Doudlebská mikulášská povídačka
Doudlebská povídačka
Doudlebskej Mikuláš tak před sedumdesáti lety, kdy ty dvě velký lípy u Svatojánka byly ještě jako pláňata, to vám byla podívaná. To jsem byla ještě malý hůdě a když jsem něhdá trochu víc zlobila, stačilo říct mámě „Počkej, já to řeknu Mikuláši, až přijde s čertem!“ a hned jsem začínala nabírat a chytat se její sukně.
Kdepak, Mikuláš tenkrát neběhal jen od čísla k číslu pěšky pro radost klukům, jako pak. Když bylo dost sněhu, přijel do vsi od Skalin na saních, když bejvalo sucho, aspoň na bílým koni a měl s sebou náramnej průvod. Čerta taky nemíval jen jednoho, tenkrát s nima ještě nešporoval. Až šest jich kolem něho poskakovalo a řinčelo řetězy až běda. Měli kožichy z černýho beránka, chlupy navrch obrácený a zatočený beraní rohy na hlavě. Zato andílkové, to byla radost se podívat. Bílý košile měli až na zem a na zádech vopravdický křidýlka, jen se vzníst přes Kohoutí vrch až do nebe. Voči jsem mohla na nich nechat a kolikrát si lámala hlavu, kterej z nich je andělíček strážnej. Mámy jsem se na to ptát nechtěla, to bych byla dostala hned herdu do zad, že jsem moc zvědavá, a že budu brzo stará. Ale vidíte, zestárla jsem i bez tej zvědavosti, třeba známko pozděj.
V Mikulášově družině tenkrát ještě nechyběla ani smrt kmotřička. Ta měla bílej rubáš, na obličeji bílou masku s vyceněnými zuby a jako odznak svý moci nesla dlouhou, širokou kosu, stříbrným papírem polepenou. Protože v tomhle oustroji naháněla vopraudu strach, nechodila nihdá do sednice, kde byly malý děti, aby je neděsila ještě ve spaní. Zvostala vždycky před domem, ale nesměla ho nihdá vobcházet, to z pověry, aby tam něhdo do roka neumřel. Ani čerti nevcházeli do sednic k nejmenším dětem dřív, než je Mikuláš zavolal, aby začal děti napomínat, aby to mělo větší oučin. Zato andílkové nesli v rukou ozdobený košíčky, do těch jim hospodyně už v síni dávala, co mají dětem nadílet. To víte, že toho v chalupách moc nebylo, kožený jablíčka a pár ořechů nebo křížal.
Na děti Mikuláš ani tak přísnej nebyl, jako něhdá máma, dyť, chudinky, se jen třásly, když se začal vyptávat, jestli nejsou moc rozjivený. Ale když slyšel žaloby na čeledína nebo děvečku, hned je dal od čertů volským řetězem spoutat a odvíst do pekla. To bylo, toceví, ten večer v hospodě a polepšený se vrátili až ráno na krmení. A když se k tomu čerti dost rychle neměli nebo dávali moc na přímluvy druhých, kolikrát je Mikuláš přetáhl svou biskupskou holí, až se jim z kožichů zaprášilo.
Tenkrát k nám přišel mezi andílky jeden, kterej se na mne už ve dveřích tak krásně smál a pak zas dělal takový soucitný obličejíčky, když se Mikuláš začal mámy ptát, jak ji zlobím. Dušička ve mně byla malá, ale máma, jindá přísná, mávla jen rukou. „A ta už jinší nebude.“ Ale jinak neřekla ani to, že jsem ten rok nakřápla krajáč na mléko. Tak mě napadlo, že máma je přece jen hodná – nebo nechce, aby mě čerti vodvedli jen proto, že by jí neměl kdo husy pást. A andílek se zas tak pěkně smál a už šel ke mně s košíčkem křížal. „Na, vysyp si je!“
Tak jsem si tenkrát troufla podívat se mu pořádně na křidýlka. Koukám, koukám a vidím v nich známko červený barvy, co míval táta doma, když chodil s fořtem ze Skalin znamenat v lese stromy na porážení.
„Šmankote!“ vyletělo mně najednou z pusy. „Dyť ty jsou z našeho housera, co máma prodala Hondovi!“ To byl takovej chudej handlíř, co kupoval jen kozy a něhdá husy. A máma si tenkrát toho housera s tou barvou taky poznačila, aby se jí na rybníce nepomíchal s jinejma.
A vidíte. Jak na mne tenkrát máma Mikuláši nežalovala, tak mě teď dala před ním pár štulců do zad, že bych se málem svalila, kdyby mne ten strážnej andělíček nechytil. „Mlčíš, ty hubatá!“
Mikuláš s andílkama se poroučeli. Ten můj se na mne ještě ve dveřích vobrátil a zasmál, ale mně do smíchu nebylo. Utekla jsem k tátovi na lajci a brečela mu v klíně, až jsem usnula. Ani do křížaly jsem si nekousla.
Probudila jsem se až v posteli a slyšela, jak táta povídá mámě: „To víš, na anděly už ti holka věřit nebude. S tou budou brzo spíš všichni čerti šít!“
Ale já se tenkrát už vůbec nelekla, že by mne snad navlíkali do jehly, jak by mě možná napadlo ještě den předtím, když jsem ještě věřila na anděly i na čerty, nevěděla, že Mikuláše dělá starej Kašpar Hůlů a nepoznala hned, že andělíček – strážníček, co se na mne tak pěkně smál, je Hondova Cilka ze Stráně, která mne tolikrát vzala pod svou deku, když na pastvě mrholilo a tak mne chránila dovopraudy aspoň před zmoknutím.