Doudlebská povídačka babky Kotkovej
Povídka
To mně bylo sotva sedum. Takový hubený hůdě jsem byla, ale už jsem se nebála housera, dovedla ho vodehnat a plesknout, když se mně hnal po noze. Od Coufalů vzkázali, abych k nim šla za pasku.
V každý chudý chalupě se tenkrát všem vodlehčilo, když aspoň jeden věčně hladovej krk vodpad u stolu a na druhý zvostalo vo sousto víc. Ale náš táta začal vyvádět a nechtěl vo tom ani slyšet, protože Coufalovi byli známí jako největší lakomci ze vsi. Párkrát jim porážel dřevo v lese. To si dodnes pamatuju, jak si jednou při tom zadřel třísku do dlaně. Večer se s ní doma dlouho hmoždil, než ji vytáh a pak ji podal mámě: „Koukej, přilož ji čerstva do kamen, ať se na ní trochu zahřejem, dřív než ji starej Coufal bude hledat a přijde si pro ni, kdyby hrom bil a trakače padaly.“ A máma se tomu tenkrát ani známko nezasmála, jen kejvla hlavou: „Máš praudu.“ Dyť sama vo Coufalce říkala, že i sedlákovi počítá hrách do hrnce. Tak jsem tenkrát hned začala fňukat, že se tam budu mít hůř než doma, kde jsme byli sice chudáci, ale hrách se bral přece jen na celou hrst a každý zrníčko se nepočítalo.
Když jsem tohle řekla mámě, dala mně nejdřív štulec do zad, ale pak změkla jako tvaroh. „Jen neměj strach, hlady tě tam neumořej. Toceví, selka je špindíra hamižná, ale Kačenka, ta má zas srdce zlatý, ta ti dycky podstrčí, když to selka nebude vidět. Ani to nesníš.“
Bylo to prauda. Starší děvečkou tam byla dobračka k pohledání. No, nemyslete, že byla snad stará – to se tak říkalo tej, co měla na starosti krávy a vůbec zastávala hospodyni, i když jí bylo třeba akorát dvacet nebo vo málo víc. Tej se jídlo nevodměřovalo, aby si ho nebrala sama ještě víc, když ji selka neuhlídá,, za to mladšince se už dával vrchovatej talíř jen brambor a hůděti pasce by byli leckde nejradši dali jen šupky z nich a ještě vodpočítaný, aby jich dost zbylo na krmení.
Kačenka to s lakotnou selkou uměla. Kolikrát před ní dala na talíř i drbanic tak málo, že sama Coufalka řekla: „No dyť jí ještě přidej, Káčo!“ Kačenka dycky jen zažbrblala, jako by to šlo z jejího: „Dyť jí to muší stačit! Jí beztak jak nezavřitá, radš ji šatit, na mou duši. Já, když jsem byla takový hůdě, nedostala jsem polovic“ – a Coufalka byla šťastná, že jí Kačenka grunt nerozdá.
Ale jak to selka neviděla, dala mi Kačenka jídla, co se do mě vešlo a mohli jsme se tej komedii usmát. Kolikrát, duše zlatá, mně ještě podstrčila kus tvarohu nebo pár vajíček: „Dones to mámě!“ Koukala jsem nejdřív jako vyjevená, nechtěla svejm vočím věřit a měla skoro strach, jestli mne nechce jen tak zkoušet. Ale Kačenka mně řekla: „Víš, ze svého bych ti dala tuplem, jenomže selka má voči navrch hlavy. Mně si ta lakota vzala jen proto, aby mohla bejt bez starosti, že jí budu vodnášet domů, když už mámu nemám. Dřu se tu beztak jako kobyla a patřilo by mně to o hodně víc.“
Jako kobyla, řekla. Jenom že na tu kobylu sedlák i selka pěkně volali. „Mindo sem, Mindo tam“ – a na Kačenku tak škaredě: „Káčo!“ Já měla dycky srdce na jazyku a tak jsem tohle musela Kačence taky říct, jak mně to leželo v hlavě. Že na ni sedlák kolikrát zahrozí bičem, ale kobylu spíš každou chvíli pěkně poplácá. Tenkrát se nad tím Kačenka moc dlouho smála: „To by tak ještě scházelo!“ Ale od tej doby mně přála ještě víc, i když jsem, na mou duši, víc sníst nemohla, než snědla.
Jak já jsem měla ráda Kačenku, to se nedá vůbec povědět. Říct jako mámu, to by bylo málo. Od mámy přiletěl každou chvíli štulec, přidat na jídle mně taky nemohla, když nechtěla vošidit druhý. Houkla na mne každou chvíli pro nic za nic, jen proto, že měla sama těžkej život a byla často mrzutá – ale tomu člověk tenkrát nerozuměl.
Kačenka, toceví, se na mne taky něhdá rozkřikla na celej dvůr: „Ježíšmariá, to je cumploch, vobě ruce to má levý!“ – ale to jen před Coufalkou, aby neřekla, že mne dost nehoní do práce. Večer jsem jí v komoře kolikrát vlezla pod peřinu, zrouna tak, jako kuře kvočně pod křidýlko. Zkrátka, byla bych za Kačenku dala duši a do vohně pro ni skočila. A tak, když jsem jednou slyšela povídat báby, že se někdo má jako v sedmým nebi, říkala jsem si, že do toho sedmýho nebe muší přijít Kačenka rovnejma nohama.
A pak přišel ten Mikuláš. Ten se tenkrát světil, panečku, jináč, než nejčkon. Když bylo dost sněhu, jezdil k nám do Soběnova vod skalinský kapličky na bílým koni. Čerty měl sebou hned tři a na děti šla z nich hotová hrůza. Měli černý vovčí kožichy, chlupy nahoru vobrácený a na hlavě zatočený rohy z beranů. Anděl s košíčkem, do kterýho mu dávala hospodyně v síni nadílku pro děti, měl zas dlouhatánskou bílou košili a na ní křídla z velkýho, starýho housera, ale to nás děti tenkrát ani nenapadlo, že nepřilít ze sedmýho nebe dovopraudy, zrouna tak jakou že čert nevylez někde z pekla.
Děti ve statkách Mikuláš zpovídal jako v kostele náramně důkladně, než je podaroval. Ale já byla přece jen paska a tak mu to nestálo za to. Voptal se selky náramně zkrátka: „Nezlobila moc?“ Coufalka řekla: „No, ušlo to s ní“ a mně spad kámen ze srdce, že aspoň nedostanu od čerta metlou, ale od anděla pár voříšků – no, na prstech by je hnedle spočítal. Za to sedláka a selku zpovídal náramně důkladně. Jeden druhýmu ještě přisolil a přidal nějakej ten hřích a žaloval na něj. I když jsem všem těm hříchům nerozuměla, čekala jsem, že je čert vezme hned do pekla a třásla jsem se hrůzou. Ale Mikuláš byl na ně nějak moc hodnej. No, jak se říká: jako svatý na bohatý – a je to moc moudrý přísloví.
Ale pak přišla řada na Kačenku. Na tu se Mikuláš zas podíval nějak moc přísně: „Tak, Káčo, zpovídej se ty!“ a čert zařinčel řetězem, až mne hrůza vobešla. Krve by se ve mně nedořezal, když Kačenka klekla a začala vypočítávat jeden hřích za druhým – a jeden horší než druhej. Nemohla jsem ani pochopit, jak jen může bejt tak hloupá a tohle všecko na sebe povědět. Že ulizovala smetanu z krajáče. Že si ukrojila na půdě uzený a pak ho zase na tom kousku začernila sazema nad svíčkou a všecko možný, co přece hospodář a hospodyně nesměli nihdá vědět. Ale pak mně napadlo, že třeba Mikuláš a čert vědí stejně všecko. Že by bylo houbec platný, jim něco zapírat, a že by to dopadlo pro Kačenku ještě hůř, než dyž se přizná.
Mikuláš se nad těma hříchama škaredil víc a víc, čert koulel vočima a vyplazoval jazyk. A dyž se Kačenka ještě přiznala, že jednou v noci votevřela mládenci vikejř na půdě – to jsem tenkrát myslela, že tam šel akorát na seno – Mikuláš rozhodl: „Tak, Káčo, vodvedem si tě do pekla“ a čert jí začal svazovat řetězem ruce.
Ne, na tohle jsem se už dívat nevydržela. Udělaly se mně mžitky před vočima. Tak tak že jsem vyrazila ze dveří na vzduch – utíkala jsem v jednom kuse domů, dočista jsem se zapomněla po tmě bát přes les – a doma se hrozně rozbrečela: „Já už u Coufalů nebudůůů, dyž čert vodved Kačenku! To mně můžete bít, jak chcete, nebudu a nebudůůů!“
Ani už nevím, jak jsem dlouho bečela. Nakonec to tátu vomrzelo a řek mámě: „Já tej huse muším votevřít voči. Tak pojď se mnou, snad ještě Káču najdem napůl živou!“ Narazil si čepici, vzal si sukovici, takovou, že by s ní jednou ranou zabil vola a vyrazili jsme.
„Tati,“ voptala jsem se ho po cestě, „ty toho čerta přepereš?“
– „Bodejť,“ zasmál se pod vousy. „Jestli to s tou Káčou myslí špatně, tak uvidí.“ Trochu jsem se v duchu pejšila, jak mám statečnýho tátu, trochu zas ve mně byla malá dušička, dá-li se čert i s touhle sukovicí přeprat. Ale capkala jsem vedle něho ve sněhu, co mně nohy stačily a necítila ani zimu, jen pořád pobízela: „Tati, prosím tě, pojď rychle, ať je dohoníme!“
„Žádnej kvalt,“ řek táta. „Čert se jistě stavěl v hospodě na štamprli.“
Došli jsme k hospodě, odkud zaznívala muzika. Když jsme otevřeli dvéře nechtěla jsem svejm vočím věřit. Mikuláš seděl u stolu a hrál mariáš a přihejbal si z tupláku. Vousy už odložil, aby mu nepadaly do piva a tak jsem poznala, že je to Kašpar Hůlů – a čert, Matouš Drakslířů, točil se v kole s Kačenkou, celou rozesmátou.
Kačenka spráskla ruce. „Jejdanečky! Tak tys vo mne měla takovej strach? To víš, musela jsem se přiznat k nějakejm hříchům, aby si mne čert moh vzít do hospody. Jináč by mně sem nepustili, to jen že tohle je tu takovej zvyk vodjakživa.“
„A já zas musel holce slíbit, že se s čertem touhle sukovicí spravím, kdyby si tě chtěl – vlastně nechtěl – vzít dovopraudy,“ rozesmál se táta a všeci s ním.
„Na jaře, sousede, na jaře,“ povídal Matouš. Ale sbírali se už vo masopustě a hned po velikonocích měla Kačenka kluka.
Pěknýho jí udělal ten Lucipér, to jen co je prauda. Byl jako andíleček. Jen ty křidýlka z housera mu chyběly.