké pracovní vytížení začal od roku 2017 pracovat na v podstatě nové háchovské monografii, kterou letos počátkem března vydala pražská Academia.

Machálkova práce však není novým vydáním jeho dřívějšího textu Prezident v zajetí z roku 1998. Jedná se skutečně o zcela novou knihu, která má odlišnou vnitřní strukturu a hlavně je doplněna novými poznatky z dalšího autorova bádání v archivech. Od roku 1998 také vyšla řada dalších memoárů i velké množství odborné literatury, které se rovněž do nového textu promítly. Autor si podle poznámky v úvodu o to více uvědomoval, že stojí před obtížným úkolem, protože zejména období let 1938 – 1945 snad jako žádné jiné v našich dějinách znesnadňuje historické posuzování osob a dějů velkým množstvím morálních soudů. Kniha má značný rozsah více než osmi set stran. Čtenář však nemusí mít obavy, protože se skutečně jedná – jak slibuje podtitul knihy – o životní příběh Emila Háchy, který je podán poměrně čtivou a přístupnou formou. A nechybí také poznámkový aparát, který svědčí o autorově poctivém profesionálním přístupu. „Nevědeckost“ už této knize nikdo vyčítat nemůže.

Kniha je kromě úvodu a závěru členěna do šesti oddílů. První (1872-1890) pojednává o Háchových jihočeských kořenech, rodném městě a středoškolském studiu. Druhá (1890-1916) o právnickém studiu, práci v zemském výboru, rodině a uměleckých zájmech. Také nám přibližuje dosud málo známou stránku jeho profesního života, totiž Háchu jako důsledného obhájce českých zemských práv a české samosprávy. Třetí kapitola (1916-1938) představuje Háchu už jako soudce vídeňského správního soudu a posléze československého Nejvyššího správního soudu, který s Ferdinandem Pantůčkem spoluzakládal a do jehož čela byl prezidentem Masarykem v roce 1925 jmenován. Seznamuje nás také s okruhem jeho přátel a radostmi i strastmi rodinného života. Čtvrtá kapitola (1938-1939) líčí Háchův nechtěný vstup do politiky a éru Druhé republiky. Nejobsáhlejší pátá kapitola (1939-1945) začíná v dosavadní literatuře asi nejpřesnějším popisem osudné noci na 15. března 1939. Pojednává o období vzdoru do roku 1941 a období růstu německé bezohlednosti po nástupu R. Heydricha, o Národním souručenství, odmítnutí slibu věrnosti Hitlerovi, kontaktech s odbojem a Benešem v Londýně, záchraně studentů a neúnavné snaze a záchranu mnoha dalších zatčených a odsouzených Čechů - a to i za cenu ztráty vlastní cti, protože záchranu lidských životů Hácha, Eliáš a lidé kolem nich naprosto nadřazovali nad jakákoli proněmecká prohlášení. Machálkovi se podařilo velmi dobře popsat úmorný boj české protektorátní reprezentace s německou bezohledností a agresivitou, jehož důsledkem bylo i fatální zhoršování Háchova zdravotního stavu, které začalo v období po atentátu na Heydricha. Šestá kapitola (1945-2018) začíná smutným vylíčením Háchovy potupné smrti ve vězení, kdy pro nemocného starce ani prstem nehnul nikdo z těch (tj. Beneš a jeho okolí), kteří věděli o Háchových kontaktech s odbojem a jeho skutečném protiněmeckém smýšlení. Machálek tu popsal i problematickou „spravedlnost“, organizovanou politiky, kteří válku přežili v relativním bezpečí emigrace. Poukázal i na tragédii Edvarda Beneše, jemuž se nakonec jeho námluvy s komunisty krutě nevyplatily. Nakonec podrobně vylíčil půlstoletí soustavné Háchovy dehonestace i nelehké úsilí o nápravu pokřiveného historického vědomí po roce 1989.

V závěru své knihy i Machálek konstatuje, že v průběhu tří desetiletí po pádu komunismu „se prezidentu Háchovi v zásadě dostalo vyváženého hodnocení, beroucího v úvahu i bezvýchodné okolnosti, za kterých musel svůj úřad zastávat.“ Nejvíce k tomu podle něho přispěli právě představitelé města Trhové Sviny a představitelé Společnosti JUDr. Emila Háchy.

Tragédií Háchova života se podle Machálkova názoru stala skutečnost, že se jako prezident v závěrečné etapě svého života ocitl v područí nacistického režimu, negujícího lidskost, právní stát, křesťanství a veškeré hodnoty, s nimiž byl člověk Emil Hácha celoživotně spojen. Autor je přesvědčen, „že porozumění ochotě k obětování vlastní cti, snadné v rámci křesťanského vidění světa, je klíčem k příběhu prezidenta Háchy.“

 MACHÁLEK, Vít. Prezident lidskosti. Životní příběh Emila Háchy. 1. vyd. Praha: Academia, 2020, 864 s.