Doudlebská povídačka babky Kotkovej
Povídka
Rychtáři, rychtáři, pozor si dejte,
něhdo vám v zahrádce růžičky krade,
růžičky krade, hubičky k tomu,
něhdo mu pomáhá z vašeho domu.
Rychtáři, rychtáři, pozor si dejte,
něhdo vám v zahrádce jablíčka krade,
jablíčka malý, sotva jsou zralý,
to proto, že jste je neuhlídali.
Moc hezká písnička, viďte. Ale starej Šlajf od tej doby, co ho zvolili starostou – a tomu se u nás jináč neřeklo, než rychtář, jako radnici rychta – nemoh ji ani slyšet. Připadala mu jako zrouna na něj ušitá, i když mu řídící Svoboda vodpřisáh, že ji zpíval už jeho dědek.
Toceví, popínavý růžičky měli u Šlajfů po celým štítě, ty pusy chodil krást jejich Rozince Vojta krejčí – no, a stará Šlajfová, co by bylo na ní, byla by ráda viděla už ruku v rukávě. Jenom že Šlajf pořád mlel svou. „Krejčíček, krejčíček, je jako za groš kudla, pod šturc ho dát, aby ho nevodfouklo. Práce na poli ho v létě strhá a přes zimu pak jehlu v ruce neudrží. Lidi ho za tu krejčovinu uzeným nezanesou, aby mu k tomu stačilo sázet na poli akorát zelí. Holka by se jednou mušela dřít za něj a na něj.
Praudu měl taky. Krejčíkům na vsi se tenkrát o nějakým zlatým dně řemesla ani nezdálo. Nový šaty dal si tu každej šít akorát na svarbu a pak se flikovaly tak dlouho, dokud z něj nespadly docela a nehodily se jen na strašáka do zelí. Šlajf sám, když přišel z vojny a vzal si Mařenu, byl nějakej kabrnák a ještě ho práce na tej horský hroudě za dvacet let zedřela na polovic.
Šlajfů Rozinka to svý jméno nadarmo nedostala. Po kmotře měla bejt Petrolína, ale bába Maxlová, co ji přivedla na svět a první plácla na zadeček, pořád žbrblala. „Až holka doroste, bude jí to jmeno mrzet, nechte si, lidičky, poradit. To se dávalo něhdá, když se svítilo ještě loučema, ale teď, co už jsou petrolejky, je chlapcům jenom k smíchu. Koukejte, kmotra, jak se to dítě na vás z peřinky směje, na mou duši, jako rozinka z tvarohovýho koláče. Ať mně tu trefí, jestli si o to jmeno zrouna neříká! Viď, malá, ty sis dovedla vybrat kmotřičku, to jen co je prauda!“ Bába Maxlová to s lidma zkrátka uměla.
Kmotřička, toceví, byla polichocená. Vůbec se neurazila, ale změkla jako vosk na hromničce hned pod knotem. „Šak nebožka moje máma byla zrouna Roza. Mám po ní ještě stříbrnej tolar s ouškem. Ten, Rozinko, dostaneš ke křtu, když to jméno chceš, ať ti štěstí donese!“ A sama si, chudák, myslela: Aspoň nemuším kupovat nic jinýho a radost bude taky.
Když Rozinka dorostla, měla vopraudu tvářičky jako posvícenskej koláč. Kde kdo se divil, jak se zrouna jí moh zalíbit ten hubeňous krejčíček. Ale dělejte! V komoře, kde spala, měli zamřížovaný vokýnko, jako tenkrát skoro všude, aby něhdo smetanu přes noc neposbíral, ale Vojta krejčí přišel si každej večír aspoň pro pusu skrz ty mřížky, když na hrátky do seknice chodit nesměl. Věděl to kde kdo ve vsi, dyť Kroupka, co měla chalupu naproti, vypravovala o tom celý litanie, jaká je to věrná láska k pohledání.
Tenkrát na Silvestra chtěli si kluci udělat jundu. Počkali, až se starej Šlajf vybral do horní hospody a Vojta krejčí si odnes od Rozinky pár pus na dobrou noc. Pak navalili sněhuláka, vysokýho, hubenýho jako ten krejčíček. Hodili přes něj rozbitej kabát a klobouk, co visel na strašáku v zelí a celou tu figuru přilípli Rozince zrouna na okýnko u komůrky.
Nic by se bylo nestalo, kdyby byl Šlajf přišel z hospody až ráno. Ale šel okolo ponocnej a kouká, kouká. Kabát a klobouk u okýnka, no, bodejť, krejčík ví, že Šlajf tak hned domů nepřijde a proto to dneska potáhne přes půlnoc, aby Rozince ještě povinšoval. Tak ponocnej přišel do hospody a sotva do sebe pár skleniček vobrátil, začal vytrubovat: „Rychtáři, rychtáři, pozor si dejte…“ a vyprávěl, že starší člověk by dnes u okýnka za hodinu zmrz jako rampouch na vokapu, ale mlejší holt umí hřát láska víc než borovička. Tak mu to nějak přišlo líto, jak to v těch letech bývá.
Do starýho Šlajfa jak když šídlo vrazí. V hlavě měl už tak akorát, dyť už přivítali novej rok, dal si ještě jednu borovičku navrch a se sukovicí v ruce domů. Že se ještě vrátí, ale nejdřív toho krejčíka taky zhřeje, a horkou cihličkou k tomu.
Na čerstvým vzduchu mu borovička stoupala do hlavy ještě víc a kuráže mu přibejvalo každej krok. Krejčíka viděl i ve tmě u vokýnka, sotva se mu přiblížil. „Já ti dám!“ rozpřáhl se sukovicí. Sněhulák se skácel jako podťatej. Sklo ve vokýnku zařinčelo, probuzená Rozinka vykřikla „Ježíšmarjá!“ – a Šlajf, docela už zmoženej borovičkou i tím nočním zápasem, tak tak dovrávoral do vrat a v teplý kuchyni se svalil na lavici u kamen jako špalek.
Mařena Šlajfů byla z těch moudrejch ženských, co se s mužskými nihdá nehádají, ale loupnou po něm vočima, že to připíchne jako šídlo příštipek na podrážku. Jak se Šlajf na novej rok po vobědě probudil, viděl, že je zle. Rozinka uplakaná jako po funuse, Mařena po něm zhlídá jako čert, spíná ruce a jen tiše lamentuje. „ÁBR DÝ KONCN! ÁBR DÝ KONCN!“ Vona byla po bábě z Rakous, ale víc už německy neuměla. A dušička šporovná, naříkala nad tím, co z člověka dovede udělat borovička. Do vlastního vokna třískne a je půl zlatky škoda. A stát tam Vojta vopraudu, moh snad bejt vejpůl, panenko Mariá Skalinská!
Jenom že Šlajf, jak se pomalu z toho všeho probíral, viděl ty konce jináč a hůř. Žandára, jak sem mašíruje a šklebí se pod fousy, že dnes povede v želízkách rychtáře. Hybaj, hybaj! Dyť možná, že ten krejčíček leží venku dočista mrtvej, jak se na něj rozpřáh. Copak ten moc potřeboval, pápěrka? Ale vykládej to u soudu! Srdce mu zkrátka spadlo do kalhot, i když měl z vojny metál jako hrdina.
Jak vobě ženský vylezly z kuchyně, vyšel před vrata. To si oddych, když u vokýnka mrtvýho Vojtu neuviděl! Ale bylo tu nějak zameteno, jako kdyby ho aspoň kus táhli po zemi. Toceví, Šlajfová hned ráno nakázala Rozince sněhuláka odvalit do strouhy a sklidit střepy, aby z toho nebyly hloupý řeči. Rozbitý vokýnko ukazovalo, že to nebyl jen zlej sen. Šlajfovi pořád vrtalo v hlavě, jestli si krejčíček odnes jen pár boulí, který mu patřily, nebo zlámaný žebra. I z těch by mohly bejt škaredý konce… Ženskejch se ale ptát nechtěl za nic na světě a jít za krejčíkem teprv. Tam by ho asi přivítali!
Za nic ten celej den nestál a v noci voko nezamhouřil. Ráno, celej umyšlenej, přišel na to, že se nedá nic dělat, než se za krejčíkem na jednotu vypravit a jestli jsou to žebra, pěkně ho poprosit, aby z toho už nic horšího nedělal.
Jde, jde, co noha nohu mine, nejradši by se vobrátil a poslal za sebe s prosíkem jinýho, a u křížku potká krejčíka s hlavou hrozně zavázanou, že z hadrů jen jedno voko čouhá. Nohy se pod Šlajfem roztřásly. Tohle je horší než zlomený žebro, to vykurýrovala těžácká bába už víckrát. Nohy se pod ním dočista roztřásly.
„Ježíšmariá, Vojtíšku, ty na to druhý voko už neuvidíš?“
„Možná dost, rychtáři,“ vzdych krejčíček smutně. „Ale k soudu s tím nepudu, to zas nemyslete.“
Šlajfovi spadl kámen ze srdce. Ten nejhorší konec, nad kterým už Mařena doma lamentovala, byl teda zažehnanej. A jak se tak díval na toho hubeňousa s hlavou v hadrech, už mu nepřipadal tak titěrnej, jako dřív. Tohle bylo přece jen chlapský slovo!
„Snad o voko přece jen nepřijdeš,“ utěšoval sebe víc než Vojtu, „a na niť do jehly uvidíš,“ hryzlo ho zle, ale Vojta jen pokrčil rameny. „Přindu – nepřindu. Jen dyž mi aspoň jedno zvostalo, abych s ním Rozinku ještě uviděl.“
„Jen abys ji s jedním uhlídal,“ napadlo Šlajfa nějak lítostivě, když to tak v hlavě přemílal a měknul docela. Krejčíček mu teď připadal jako někdo hrozně milej, z přízně, synovec, nebo tento… Teď by se byl radš praštil sukovicí do hlavy sám.
„Vojto, mušíš k nám,“ vzal ho pod paždí. Tak se mu zdálo, že už se měli spolu vodit dávno.
Šlajfová zbledla jako stěna, když Vojtu chudáka vovázanýho uviděla, spínala ruce a zas brumlala to svý. „ÁBR DÝ KONCN!“ Rozinka se div nesvalila jako špalek. Zato Šlajf byl teď plnej kuráže.
„Kuště vy fňukny! Pořádnej mužskej něco vydrží a ani necekne!“
Otevřel almaru a hledal černej kabát, co nosil jen o největších svátkách, s metálem na prsou, co si naporučil i do truhly.
„Vojtíšku, já jsem byl za feldmaršálka Radeckýho v Netálii taky raněnej. A že jsem ani necek, dostal jsem tenhle metál. Jenom že já trpěl tenkrát za pitomýho císaře, do kterýho mně houbec bylo – a ne za holku, kterou bych měl rád, jako ty. A tak ti říkám jako chlap chlapu tady před ženskejma: DO SMRTI DOBRÝ, CHCEŠ?“
Mařena s Rozinkou koukaly jako spadlý z měsíce, co se to najednou stalo.
„Já, já…“ koktal překvapeně Vojta krejčíček.
„Drž hubu,“ přetrh mu to Šlajf. „To není pro ženský, nebo se nám tu rozfňukají zas. Ty tak vědí, co mužskej muší pro ně něhdá vydržet!“
To bylo taky štěstí. Vojta by mu byl ještě vybreptal, že přes hlavu dostal cestou z dolní hospody, když se s kluky popral za to, že Rozince udělali pod vokýnkem takovýho sněhuláka, jemu na posměch.
Rozinka si krejčíka brzo vykrmila. Za dva roky by v něm nikdo toho hubeňousa nepoznal. A starej Šlajf vycházel se zetěm až do smrti tak dobře, jako snad žádnej tchán, na mou praudu, protože se nihdá nedověděl, že tenkrát pobil jen sněhuláka.