608 436 941

Doudlebské povídačky Karla Hlubučka

Autor:     připravil Jiří Čajan | Zveřejněno: 28. prosince 2018 | 116x

Doudlebské povídačky Karla Hlubučka 1.příběh

„Ať je Hlubuček jakej chce, pero má“, prohlásil jednou o kontroverzním Karlu Hlubučkovi někdejší starosta Ladislav Stráský.

Karel Hlubuček se setkal jako konzervátor památkové péče s mnoha zajímavými lidmi, kteří tvořili svéráz tehdejšího Doudlebska. Ať to byli řemeslníci, historici, umělci, či obyčejní vesničané zachovávající dávné zvyky. Trpělivě naslouchal, vytrvale si vše zapisoval a kreslil. Mnozí se rozpovídali o běžném životě, o svých radostech i strastech.

Tyto příběhy se staly nosnou linií jeho doudlebských povídaček, které putovaly ve strojopisech mezi lidmi. Dovolte, abychom vám některé z nich připomněli. Určitě budete souhlasit s panem Stráským – Hlubuček psát uměl!

 Jiří Čajan

Proč Kašpar Hůlů tenkrát umřití vodložil

Doudlebská povídačka báby Kotkovej

Karel Hlubuček

„Na tři krále som se narodil, na tři krále muším umřít“, říkal vždycky Kašpar Hůlů, starej vejměnkář, když psal svěcenou křídou písmena KMB na dveře chlívků. To mu mušeli nechat pro radost, i dyž na dvéře v sednici to psali tří králové sami, aby měli za co dostat koledu. A ta u Hůlů stála za to, poněvadž vejměnkář byl moc pobožnej. Dyť takový leta, dokud mu nohy sloužily, dělal toho jednoho tříkrále i Mikuláše sám – a jak si na tom zakládal. – To mu bylo tenkrát vosumavosumdesát. Tenkej byl už jako proutek ohnoutek, na nohách se držel už jen jako pára nad hrncem, ale na zážinek, jako to první seknutí do žita vo žních, udržel kosu v ruce jako mladík a posekal s ní ještě hnedlenc celej řádek. To víte, tudle ouctu si nenechal tenkrát žádnej vejměnkář vzít.

- „Nedá se nic dělat, dědo, dyž už ste si ten den vybral,“ smála se mu dycky Barka, mladá hospodyně, „ale ty dva roky to mušíte ještě vydržet, aby to bylo rouný.“

Kašpar se zasejc smál. „No dobrá, ale ani vo den to nepřetáhnu. Nebo bys mně zas řekla: Dědku, teď ste začal novou desítku a to by bylo, abyste ji nedodělal, jako dyž mně bylo vosumdesát. A mušel bych to táhnout do stojky a bejt vám na obtíž.“

„Dybyste, dědo, tak hloupě nemluvil,“ zlobila se Barka. „Copak vás tu nemáme rádi?“ A na mou duši, že ho měla radš než vlastní dcera. Nihdá mu nezapomněla, že proti ní nebyl, dyž si ji mladej chtěl brát, ačkoliv mu máma strkala pořád bohatší. A sama mu kupovala každej novej rok flaši režný kořalky, dyby mu bylo někdy nanicovatě, i když ji neměl psanou ve vejminku, jako páčky tabáku.

Svěcenou vodu u Hůlů jako u tolika starejch rodů nekupovali tenkrát vod kostelníka, ale nosili si na tři krále posvětit z vlastního tymence, jak se říkalo studánce. Ne snad z lakoty, že vod svěcení vlastní vody dával se kostelníkovi jen krejcar, i kdyby jí byla putýnka a jináč chtěl za žejdlík dva, ale proto, aby se snad studánka neurazila a neztratila vodu. I na todle se tenkrát věřilo. Nabrat vodu na svěcení mušelo dycky eště poctivý děvče, teda malá paska, dyž nebyly ve statku dcery školačky. Za mladšinky, jak se říkalo známko vodrostlejším děvečkám, by už nikdo hlavu na špalek nesázel. A světit do kostela si ji nosil dědek Hůlů sám, protože měl strach, že mladej hospodář by mu po mši zašel třeba i se svěcenou vodou do hospody – a to se nihdá nesmělo.

Ten rok dědek scházel, scházel, začal se hodně vohejbat a bylo vidět, že jde do země. Na vánoce leh a nevstával. Na tři krále chtěl zkrátka umřít a snad čekal jenom na to, aby se ještě tou čerstvě posvěcenou tříkrálovou vodou na tu poslední cestu požehnal. Vzdychal, vzdychal a Barka se vod něj nehnula.

„Koukej,“ řekla pasce, „najdi sama pěknou flaši, umej ji pořádně a naber do ní z tymence vodu do kostela, ale to ti povídám, ať v ní nevostane ani nejmenší smítko.“ No, paska to všecko udělala a flaši postavila na polici.

„Jdi do kostela sám,“ řekla Barka hospodáři. „Já muším bejt u dědy, přece ho týdle holce na starost nenechám. Vodu máš už ve flaši. Pospěš si.“

A dědek ho pobízel taky. „Ba, ba, tak se mně zdá, že už moc času nemám.“

Ani ne za půl hodiny byl hospodář zpátky, myslím, že se tenkrát vopraudu ani v hospodě nezastavil. Voteuřel flaši, nalil známko do kropenky a podal ji dědkovi. Dědek smočil prst, pokřižoval se na čele, pak na puse – a najednou se na posteli posadil. „Co ste to dali čerchmanti posvětit? Dyť je to má režná kořalka!“

Marně ho Barka zaklínala, že paska, to trdlo, vymyla zrouna loňskou flaši od režný kořalky, dala ji s vodou zrouna vedle tý plný, co mu koupila na novej rok, že hospodář se v tom kvaltu splet - a že se vlastně nic nestalo. Že se taky s tou vodou z tymence do kostela doběhne.

I čerta starýho,“ láteřil dědek. „Nikomu z vás už nevěřím.“ A třeba se chystal na umřití, nezadrželi ho, aby se neustrojil a nešel s druhou flaší do kostela sám.

A ten špacír mu udělal nějak dobře, že musel umřití vodložit na rok. Ale to už si o vánocích neleh, aby mu snad tohle neprovedli znova. Zas si šel sám světit vodu, i dyž ho z jednej strany musela podpírat Barka, z druhej hospodář. A dyby byl na jaře neuklouz a nedostal do nohy brant, byl by snad žil dodnes. Protože jindá než na tři krále umřít nechtěl a vodu na svěcení nechat níst jinýmu nechtěl teprve.