Doudlebská povídačka
Povídka
Les byl vodjakživa dobrodinec chudejch a nedal si za to ruku líbat. I tej poslední babce, dokud se ještě jakž takž šmatlala, dal aspoň houby na bramboračku a klestí na topení, když už se nemohla shýbat celý dni pro jahody a brusně, aby v něm našla i pár zlatek přes leto. A v zimě, když hajnej nepotřeboval lidi na dřevo a byla nouze i vo krejcar, dělali leckde aspoň smolničky na zatápku. Dost paniček ve městě rádo dalo za pěknou votejpku krejcar, aby nemušely každej den ráno dělat lejšpánky.
Smolničky u nás doved nejlíp dělat Vincek z Bídy. Tak se říkalo tej samotě, protože bídu tam měli dovopraudy, byly tam samý chudý chalupy. A Vincka musela zrouna přiníst vrána do nejchudší z nich, jako na potvoru, když jináč byl kluk urostlej jako jedle a holky ze statků mohly na něm voči nechat. Leckterá by s ním ráda šla večír za humna, ale věděla, že by dostala vod táty nepočítaných, aby ho pustila z hlavy a tak jim jen ukápla slzička.
Tak na Vincka zůstala jen Rozára z hrobárny, stejná chuděra jako von. Ta se mu nemušela vyhýbat ani na vsi, ani v lese, protože Tóna hrobař dobře věděl, že jeho Róza na jinýho čekat nemůže a větší štěstí neudělá, kdyby našla čtyřlístek každej den ráno a večír zas.
Jednou vez Vincek do města smolničky zrouna před vánocema. Toceví, že je prodal všecky – dyť ty jeho byly tak tenoučký, že nebejt smůly na nich, mohly se s nima zrouna špejlovat jitrnice. A v kamnech jen praskaly. Dvacet votejpek smolniček prodal, dvacet krejcarů utržil dřív než se nadál a byl by s radostí jachal domů, kdyby mu čert nenastrčil do cesty tu bábu, co přinesla na trh nůšku mejlí. Prachvobyčejnýho mejlí s bílejma kuličkama, jak něhdá roste v lese na vršku ve stromech.
Vincek koukal jak z nebe spadlej. U nás si toho mejlí nikdo nevšimnul a tady bába chtěla za pár těch zelenejch větviček tři krejcary, když měly moc pěkný kuličky, i pětník. A každej jí to dal, žádnej s ní nesmlouval. – Nač to mejlí kupujou? vrtalo Vinckovi v hlavě, div se mu nerozskočila. Ale ptát se nikoho nechtěl, aby neřekli, že není vod nás, ale z Hlupot.
Zrouna přišla k bábě taková pěkná slečinka a koukala po tej hezčí větvičce, co byla kulička vedle kuličky jak na růženci. „Šak ta čekala zrouna na ně,“ povídá bába, „aby jim přinesla štěstí. Tak jim přeju, aby je pod tím mejlím na Štědrej den políbil ten jejich z nejmilejší – a sbírat se s ním budou do roka, vzpomenou na mne, do roka.“ Slečinka se začervenala jako růžička, dala bábě celej šesták a vůbec nechtěla zpátky.
„Jejdanečky!“ hrklo ve Vinckovi. „Tak vono to mejlí nosí takhle štěstí!“ A tak se mu zdálo, že teď zrouna ho přineslo i jemu. Tohohle mejlí přece v lesích na Kohoutě roste! Ještě že to kluci u nás nevědí, že stačí pod ním na štědrej den holku políbit, aby byla tvoje! A jak už jsou mužský, hned mu napadlo, že by na něj nemušela nakonec zvostat jen Rozára z hrobárny, kdyby tak dostal na štědrej den pod borovici s mejlím ve vršku hezkou holku ze statku. Jenom že ty v zimě do lesa klestí sbírat nechodí – a jen na špacír by tam s tebou nešla teprve žádná, vzdych si a už by se málem zastyděl, jak rychle zapomenul na Rozáru, který chtěl za ten šesták taky něco koupit.
„Ba ne, Rozárko,“ odprošoval ji v duchu. „Ty dostaneš ode mne letos k svátkům něco ne za šesták, ale aspoň za dvě zlatky! Já trulant se dřu se smolničkama – a kdybych vzal sebou plnou nůši nejlepšího mejlí, co u nás roste, nejmíň tolik bych za něj dostal!“ Už zas viděl, jak se Rozáře voči rozzáří – ale jak potom zvostane celá bez sebe. Ježišmarjá, Vincku, dyť tys mušel na to peníze někde ukradnout! – Jo, ukrad, holka, toceví, ale někomu, komu to nebude chybět. Starej borovici, haha, nevěříš? Rozáře se bude zdát, že se mu snad v hlavě všecko popletlo, než jí to vyloží a než vona to pochopí. Ale ne, vůbec nic jí neřekne. To tak. Ženská to nesmlčí, pochlubí se – a na rok by vostatní všecko mejlí vořezali už na Barboru!
Dvě zlatky. Jak dlouho už je neměl najednou na dlan? Už ho dlaň hřála vod nich napřed tak, že si ani palčáky na ruce nenatáh. Ve městě neměl stání, i když věděl, že už za světla domů stejně nedojde, aby se ještě dnes na mejlí do lesa vypravil. Dvě zla-tky, dvě zla-tky, znělo mu v uších jak vo klekání.
Druhej den z rána lezl Vincek po stromech jak veverka a kudlou řezal nejhezčí větvičky mejlí. Už ho byla hnedle nůše. Kde jsem viděl takovej celej keř? Aha, na tý největší borovici na pasece, ptáčník pod ní sbíral spadlý kuličky na lep! Prsty měl už zkřehlý, když na vysokou borovici vylez. Kudlu v nich sotva udržel.
Najednou kouká, kouká – kdopak to jde po pěšině k Popelici? Rozára. Áha, všimla si, že jsem šel do lesa a bylo jí divný, proč. – Rozáro! chtělo se mu za ní zavolat, ať se vohlíží a diví, vodkud to zní. Tak hned tě nenapadne, podívat se do vršků borovic! Ale ne, nepotřebuje vůbec vědět, že jsem byl na mejlí.
Pak ho popadla taková hlupota. Aspoň ji postraším! Zahoukám na ni ze stromu. Jestlipak se mně přizná, jak se v lese polekala? Aspoň uvidím, jak je upřímná, jestli se v ní nemejlím. Už přikládal zkřehlý ruce k ústům, aby zahoukal z vršku borovice jako strašidlo.
Neudělal to. Z druhý strany vcházel na paseku mladej mysliveček ze Skalin. Ten, co tu v létě plašíval holky na malinách a chtěl pusu za každej džbán – a kdyby jen pusu! To tak, aby ho napadlo, poslat za strašidlem do vršku pár broků!
Mysliveček došel k Rozáře a začal na ní s cukrovou. Nezaškaredila se na něj, kdepak. Culila se a culila, když ji chyt najednou kolem pasu a ved si ji po pěšině jako u muziky dokolečka, do kola. Co si šeptali, Vincek neslyšel. Ale když byli rounou pod borovicí, chytil mysliveček Rozáru už nejen v pase, ale hezky nad ním, pak kolem krku a vona sebou ani známko neškubla.
Vincek myslel, že tu velkou kudlu, co s ní řezal mejlí, muší si vrazit rounou do srdce. Pak že ji hodí na ty dva, aby je propíchla najednou. Ale toceví, tak ho napadlo, že by s ní zrouna nemušel trefit a pak by myslivec jistě střílel. Jen hezkou hrst sněhu na ně natřás, jak se mu rozklepala ruka, kterou se držel větve. Poprášila je důkladně, myslivci spadla zrouna za límec, Rozáře hezky pod krk. Tak dobře, ať je to známko schladí! Odcházeli někam dál, kde by na ně nepadalo. Už dlouho je nebylo ani vidět, když Vincek teprv slízal z borovice. Ruce i nohy měl nějak dřevěný.
Mejlí chtěl nejdřív zahodit. Ale taky se mu najednou chtělo hrozně, hrozně pít, aby na tohle zapomněl. Proč by se vlastně ve městě nenapil, až mejlí prodá? Teď už za ty dvě zlatky nemuší nic kupovat pro Rozáru, falešnou, rozbíral si v hlavě, když už je bez radosti nesl do města a vopakoval si: Smolař seš a smolařem zvostaneš. Dobrej akorát jen k tomu, aby dělal smolničky. Když i ta Rozára z hrobárny, takovej chuďas, tě má ráda jen na voko a stokrát radš by šla do tej nejhorší hajnice, kde lišky dávaj dobrou noc.
Ne dvě, ale přes tři zlatky Vincek v městě utržil za mejlí. Celou flaši už hnedlenc vypil, aby ho nezáblo ani na nohy, ani u srdce a pořád se mu chtělo pít víc a víc. Pětník už chtěl za hrstičku mejlí, šesták za větší hrst, když si lidi chválili, oč je tohle mejlí lepší než včera bábino a nikdo nesmlouval. Už mu zbývala jen jedna, nejhezčí větvička. Co větvička! Celej, keřík, jen do země zasadit. Ten, kterej právě řezal kudlou, když se Rozára s myslivečkem pod borovicí muckali.
„Tři šestáky!“ Chtěl za něj Vincek neústupně. To bylo přece jenom hodně peněz. Kupci se vzdalovali. Až přišla ošklivá, tlustá panička v krásným kožichu. Toceví, že se jí zrouna tohle mejlí líbilo. Jakpak by ne.
„Co stojí?“ zeptala se.
Pro tebe jsem ho zrouna nechával? dopálilo Vincka najednou. Pro tebe jsem pro něj lez na největší borovici, mušel vidět, jak myslivec Rozáru muchlá, nemoh ani ceknout a div kudlu do sebe nevrazil? Škareděl se, mlčel a přešlapoval, ruce v kapsách, jakoby neslyšel.
„Slyšíte, co to stojí?“ opakovala netrpělivě panička.
„Tři zlatky,“ řekl Vincek nadutě, jak už ho vypitá láhev rozehřála.
„Zbláznil jste se,“ odvrátila se panička.
„Ale tobě bych ji zrouna nedal ani za čtyry,“ volal za ní Vincek. „Lez si za ním na strom sama!“ Neslyšela. Poslední doušek z flaše Vincka zahřál tak, že ani zimu necejtil a nespěchal z rynku, odkud už zmizeli poslední chodci. Sníh začínal drobně, drobounce padat. Mladá služtička běžela kolem se džbánem na pivo.
„Jé, takhle hezké mejlí jsem jakživa neviděla!“ Vyhrkla a vzdychla. „To je ale krása!“ – Teď teprve se na ni Vincek kloudně podíval a pomyslel si to samý. V hlavě už měl víc než horko, ale po zádech mu běžel mrazejk. Dyť já jsem jakživ hezčí neviděl, kampak Rozára, kampak všecky holky vod nás. Dyť je hezká jak ten vobrázek z kapličky u Skalin – a najednou se mu zdálo, že se toulá právě tam, možná, že letí zrouna na tom vobláčku, co je tam tak pěkně namalovanej.
„Co byste za to mejlí chtěl?“ probudilo ho, jako by ho z hůry zas na zem postavil. Vinckovi se zatmělo v očích. Možná taky, že to lucerna na rohu ve větru zablikala, jak začínala futeř.
Přistoupil k děvčeti blíž. „Pusu,“ řek furiantsky a podával mu ojíněný keříček. Zbledla trochu, zamžikala očima a najednou je zauřela jak uhranutá, když se jí do nich kloudně zadíval. Lucerna zas zhasínala, když Vincek služtičku políbil. Držel jí keřík mejlí zrouna nad hlavou. Tak byla maličká, že mu šla akorát po ramena. Střepy džbánku zazvonily o dlažbu.
„Teď ale dostanu!“ zaplakala.
„Nedostaneš,“ dupl si Vincek zpit kuráží. Vzal ji za ruku a táhl k hospodě jak vovečku na provaze. U pultu se rozhlíd po džbánech na polici – „Hospodo, co chceš za tenhle?“ ukázal na nejlepší s cínovým víkem.
„Neprodávám džbány jako na jarmarku,“ zabručel hostinskej jako medvěd. Ale když Vincek hodil na pult hodně přes tři zlatky v drobnejch, lačně je shrábl a džbánek naplnil.
„Tady sloužím,“ rozloučila se služtička hned za rohem u apatyky.
Tak se Vincek vrátil na štědrej den domů bez krejcaru, jen s těžkou hlavou. Točila se mu z pití i štěstím tak, že pořád nevěděl, jestli tohle všechno nebyl jenom sen. Teprv druhej den se z toho probral a věděl, že ne. Že měl za mejlí přes tři zlatky, ale že mu z nich nezvostal ani šesták jako tuhle za smolničky. Trochu vzdych a začal dělat votejpky smolniček zas, ale nelitoval.
Hned po svátkách vez je do města zas a hledal roh s apatykou.
„Nepotřebujete smolničky na zatápku?“ ptal se uctivě. Než apatykář mohl zavrtět hlavou, že ne, že mají služku a tak se panička s lejšpánky stejně nedělá, strkal mu jednu votejpku zrouna pod nos. „Lepší nedostanete nikde. A dám tři votejpky za dva krejcary,“ vsadil ještě na poslední kartu. Lesní vůně pryskyřice rozlila se v teple krámu. Byla příjemná. Apatykář ji přímo do sebe sál, ale na smolničky zrouna nemyslel.
„Pěkný mejlí u vás neroste?“ zeptal se najednou. „Tuhle sem jeden horák přines na trh lepší, než báby. Za takový bych dal – i tři šestáky za nůši.“
„Přinesu vám, toceví, že přinesu. Moc pěkný borový a moc rád,“ slíbil Vincek. Zlatky, šestáky, krejcary bylo mu najednou jedno.
„Tak už ty smolničky tu nechte taky. A dejte je hned tam vedle do kuchyně.“ Apatykář otevřel dveře na chodbu a zavolal: „Anežko!“
Byla tam sama. Zas trochu zbledla, zamžikala očima a najednou je zauřela jako uhranutá, když se k ní Vincek blížil. Ale hrníček. kterej měla v ruce, postavila ještě čerstva z vopatrnosti dřív na stůl.
Rok tam Vincek nosil ještě smolničky. Ty nejlepší, samou pryskyřici a tak tenký, že by s nima jitrničku zašpejloval, i mejlí, jeden keříček lepší než druhej, s kuličkama jako perlama. Anežka chtěla ještě tenhle rok sloužit, aby si něco našporovala do začátku. Co měla vlastně na vybranou? Dřít u jiných nebo na svým?
Toceví, do lesa ji Vincek jakživ samotnou nepustil, dokud nebyla stará bába a mohla chodit pod mejlí jen pro klestí. Ale vona ho zas nepustila do hospody, aby zas něhdá nedal tři zlatky za džbánek, kterej stál na jarmarku zlatej dvacet. Já vím, že ji to mrzelo až do hrobu tmavýho, jak tenkrát Vincek ten džbán přeplatil. Taková to byla hospodyně a všecko mu vodměřovala zrouna tak jako v apatyce. Nadarmo tam nebyla.