608 436 941

Okolnosti záchrany studentů byly půl století zamlčovány

Autor: Mgr. František Slípka | Zveřejněno: 26. listopadu 2019 | 56x

K 80. výročí 17. listopadu 1939

Současné dění kolem listopadových událostí 1989 bohužel hodně zastiňuje výročí původní, které novodobému „sametu“ předcházelo. Ten historicky první „17. listopad“, který vnikl do našich dějin, se odehrál v roce 1939 a týkal se pouze českých vysokoškolských studentů.

Události, které tehdy tomuto dni předcházely, snad zná skoro každý: zrada našich „spojenců“ Francie a Anglie v Mnichově, odtržení Slovenska a následná německá vojenská okupace zbytku Československa, k níž došlo 15. března 1939. O den později tu agresoři ze své moci vyhlásili svůj „protektorát“, který trval nekonečných šest let.

Češi se však s přičleněním k Hitlerově Třetí říši nesmířili a tento svůj postoj dali velmi viditelně najevo u příležitosti výročí vzniku ČSR, tedy 28. října 1939. V tento den došlo v řadě měst, ale zejména v Praze, k masovým protiněmeckým demonstracím, které překvapily i okupanty a v německém „rajchu“ byly zcela ojedinělé. Česká veřejnost se však také poprvé střetla s už nezastíranou brutalitou německých nacistů. Zatímco česká policie zasahovala jen vlažně, s nechutí a v podstatě někde i chránila demonstranty před provokacemi ze strany Němců, německé pořádkové síly se chovaly zcela jinak. Zastřelen byl mladý dělník Václav Sedláček a střelná zranění utrpěli i někteří další účastníci. Do břicha byl těžce raněn student medicíny Jan Opletal a jeho smrt 11. listopadu spustila další řetězec událostí.

Na pozadí těchto dramatických dnů prožívala v téže době těžké politické chvíle také protektorátní vláda a státní prezident Emil Hácha. Němci po něm totiž požadovali, aby složil slib věrnosti Adolfu Hitlerovi. Hácha ale už předtím poslal Vůdci soupis stížností na nedodržování protektorátní autonomie – a složení slibu věrnosti odmítl. Něco takového si předtím ani potom nedovolil nikdo!

Samospráva Hlávkovy koleje, v níž byl Jan Opletal místopředsedou, dala funkcionářům svazu studentstva podnět k uspořádání manifestačního rozloučení 15. 11. v Praze, pohřeb pak měl na přání rodičů proběhnout v Opletalově rodišti. Protože nemocnice informovala o jeho smrti policejní orgány teprve 14. 11. ráno, získalo odbojové studentské hnutí na přípravu pohřbu skoro celé tři dny. Protektorátním policejním orgánům nezbylo, než vzít akci na vědomí. Úmrtní oznámení obsahující den, hodinu a místo pohřbu už totiž studenti stihli rozeslat. České orgány měly přirozeně obavu, aby akce nedala Němcům záminku k dalšímu tvrdému zákroku, a proto rektor Karlovy univerzity dr. Bedřich Hrozný studenty požádal, aby manifestační rozloučení bylo důstojné a klidné.

15. 11. 1939 proběhlo rozloučení v kapli Hlavova patologického ústavu na Albertově opravdu poklidně. Ráno procházeli kolem rakve studenti, pak následoval uzavřený obřad za přítomnosti nejbližších příbuzných a několika akademických hodnostářů. Když pak byla rakev přenášena do pohřebního auta, doprovázel ji průvod, v němž už bylo na pět tisíc studentů. Ti sice dodrželi pokyny organizátorů a neměli žádné smuteční pásky, trikolóry ani odznaky, avšak do té doby ještě tlumený vzdor se poprvé projevil zpěvem celé československé hymny, jejíž slovenská část už byla v té době zakázána. Auto odvezlo rakev na Masarykovo nádraží, ale proudy studentů se nerozešly a vydaly se do centra Prahy. Znovu byla zpívána hymna, ozývalo se volání po svobodě, provolávala se sláva Československu a zaznívala protiněmecká hesla. Česká policie podle hlášení německé bezpečnostní policie opět spíše nezasahovala. Pak přijel situaci v centru obhlédnout i státní tajemník K. H. Frank a jeho řidič v šedozelené uniformě byl demonstranty napaden. Frank následně povolal jednotku SS a situace pak dramaticky kulminovala u právnické fakulty. Řada studentů byla zatčena.

Následujícího dne, 16. listopadu, probíhalo na českých vysokých školách normální vyučování a v Nákle u Litovle se rodinný pohřeb Jana Opletala za účasti asi 700 občanů změnil opět v tichou protiněmeckou demonstraci. Na německé straně se však připravovala tvrdá odveta. Hitler si toho dne povolal do Berlína říšského protektora K. von Neuratha a jeho tajemníka K. H. Franka, šéfa bezpečnostního úřadu H. Himmlera a na kobereček také zástupce protektorátní vlády v Berlíně F. Chvalkovského. Tomu Vůdce sdělil, že české vysoké školy se na 3 roky zavírají a napříště budou demonstrace potlačeny krvavě za použití střelných zbraní. S tímto vzkazem ho poslal do Prahy. Německým hodnostářům pak vydal rozkaz k totální perzekuci českých studentů: vůdci budou zastřeleni a další deportováni do koncentračního tábora.

Brutální akce proti vysokoškolským studentům byla německými bezpečnostními orgány připravována hned 16. listopadu večer, kdy došlo i k prvnímu zatýkání. Naplno se však rozběhla až následujícího dne ráno, kdy už měli okupanti zjištěny základní údaje o studentských funkcionářích a o poloze kolejí a vysokých škol. V ranních hodinách 17. listopadu 1939 začalo hromadné zatýkání na vysokoškolských kolejích. Nejvíce byly zatýkáním postiženy Masarykova kolej (600 studentů), Švehlova kolej (450 studentů), ale také kolej Hlávkova a kolonie na Letné. V ostatních se zatýkalo méně. Zatčení byli sváženi do jízdárny v ruzyňských kasárnách. Zatýkání se týkalo pouze studentů, nikoli studentek. Z Ruzyně byli po zjištění personálií následně propuštěni cizinci, členové fašistických a protižidovských organizací a také zhruba 600 studentů mladších 20 let. Osm Čechů a jeden Slovák, kteří byli označeni za strůjce nepokojů, bylo bez soudu v Ruzyni popraveno. Ve skutečnosti se jednalo především o funkcionáře legální studentské organizace a na přípravě pohřbu se podíleli jen někteří z nich. Medik Jan Černý byl například členem fašistické Vlajky a historik Josef Matoušek dokonce členem vedení Národního souručenství a Českého svazu pro spolupráci s Němci. Většina z nich byla pravicově zaměřena. Z toho je patrné, že Němci neprováděli žádný cílený výběr, ale účelem celé této vražedné akce bylo především zastrašit a ukázat, že si mohou dovolit cokoli. České země tak zažily první popravu podle směrnic o „zvláštním zacházení“ (Sonderbehandlung). Uzavřením vysokých škol bylo celkově postiženo 15 172 studentů české národnosti a 1223 vysokoškolských pedagogů.

Německý zásah vyvolal u české veřejnosti i protektorátní reprezentace šok. Objevily se i úvahy o demisi vlády či prezidenta, ale Edvard Beneš poslal tehdy premiéru Eliášovi vzkaz, aby demise podána nebyla. Tehdy totiž ještě potřeboval kontakt s Prahou, protože svou pozici v emigraci teprve posiloval.

Studentská kalvárie pak pokračovala v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg nedaleko Berlína, kam byli všichni přivezeni vlakem v noci z 18. na 19. listopadu. Údaje o počtu deportovaných studentů se lišily a často byl uváděn počet 1200. Nejpravděpodobnější asi je údaj z Heydrichova materiálu z roku 1940, který uváděl číslo 1095. Je ale třeba brát v úvahu, že do Sachsenhausenu bylo počátkem ledna přivezeno ještě 66 studentů z Brna. Sachsenhausen-Oranienburg patřil v rámci německé vyhlazovací politiky mezi nejhorší nacistické tábory. Touto původně olympijskou vesnicí prošlo během války na 200 tisíc vězňů a 100 tisíc z nich – tedy každý druhý – zde zahynulo. Zpočátku byli studenti drženi odděleně, což vytvářelo dojem jakýchsi rukojmí. Od dubna 1940 však už byli zařazováni do pracovních komand a naplno pocítili brutalitu tábora. Nikdo z nich však nebyl popraven či utlučen k smrti. V důsledku nemocí a namáhavé práce nakonec zemřelo „jenom“ 21 studentů. Postupně byli totiž z tohoto pekla propouštěni. Problematika propouštění studentů byla v historiografii do roku 1989 naprosté tabu. A proč? Protože souvisela s činností předsedy protektorátní vlády Aloise Eliáše a státního prezidenta Emila Háchy.

Nacisté poznali, že osud studentů nezůstal Eliášově vládě ani Emilu Háchovi lhostejný a využívali vězněných studentů k politickému nátlaku. Historik Tomáš Pasák (který jako jediný zatím tuto problematiku podrobněji zpracoval) nazval toto vydírání termínem „Kuhhandel“ (čachr). Eliášova a Háchova snaha o záchranu studentů nemohla tehdy z pochopitelných důvodů proniknout na veřejnost, ale ve vnitřní politice protektorátu byla od počátku programová a koncepční. Nesnažili se zachránit studenty jako jednotlivce (jako v případě nespočtu dalších intervencí za zatčené), ale jako celek! Eliáš i Hácha považovali internované studenty za „nejlepší větev národa“ a bylo jim jasné, že se nacisté snaží o programovou likvidaci budoucí české inteligence. Jejich cílem bylo proto propuštění studentů a znovuotevření českých vysokých škol. Snažili se rovněž o zmírnění životních podmínek pro vězněné. R. Heydrich však po svém příchodu do Prahy na podzim 1941 tradiční českou jednotku dočasnosti „jeden furt“ zkonkretizoval do trvalého zákazu českých vysokých škol. Snahu o záchranu studentů však Hácha nevzdal ani po Eliášově zatčení v září 1941.

Rodiče internovaných studentů se obraceli s prosbami a žádostmi o pomoc pochopitelně na protektorátní vládu a státního prezidenta. Záhy bylo pro soustřeďování těchto žádostí zřízeno koordinační centrum vlády, v jehož čele byl Hubert Masařík (zatčený s Eliášem v září 1941). Toto oddělení připravovalo materiály pro intervence. Poměrně obtížně se ale dával dohromady pouhý seznam zatčených. Na vládu se obraceli i skupiny rodičů, faráři, starostové a různé osobnosti. Některé matky se obrátily i na Adolfa Hitlera a otcové naoko vstupovali do Českého svazu pro spolupráci s Němci (což byl spolek zřízený z iniciativy Národního souručenství, aby se mohlo „jako“ argumentovat vůlí po česko-německé spolupráci). Eliáš a Hácha intervenovali neúnavně písemně i ústně u Neuratha i Franka, po Eliášově zatčení pak Hácha u Heydricha (z jednání s Heydrichem se mu dělalo nevolno, ale nejen jemu). Hácha napsal dokonce osobní dopis Himmlerovi, v němž se zaručoval svým životem, že v případě propuštění nebudou studenti nic podnikat proti Říši.

Nacisté některým intervencím vyhovovali, ale po velkých politických ústupcích. První menší skupina studentů byla propuštěna ještě do konce roku 1939. Skupina 180 studentů pak kolem 20. dubna 1940. Neurath tehdy sliboval Háchovi, že za telegram k Hitlerovým narozeninám, který bude využit i publicisticky, propustí větší počet studentů – v opačném případě nikdo. Kolem 1. srpna 1940 bylo propuštěno 18 studentů a na konci roku (když vláda přistoupila na celní unii s Německem) dalších 150. V březnu 1941 se dostalo domů asi 200 studentů, ale stále jich v táboře zhruba 550 zůstávalo. K dalšímu propouštění došlo až na konci ledna 1942, kdy se vrátilo 303 studentů. Souviselo to se jmenováním nové vlády Jaroslava Krejčího, do níž Heydrich Háchovi nadiktoval nebezpečného kolaboranta Emanuela Moravce (který předtím Heydrichovi slíbil, že nepřipustí otevření českých vysokých škol). Kolem 20. dubna 1942 (Hitlerovy narozeniny) bylo opět propuštěno 125 studentů, do konce ledna 1943 pak dalších 125. Ze zbývajících čtyř byl pak poslední propuštěn 11. března 1943. Jeho matka kanceláři státního prezidenta mj. napsala: „Prosím o vyslovení nejhlubších díků panu státnímu presidentovi, za jeho vzácnou a laskavou pomoc, se kterou se záležitosti studentů ujal.“ Studenti se vraceli k rodičům ve zbědovaném stavu a několik z nich na následky útrap zemřelo.

Projevy loajality, která Eliáš a Hácha navenek nacistickému režimu projevovali, byly z bezpečí londýnské a moskevské emigrace Benešem a Gottwaldem tvrdě odsuzovány. Pouze právník Břetislav Palkovský si dovolil v Londýně na konci roku 1941 napsat, že Háchovy projevy jsou vynucené terorem, a že nejen on ale i další „mluví s hlavněmi pistolí nasazených ne u vlastních spánků, nýbrž u hlav spoluobčanů … Víme proč tak mluvili, nevíme jen, kolik lidí svými řečmi zachránili.“ Účastník tehdejších dějů dr. M. Stádník ve svých pamětech napsal, že politická prohlášení považovali Eliáš a Hácha za „cár papíru“, protože propuštění studentů pro ně bylo zásadní záležitostí. I historik T. Pasák dospěl na konci své studie z 90. let k závěru, že „zásluhu na tom, že se internovaní studenti mohli vrátit z koncentračního tábora domů měli – i když nikoliv zcela – právě oni.“ Už zmiňovaný Hubert Masařík, který válku přežil, ve svých pamětech rovněž zaznamenal, že jen „díky prezidentově vytrvalosti byli pak zatčení studenti postupně po skupinách propouštěni.“

Před lety byla v souvislosti s filmem „Schindlerův seznam“ hojně citována tato věta z Talmudu: „Kdo zachrání jediný lidský život, jakoby zachránil celé lidstvo.“

Nu, zdá se, že když dva dělají totéž, není to totéž. Karlova univerzita si na nějakého Eliáše a Háchu nikdy ani nevzpomněla.