100 let od jeho narození / 2.
Díky pozici ředitele kulturního domu příslušela Karlu Haškovi správa a provoz kina, a tak si začal realizovat svůj další sen. Sledoval novinky, velmi pečlivě vybíral filmy pro místní kino tak, aby uspokojil všechny skupiny diváků. Propagoval kina a divadla, rozvážel plakáty, snažil se lidem nabídnout kulturu ve všech jejích podobách. Propagovat kulturu tehdy ale nebylo tak jednoduché, jak se nám dnes může zdát. O tom svědčí vzpomínky Pavla Kysely:
„Všechno to začalo v roce 1965, kdy pan Karel Hašek nastoupil po Františkovi Ebenhöhovi na místo vedoucího kulturního domu v Trhových Svinech. Jedno krásné nedělní dopoledne nás – mne a Káju Hašků pozval jeho otec pozval do kulturáku a požádal nás o spolupráci. Naší odměnou nebude sice mzda jako taková, ale volný vstup na některá filmová představení. Samozřejmě, že jsme souhlasili. Pak mě pan Hašek vyfotografoval před kulturním domem. A v čem spočívala naše práce? Bylo to především skládání programů na filmová představení, které byly vždy na čtrnáct dní, a rozesílaly se nejen všem institucím ve městě a v okolí, ale ještě asi stovce vybraných občanů, kteří často navštěvovali náš kulturní stánek. Vylepovali jsme je také na chodby všech bytovek. Těch plakátů bylo asi 150 kusů a museli jsme je složit do velikosti větší obálky, přelepit lepenkou a napsat adresu. Později měl pan Hašek již všechny adresy natisknuté, takže jsme je jenom lepili. Další činností bylo vylepování plakátů. Také na divadelní představení. Výlepové plochy byly většinou tři. První u kulturního domu, druhá v uličce proti domu Hohenbergerů, a poslední byla v místech, kde později stála Staročeská restaurace Jaroslava Ostrého.
Skládání plakátů jsme dělali s Kájou společně a ve vylepování jsme se střídali po týdnu. ..
Vylepování plakátů na jaře a v létě - to byla pohoda, ale v zimě naopak hrůza. Když byl velký mráz, lepidlo tuhlo a mrzlo nanesené na plakátovací plochu. Vždycky se to ale nějak udělalo, aby to bylo dobře…
…Krátce po nástupu do funkce pan Hašek zřídil po vzoru profesionálních divadel tzv. předplatné na divadelní představení. Ti, kdo tuto možnost přijali, měli zajištěny vstupenky podle svého výběru (stálé místo) a za sníženou cenu. Nejzajímavější práce pro mne a Káju byla právě ta, která byla spojována s divadlem. Jednalo se o vylepování plakátů na divadelní představení po okolních obcích. Zvýšenou propagací představení, kterými byly především divadelní hry v podání pražských umělců, se snažil získat maximální návštěvnost, aby se uhradily náklady s tím spojené. S plakáty se jezdilo například do Něchova, Ločenic, Svatého Jana, Mokrého Lomu, Nových Hradů, Horní i Dolní Stropnice atd. Pan Hašek používal k těmto cestám svůj vlastní osobní vůz, kterým byla v té době východoněmecká IFA -F 9. Naložil dostatek lepidla, plakáty i nás a už jsme si to frčeli... Čas od času nás vzal pan Hašek do Českých Budějovic do půjčovny filmů. Půjčovna byla v jednom z domů na kraji Lannovky naproti bufetu Jitřenka a filmy byly uloženy v těžkých kovových krabicích s držadly…
…Velice často jsme v prostorách kulturního domu v Trhových Svinech viděli známé herecké i pěvecké tváře. Těch se tady vystřídalo za léta šéfování pana Haška bezpočet. Do roku 1967, než-li se Haškovi odstěhovali z našeho domu (686) do kulturáku, mohli jsme občas potkat nějakou slavnou hereckou osobnost i na našich schodech a chodbě. V roce 1962 zde u Hašků spal i národní umělec Jaroslav Průcha. Častým hostem u nich byl také Vladimír Leraus.
...Co se týká divadla, nebyla to však jen práce s ochotníky. Hostovalo zde Jihočeské divadlo z Českých Budějovic, Horácké divadlo z Jihlavy, soubory z Teplic, Brna, Mostu, armádní umělecký soubor Praha a Bratislava, byly zde koncerty dechových hudeb jako Budvarky, Iglovanky, později také hudební skupiny, známí zpěváci populární hudby...“ Připravoval a nabízel i ochotnická představení pro mládež – Jolana a VIII.B, Lucerna a jiné...
Pro mne osobně bylo nejvýznamnější setkání s národním umělcem Karlem Högrem a Svatoplukem Benešem. Byla středa 18. ledna 1967. V odpoledních hodinách jsme v kanceláři kulturního domu, přesněji v její zadní místnosti, skládali a Kájou plakáty na filmová představení. Hodin mohlo být asi pět, samozřejmě odpoledne, protože se již hodně šeřilo, a do místnosti kanceláře někdo vstoupil. Až podle hlasu jsme poznali kdo. Byli to ředitel kulturáku Karel Hašek, Karel Höger a Svatopluk Beneš. Svatopluk Beneš vběhl do místnosti, kde jsme pracovali, pozdravil a ve své splašenosti stačil shodit z okna květináč s kaktusem. Pan Hašek oběma pánům vysvětlil, co my dva děláme. Pan Höger k nám přišel, podal ruku, usmál se a svým krásným hlasem nás pochválil za to, co jsme i my dosud pro kulturu v našem městě vykonali. Byla to pro nás nesmírná pocta. To by nás ani ve snu nenapadlo, že bychom mohli být pochválení od tak velkého umělce, jakým Karel Höger byl. Splašený Svatopluk Beneš nám také podal ruku a popřál úspěchy v naší „bohulibé práci“, jak doslova řekl a byl tentam. I pan Höger odešel z kanceláře a šli se podívat na sál z balkonu.
Cítili jsme se v té chvíli jako u vytržení. Večer zde tito umělci sehráli divadelní představení Manželství na zkoušku.“
V roce 1965 byla ve spolupráci s hercem Jiřím Pickem, členem divadla ABC v Praze, nastudována a uvedena divadelní hra Marcela Acharda „Idiotka“, v níž kromě již zmiňovaného herce hostovala také Jiřina Bohdalová, která do Trhových Svinů jezdívala jako malá za babičkou. Po provedených vystoupeních napsal Jiří Pick Haškům dopis .
„...Byť bylo naše rozloučení sebeuchvátanější, byl jsem tomu rád. Neubránil bych se asi sentimentálnímu dojetí. Tak milé prostředí, jaké jste nám připravili a taková parta, jako je u vás, se hned tak nenajde. Věřte tomu, že často a rádi vzpomínáme a nejen my, ale i všichni tři chlapi a jak by i jistě sám vzpomínal Jarda Průchů. Škoda jen, že toho času bylo tak málo na ještě důvěrnější pohovory a seznámení. Ale pevně doufám, že naše spolupráce neskončila a těším se na další…“
O rok později - v květnu 1966 – se jako host na trhosvinenskou scénu vrátil Lubomír Lipský ve své skvělé roli lorda Babberleyho ve světoznámé divadelní hře „Charleyova teta“.
Spolupráce s profesionály byla pro ochotníky velmi podnětná. Měli možnost zblízka zhlédnout práci divadelních mistrů a leccos se od nich přiučit, měli i možnost vnímat sami sebe v jiném světle. Kolegové profesionálové oceňovali nejen jejich perfektní přípravu a herecké výkony, ale také perfektní scénu a techniku.
Nepřipravovala se ale pouze divadelní představení s hostujícími herci.
V prosinci 1966 se v plném obsazení všemi členy souboru představili s novým nastudováním divadelní klasiky – Jiráskovy „Lucerny“. Hra byla nastudována na počest dlouholeté členky souboru Bedřišky Königové, která si zahrála babičku. Do přípravy představení se zapojil také tehdejší ředitel Lidové školy umění v Trhových Svinech Ján Hreňo, který připravil scénickou hudbu, a se kterým potom pokračovala spolupráce i nadále.
V té době došlo rovněž k rozšíření spolupráce Karla Haška s paní Mášou Bokrovou. Máša Bokrová, baletka Jihočeského divadla, vedla v Trhových Svinech kurzy taneční a společenské výchovy. Po jejich vzájemné dohodě začaly zde také pod jejím vedením probíhat kurzy pohybové výchovy pro ženy a dívky. Předávala základy klasického baletu a připravila zde budoucí „baletky“ pro účinkování v divadelních představeních.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přišlo období operet. Karel Hašek se obrátil na místní rodačku Marii Bartošovou Bínovou, která působila na scéně Hudebního divadla v Karlíně. Díky ní byly navázány kontakty, které přetrvaly i v dalších letech. Ona sama zde však hostovala pouze jednou, a sice v roce 1969 s Karlem Fialou v operetě Járy Beneše „Na tý louce zelený“.
V průběhu osmi let byly nastudovány i další operety z repertoáru Karlínského divadla: „Nejlíp je u nás“, „Podskalák“ a „Srdce v rákosí“. Kromě hlavních protagonistů Karla Fialy a Věry Vlkové v nich zde hostovali také Yveta Simonová, Otomar Korbelář, Božena Havlíčková či Karel Effa. Svinenští ochotníci také s nimi hostovali například v Písku nebo Kardašově Řečici, na divadelních přehlídkách ochotnických souborů. Tento žánr vyžadoval také kvalitní hudební doprovod, který obstaral orchestr Calofrig Borovany pod taktovkou Jaroslava Kohouta, ředitele LŠU v Třeboni.
Autorem hudby operety „Nejlíp je u nás“ byl svinenský rodák Karel Valdauf. Byl velice potěšen tím, že si místní vybrali právě jeho kus a sám při této příležitosti své rodné město navštívil. Skvělá byla rovněž hudební spolupráce s ředitelem svinenské LŠU – Jánem Hreněm, choreografii k operetám nastudovala Máša Bokrová.
V obdobích mezi operetami se Karel Hašek vracel zpátky ke klasice. V roce 1970 se souborem nastudoval hru „Naši furianti“, tentokrát opět s hvězdným obsazením členy Národního divadla v Praze - Vladimírem Lerausem, Čestmírem Řandou a Vítězslavem Vejražkou. O rok později se vrátil k novému nastudování hry „Matka“, v níž hostovala členka Realistického divadla v Praze, zasloužilá umělkyně Jarmila Májová.
Pokračování příště
