Hostinec V Kufru
Hostinec V Kufru, někdy též pouze Kufr, patří v Trhových Svinech dodnes k notoricky známým hostincům. Bohužel se však k němu dochovalo jen velmi málo konkrétních vzpomínek, a o to větší výzvou bylo vytvořit celý článek. Za pomoci pamětníků i záznamů v dobových městských kronikách se to ale nakonec podařilo.
Podle jmen jednotlivých majitelů se dochovala i další označení hospody: Štojdlů, Štanglů a Strnadů. Nabízí se otázka, jak se vlastně zrodilo označení V Kufru, a odpověď na to je velmi jednoduchá. Jednou měl prý majitel hospody (bohužel nevíme, který z oněch tří) zaplatit dodavateli za zboží a ptal se manželky, kde jsou peníze. Ona řekla: „V kufru,“ a název hostince byl na světě.
Hostinec byl situován do velkého patrového domu čp. 261 na nábřeží Svinenského potoka. Sčítání lidu z roku 1890 prozradilo, že na sklonku 19. století hospoda V Kufru ještě neexistovala. Dům byl rozdělen na čtyři byty. Majitelem prvního z nich byl trhovosvinenský rodák, polní hospodář Josef Štojdl (*1850). Spolu s ním žila v bytě o rok mladší manželka Kateřina Štojdlová, syn Josef Štojdl (*1880) a švagr František Veiss, manželčin starší bratr, toho času starý mládenec. František i Kateřina se do Trhových Svinů dostali až díky Josefovi; pocházeli totiž z Lékařovy Lhoty na Českobudějovicku.
V dalších bytech bydlely rodiny Loškova, Hohenbergerova a Reindlova. Ze všech jmenovaných měl co do činění s pivem pouze František Reindl z posledního uvedeného bytu – pracoval totiž jako sladovnický pomocník. Ambice k zřízení vlastní hospody ovšem neměl, a ani on se tak nestal tím člověkem, který do domu čp. 261 zavedl pohostinskou činnost.
Ze sčítání lidu v roce 1900 je námi sledovaný dům vyjmut, a tak můžeme zjistit, kdo v něm žil až po dvaceti letech, tedy v roce 1910. Matka Kateřina Štojdlová zemřela v roce 1903 ve svých 52 letech na srdeční vadu. Vdovec Josef se dál věnoval polním pracím, ale protože vést domácnost bez ženy šlo jen stěží, musel se oženit syn Josef. Ten na svatbu do té doby příliš nemyslel a oženil se až po matčině smrti, krátce před svými třicetinami. Novomanželka Kateřina Štojdlová byla o osm let mladší než on a pocházela z nedalekého Klení. Krátce po svatbě přiletěl ke Štojdlům hned dvakrát po sobě čáp. To když se narodily dcery Ludmila a Otilie.
V roce 1910 se začaly objevovat první náznaky, které postupně vedly k otevření hostince. Kateřina Štojdlová totiž prodávala pivo v láhvi. Je dosti pravděpodobné, že poptávka občanů z přilehlých ulic postupně vedla k zřízení lokálu s výčepem, což se stalo nejpozději před rokem 1921. Právě v té době totiž proběhlo další sčítání lidu a hospoda v něm již byla zaevidovaná. Provozním byl Josef Štojdl a manželka Kateřina mu byla stále při ruce. Byl zaveden denní provoz, a protože hostinští přestali brzy stačit na spravování hospodářství, museli kvůli tomu zaměstnat i čeledína, aby všechno lépe zvládali. Stal se jím Jan Pancíř z nedaleké Trutmaně, který sotva vychodil měšťanku, a nebyl tak o mnoho let starší než Štojdlovic dcery.
Za zmínku stojí, že za první republiky existoval v Trhových Svinech museální spolek, který vlastnil mnoho pěkných předmětů. V malém prostoru muzea na náměstí, v bývalé varně pivovaru, mohl ovšem vystavovat jen malou část těchto exponátů, a ostatní bylo proto zapotřebí někam uskladnit. Jaromíru Šimonovi, který se o sbírku staral a shromáždil nejvíce předmětů, se na přelomu 20. a 30. let podařilo vyjednat, že některé z nich budou umístěny do jedné místnosti hostince Kufr a ostatní převezeny do budovy zámku v nedalekých Komařicích. Podle Svinenského poutníka bylo muzeum otevřeno až v roce 1937 a v Kufru fungovalo i během válečných let (nebýt německé okupace, mohlo se přesunout do bývalé chlapecké školy v Komenského ulici).
V poválečných letech se muzeum přemístilo do podloubí na náměstí, a to buď do přízemí radnice, nebo do sousední budovy, kde býval hostinec U Hrušků. Nelze tvrdit, že by muzeum bylo výhradně muzeem doudlebským. Kromě lokálních krojů se prezentovaly i mince a bankovky a různé vojenské předměty, např. mundúry, zbraně nebo šavle. Raritou byla šavle věnovaná někdejším starostou Ladislavem Stráským. Prý ji vlastnil od dob, kdy sloužil na moři.
Školní budovy byly zřejmě zabrány pro německé uprchlíky, a proto měli žáci náhradní vyučování na různých místech v Trhových Svinech, např. v místnostech hostince V Kufru. Výuka prý probíhala přímo v lokále: dopoledne byly stoly přeskládány tak, aby připomínaly učebnu, po skončení vyučování se prostor opět proměnil v hospodu.
Během 50. let muzeum zaniklo a k všeobecné škodě se ho již nikdy nepodařilo obnovit. Zachráněna ani nebyla muzejní sbírka a uchovávané předměty zmizely neznámo kde. K tomu se ostatně vyjádřila městská kronika z roku 1966: „Míst. muzeum bylo trnem v očích několika činitelům, kteří se postarali, aby z Trh. Svin zmizelo. Bylo tam dost pěkných věcí z Trh. Svin a okolí, jako např. doudlebský kroj, doudlebské malované truhly, dřevěné kuchyňské a hospodářské náčiní, různé hedvábné a aksamitové pleny, řezbářská díla aj. Totéž se stalo s archiváliemi.“
V období první republiky, snad na přelomu 20. a 30. let, Štojdlovi odešli neznámo kam a novými hostinskými se stali manželé Štanglovi. Ti v Kufru působili i za druhé světové války. Během 40. let se jejich dcera Růžena vdala za řezníka Jana Strnada z Dvorce, kterému byl celý provoz postupně předán. Zřejmě po smrti starého pana Štangla se stal Jan Strnad majitelem a na provozu se spolu s ním podílela i manželka a tchyně. Manželé Strnadovi spolu měli jediného syna, Milana, narozeného v roce 1948.
Zastavme se u rodiny Jana Strnada. Pocházel z Dvorce z domu čp. 15. Jeho otcem byl rolník Jan Strnad, matkou Marie Břečková z Vrcova. Kromě Jana, který přišel na svět v roce 1912, se manželům narodili ještě synové Vojtěch (*1909) a Bohumír (*1918). Maminka Marie však záhy zemřela na španělskou chřipku a Jan se v roce 1922 oženil podruhé, když si vzal za ženu Antonii Míkovou z Ostrolovského Újezdu. Rok po svatbě se manželům narodila dcera Marie. Její jméno jistě pro řadu čtenářů nebude cizí: Marie Strnadová, provdaná Bočková, strávila celý svůj život ve Dvorci a byla známou folkloristkou a národopisnou pracovnicí, jež se zajímala o historii Doudlebska, psala obecní kroniku, básně a zaznamenala také celou řadu místních pověstí. Zemřela v roce 2013 v požehnaném věku 90 let.
Byť se do hospody přiženil Mariin starší bratr Jan, nemůžeme ji v našem článku opomenout. Hostinec Kufr se totiž stal dějištěm hraného dokumentárního filmu Doudlebská svatba. A ačkoliv nemůžeme přesně odhadnout, v jakém roce film vznikl, odhadujeme, že až po druhé světové válce, když se majitelem hospody stal Jan Strnad. Nabízelo by se totiž, že k vzniku dokumentu přispěla svým zájmem Marie Bočková. Bohužel to ale na základě dostupných informací nelze prokázat.
Je patrné, že majitelé Kufru z natáčení jenom profitovali: filmový štáb jim vyzdobil průčelí budovy (nápis Doudlebská hospoda, umístěný nade vraty, ovšem po skončení natáčení zase zmizel), přilákal do hospody celou řadu komparsistů, kteří se v ní pochopitelně stravovali, a zajistil i určitou reklamu. Že se lidé rádi přijdou podívat na místa viděná na filmovém plátně, není pro nikoho novinkou. Z pozdější doby je dobře známý příklad jihočeských Hoštic a neutuchající zájem o jejich návštěvu. Takové přízni se Kufru zcela jistě nedostalo, ale určitou pozornost vzbudil.
To, že film existoval a natáčel se zde, je všeobecně známo (a potvrzují to ostatně i přiložené fotografie). Nepodařilo se nám ale najít nikoho, kdo by měl k dokumentu přístup, a naprosto žádné informace nepřináší ani internet. Československá filmová databáze (ČSFD) a Národní filmový archiv (NFA) nemají onen film vedený ve svých záznamech, a proto nelze přesně říct, v jakém roce vznikl.
Po převratu hospoda zřejmě nadále fungovala. Provoz sice zajišťovala Jednota, ale hostinským byl nadále Jan Strnad. Nejpozději od konce 40. let byla do budovy navíc situována mateřská škola, jejíž ředitelkou byla Antonie Kunerlová a pomocnicemi - M. Janoušová a M. Musilová. Školka disponovala i vlastní kuchyní a nacházela se tu až do roku 1955, než byla otevřena zcela nová budova u Fruty (dnešní MŠ Čtyřlístek).
Majiteli hospody, panu Strnadovi, se říkalo „Kuferskej“. Byl prudší povahy, a ačkoliv se podle pamětníků choval k hostům vždy slušně a člověk by si ho prý koupil, v případě svého syna Milana ale uplatňoval velmi přísnou výchovu.
Pan Mirek Kaloš, Milanův spolužák, si na ony časy uchovává ale pěkné vzpomínky. Coby kluci se prý nebránili kouření, a jakmile šel pan Strnad třeba narazit sud, Milan tiše vběhl do lokálu a sebral pro sebe a pro přátele pár cigaret. Kamarád Vašek Mrzena je pak zavedl do domu naproti, kde bydlel, a když jeho tatínek nebyl doma, pokuřovali je kluci přímo v kuchyni u stolu. Ačkoliv nekouřili na ulici, není pravda, že by je s cigaretami nikdo neviděl: měli totiž nezatažená okna a ještě navíc svítili.
Jindy prý zase do hospody přijel v podvečerních hodinách, již za tmy, závoz uzenin. Pan Strnad připravil pro šoféra drobné občerstvení, Milan ohlásil klukům, že před hospodou bezprizorně stojí auto s uzeninami, rychle odkryli plachtu a do obou rukou si vzali pár kabanosů nebo párků. S nimi pak přeběhli silnici a vylezli do koruny lípy naproti Kufru. Na silnějších větvích měli přibitá prkénka k sezení, a na nich si uzeniny v klidu snědli. Nestávalo se to ale často, možná jen dvakrát nebo třikrát.
Další úsměvnou historku doplnil pan Karel Kollar. 31. prosince 1956 se v Kufru konala tradiční silvestrovská zábava, které se účastnili jeho rodiče. Tehdy osmiletý Kája měl doma hlídat mladší bratry, pětiletého Mirka a dvouletého Luboše. Když se ale o půlnoci rozezněla siréna, chlapci se vylekali, mladší začali plakat, a tak je Kája vzal a jen v pyžámkách a bačkůrkách utíkali za rodiči do hospody. Manželé Kollarovi pak na příchod svých synů vzpomínali jako na nejlepší scénu z onoho večera.
Hospoda si svůj ráz uchovala ještě asi dva nebo tři roky. Po roce 1959 začala být ovšem budova Kufru vším jiným než hostincem. V části přízemí se otevřela školní jídelna pro všechny místní žáky a žákyně. Jediné štěstí bylo, že mladší končili dřív, starší později, a tak byla jídelna víceméně kapacitně dostačující. Malý podíl na tom měli i někteří študáci, kteří byli pověstní tím, že netrpělivě očekávali, než je učitelé pustí ze školy, a jen co se školní dveře otevřely, utíkali do Kufru, aby se najedli jako první. Když ostatní volným krokem dorazili, tito už byli hotoví a uvolnili prostor.
Současně s tím byl v části přízemí zřízen sklad nábytku místní prodejny. Pokud nebylo zboží dostupné v obchodě na náměstí, zavedla prodavačka, paní Šimonová, zákazníky do někdejší hospody a nabídla jim zboží z většího výběru. Později prý toto skladiště zabíralo celé přízemí.
V roce 1959 byla zavedena ještě jedna akce, byť jednorázová. Od května do června probíhalo v budově snímkování plic všech obyvatel Trhových Svinů a přidružených osad, zajištěné Krajským ústavem národního zdraví (KÚNZ) v Českých Budějovicích. Podle záznamu v městské kronice bylo toto rentgenování jedním z bojů proti tuberkulóze. Vzhledem k tomu, že se v přízemí kromě jídelny a skladu nábytku mohlo konat i toto snímkování, je nepravděpodobné, že by zbýval prostor i pro provoz hostince.
Když z Kufru odešly i ony dva provozy (rentgenování vzhledem k jeho krátkému trvání již nezapočítáváme), zůstal v přízemí už pouze sklad nábytku. Manželé Strnadovi nadále bydleli v patře. Jan Strnad zemřel v roce 1987 ve věku 75 let, jeho manželka Růžena v domě zůstala, dokud jí stačily síly. V pozdějším věku odešla do místního domu s pečovatelskou službou, Kufr prodala a až v porevolučních letech, kdy zmizel i sklad, se celá budova přestavěla na bytový dům. Poslední roky svého života strávila Růžena Strnadová v domově pro seniory na Chvalkově.
Jak již bylo naznačeno, do domu čp. 261 se hospoda již víckrát nevrátila. A byť fungovala vlastně „jen“ přibližně čtyřicet let, stala se natolik známou, že o ní dodnes skoro každý, kdo zná Trhové Sviny, dobře ví.
Shánění informací bylo v případě této hospody velmi náročné a přineslo s sebou i některé další otázky. Na ty už ale s největší pravděpodobností odpovědi nenajdeme. Velký podíl na tom, že článek mohl vůbec vzniknout, mají především paní Vlasta Caplová, manželé Pavel a Blanka Homerovi, pan Miroslav Kaloš, paní Hana Kalošová, pan Karel Kollar a pan František Slípka, kterým děkuji za pomoc.
