608 436 941

Zázrak na Darmotách

Autor: Karel Hlubuček | Zveřejněno: 16. března 2020 | 4x

Doudlebská povídačka

Povídka

Po smrti muší každýmu stačit dva metry země a třeba ty nejhorší k tomu, na který by dobře rost akorát křen. Ale za živa jí někdo neměl nihdá dost. Jako starej Hádek. Polí měl hnedle nejvíc ze vsi a žádnou jalovinu, jako některej chudák. Ale každý jaro mušel si aspoň brázdu z cizího přivorat, to by nebyl ani von.

Toceví, sousedovi žádnýmu to udělat nesměl, to by byl voheň na střeše. Znali ho už a zavolali by si na to až z Budějc kilometra, jako tenkrát Moural z luk. Hádka to stálo tenkrát rouný tři stojky s advokátem dohromady. A dřív, než z tej uvoranej meze uviděl jedinej brambor a to ho snad mrzelo ještě víc.

Od tej doby si Hádek každý jaro zajel s plouhem jen známko do vobecního. Na cestě na Darmoty se něhdá mohly vyhnout dva naložený žebřiňáky a forman projít ještě mezi nima. Teď už tam projel sotva jeden a kde kdo říkal, že za pár let tam Hádek nechá akorát pěšinu pro trakač. Ale to víte, z vobecního krev neteče. Každej neměl sám kus svého lesa jako Hádek, sem tam si uříz z vobecního třeba tři borovice, i když zaplatil jen jednu a tak si myslel: Cák bych na to ukazoval zrouna já? Aby taky mně přišli ty nový trámy na půdě spočítat? A kde nebyl žalobník, nebyl soudce.

Darmoty, co záčínaly hned za Hádkovým polem, byla taková holina. Nic tam nerostlo než tráva a kyslota k tomu. Ovčičky, ty si ji ještě naškubaly, ale kozu by na ni žádnou nedostal. Ale když se z nich každej rok brázda uvorala, kamejčky z ní vysbíraly a pěkně vyhnojila, taky se v ní aspoň voves urodil. A tak Hádek každej rok přivorával a přivorával, až byl hnedle u tej pláňky.

Kolikrát si ho v hospodě dobírali. „Pamatuj, Hádku, že ta pláňka už je na vobecním!“

Zatrapená pláňka, myslel si kolikrát Hádek, nejlíp by bylo drobet ji naříznout, aby zvoschla. Ale zas by někoho mohlo napadnout, že jsem to udělal jako já naschvál a rozkřičel by to. Pár lidí by se toho chytlo, jak se říká, jako špína košile. Leckdo má na člověka pifku. Ještě by třeba do Budějc napsali, přijel by na to kilometr a zas by to mohlo stát pár stojek. Šmankote, co já už těch brázd z Darmot uvoral, krásnek kus pole z nich udělal a nakonec by to bylo nadarmo.

A tak jednou zrouna v hospodě nad žejdlíkem piva přišel na to, že bude líp, když na jaře před voráním tu pláňku přesadí známko dál. Aby se to na Darmotách neztratilo! Takovou měl z toho nápadu radost, že si na to dal ještě pár žejdlíků piva a pak štamprli navrch. A jak se to říká, co můžeš udělat dnes, nevodkládej na zejtra. Když se vrátil z hospody a stará už spala, vzal rejč a rounou na Darmoty, pláňku přesadit.

Měsíček svítil jako rybí voko. Šlo se mu tak pěkně, jako když tamtudy chodil tak před čtyřiceti lety za pannou. A najednou mu přišlo hrozně líto, že si ji tenkrát nevzal, nemušel mít tak hubatou, jako byla Hádková. To víte, když má člověk trochu v hlavě, bejvá na měkko.

Pláňku pěkně vytáh ze země a jámu hezkej kus dál vod ní vykopal, ale najednou se udělala tma jako v pytli. Hnala se sem bouřka vod Rakous a ty bejvaly u nás nejhorší. Hádek tak tak tu pláňku do země zasadil skoro po tmě, hlínu u ní drobet ušlapal a uháněl domů, aby nepromok na kůži. A už hnedle za ním prásklo a za chvíli zrouna u nás do kostelní věže, až se chalupy vokolo v gruntech zatřásly. Hádek se tak lek, že uklouz, vyvrt si nohu v kotníku a domů se doplazil jako Lazar. Hádková tenkrát myslela, že ten hrom bacil zrouna do něj a místo nadávání začala ho litovat.

Druhej den nemoh Hádek na nohu ani stoupnout a tak mu nakonec lezlo do hlavy, že ho snad pámbu potrestal. Ale před starou ani nemuk, protože byla dost pobožná a věřila by tomu dočista. Tak se ani nemoh jít podívat na Darmoty, jestli po tmě tu pláňku přesadil dobře. Ale těšil se, že ten hroznej slejvák po bouřce hlínu kolem pláňky utlouk tak, že to už nikdo nepozná a jámu, kde stávala, zanes hlínou taky. To se stalo, ale ještě něco jinšího.

Fořt ze Skalin byl tu noc v dolní hospodě, a když viděl, že se zablejsklo, zvostal tam až do rána, aby ho nechyt liják po cestě. A taky vypil dost. Ráno si to naměřil domů zrouna nejkratší cestou přes Darmoty, kolem tej nešťastnej pláňky a tam zvostal stát jako zkoprnělej. Voči si promnul, nemá-li vlčí mhu. Tohle se ještě nestalo, co svět světem stojí a běhaj v lese zajíci. Blesk už párkrát rozčís starej strom jako třísku na lejšpánky, ale aby pláňku vobrátil tak, že má najednou korunu v zemi a kořeny navrch? A nedivte se mu. Copak věděl, že Hádek ji přesazoval dočista potmě a taky s těžkou hlavou? Třikrát si fořt na ty kořeny sáhnul, aby se přesvědčil, že to není žádný mámení. A pak letěl do vsi. „Lidičky, na Darmotech se stal zázrak! Jestli todle bude častějc, bude konec světa. Já to nechci domyslet, jak by les vypadal“ A rounou se svalil, jak byl zmoženej z pití, cestou i tím leknutím dohromady.

Toceví, že se na ty Darmoty šlo podívat hnedle celý procesí. Báby se křižovaly, když tu vobrácenou pláňku viděly, ale starosta, starej Šlajf, se smál pod fousy. „Tak ste aspoň všeci viděli. Tak a teď pudem k Hádkovi, co ten zázrak udělal.“

Přišel k němu s třema radníma. „Víš Hádku, nebudem dělat žádný cavyky. My tě známe, že tej hlíny nebudeš mít nihdá dost. Ale stromy nám kvůli tomu na ruby vobracet nebudeš. Tak sme si řekli, co. Máme volat z Budějc kilometra a udávat tě? Mušelo by to zas k soudu, cos už z těch Darmot uvoral. A co bys z toho měl, kdybys mušel zas tři stojky vyklopit? Houbec. Tak je dáš pěkně nám a ty Darmoty si můžeš uvorat třeba celý, protože nestojí bratru ani za padesátku. A esli nechceš, zavoláme žandára. Tak plácnem si?“

Toceví, Hádek začal naříkat, že přijde na mizinu a tak mu ty Darmoty dali nakonec za dvěstěpadesát zlatejch a plácli si. No, vod toho plácnutí Hádka víc bolelo srdce než ruka, i když bylo pořádný. Ale co moh dělat? Taky houbec.

Tak teď už víte, proč se tomu kousku pole říká u nás od tej doby Drahoty a ne Darmoty, jako dřív. Už tam neroste jen tráva a jalovce, ale každej brambor z něj přišel Hádka zatrapeně draho. „Vomastili mi je,“ říkal prej hezkej čásek, když je jed suchý, aby ty peníze ušporoval. A vod těch časů neuvoral už nikde ani píď. Ale za pár let uschnul jako ta vobrácená pláňka, jak si to bral do hlavy, že se mu lakota nevyplatila.