Hostinec U Fraků
Trocnovské ulici, která vychází z náměstí směrem k Českým Budějovicím, se vždy říkalo Nedrtál, příp. Údolí. I přes to, že zahrnovala desítky domů, v nichž se provozovaly různé živnosti, hospod bývalo v této části města jen poskrovnu. Ve dvou proti sobě stojících řadách domů se vlastně nacházela jen jedna, a té se říkalo U Fraků. Jejími majiteli byli ale po celá léta Steinbauerovi.
Hostinec U Fraků se nacházel v domě čp. 60, který byl z dnešního pohledu tvořen dvěma nevelkými domky, nesoucími čísla 60 a 138. Z jedné strany s ním sousedilo stavení slečny Wortnerové (později rodiny Brunovy), ze strany druhé tekl Farský potok. Uprostřed domu byl průjezd, ze kterého se dalo vejít jednak vlevo, do bytu majitelů, a jednak vpravo, a to přímo do lokálu. Z něho se třemi okny nabízel výhled na ulici a dalšími třemi okny na potok. Za lokálem následovala ještě kuchyně.
Hovoříme-li o tak těsné blízkosti Farského potoka, nejednoho čtenáře by možná zajímalo, jak to tu bývalo s povodněmi. Odpověď je jednoduchá: nijak. Oba domy stojí totiž nad úrovní silnice, vchází se do nich po schodech, a voda se naštěstí nikdy nedostala tak vysoko, aby je zaplavila. Vůbec nejdál se jí podařilo vniknout v roce 2002, kdy byly zatopeny i zahrady a stodoly, ale byty, včetně prostoru dnes už bývalého hostince, zůstaly od povodní vždy ušetřeny.
Jiné, nízko položené domy (tzn. bez vyvýšeného soklu) v Nedrtále ovšem takové štěstí nemívaly a často byly zaplaveny jak jejich průjezdy, tak obytné budovy. Na okraj našeho hospodského putování uveďme, že na povodně v této ulici vzpomínala paní Lidmila Alexová. Stávalo se, že se nejednou vyvrátila vrata některého z domů, a když byl její otec na počátku 20. století dítětem, vždy na ně i s kamarády nasedl a chlapecká parta se pak plavila Nedrtálem jako na voru. O vzpomínku z 50. let se naopak podělila paní Mgr. Irena Urbanová, která zde zažila jednak ničivou povodeň v roce 1953 a jednak menší záplavy, při kterých se její vrstevníci dobře pobavili. Jakmile se zvedla voda ve Svinenském potoce, kluci nasedli na pneumatiky a dopluli až do Březí. Pak se pěšky vrátili i s koly zpátky do Svinů, a když nebyli příliš promočení, jízdu si zopakovali ještě jednou.
To jsme ale odbočili od historie hostince. Jako první sem pohostinskou činnost zavedli na počátku 20. století manželé Vojtěch (*1880) a Cecilie (*1879) Steinbauerovi, rodáci z Trhových Svinů. Zakládali si na tom, že čepují pivo i víno, jak ostatně uvedli i do sčítacího archu z dané doby.
Zatímco zde hospodařili a seznamovali se se všemi radostmi i starostmi hospodského života, jinde v Trocnovské ulici, v domě čp. 43, žili manželé Karel (*1867) a Anna (*1872) Steinbauerovi, majitelé pekařství a rodiče sedmi dětí. Ke Steinbauerům z hospody nebyli nikterak příbuzní, čemuž se při hojném výskytu tohoto jména v Trhových Svinech ani nelze divit. Vzhledem k četnosti by asi každý svinenský rodák našel dříve či později ve svém rodokmenu nějakého Steinbauera, příp. Kollara nebo Stráského, což byla další častá jména v našem městě.
V 10. letech 20. století došlo k zajímavé změně. Důvody, které k ní vedly, se nám bohužel objasnit nepodařilo, výsledek je ale každopádně následovný: Vojtěch s Cecilií a dětmi zmizeli neznámo kam a do hospody se nastěhovali Karel a Anna Steinbauerovi, kteří ukončili svou pekařskou živnost a navázali na pohostinství svých předchůdců a jmenovců.
Zda název U Fraků pochází z časů hostinského Vojtěcha nebo Karla, není jasné. Za první republiky se nicméně na vývěsním štítu údajně objevil nápis Hospoda U Sokola Steinbauer, ale nevžil se tak jako první uvedený. Tak jako tak Steinbauerovi nadále zůstali „Frakovými“. Proč tomu tak bylo, není jasné, nicméně jedna ze vzpomínek praví, že chodívali vyladěni do fraku. Důsledné uvádění výčepu piva a vína by toto tvrzení ostatně podporovalo a nabízelo by se, že šlo o „lepší“ podnik, ve kterém bylo kultivované oblékání naprosto nezbytné.
Hostinec U Fraků patřil v období první republiky k vyhlášeným podnikům. Podél potoka rostla řada topolů a na prostranství za domem, na nábřeží, se konala celá řada slavností, pořádaných např. sokoly nebo baráčníky. Bývalo tak nasnadě, že se účastníci těchto akcí chodívali občerstvit k Frakům, takže o dobrý výdělek, zvlášť v těchto slavnostních dnech, nemohla být nouze.
V zahradě za stavením mívali Steinbauerovi stodolu, kterou využívali jako lednici určenou k chlazení piva. Led odebírali v budově v radničním dvoře, kam ho během zimy dováželi ledaři z Velkého rybníka. Že se ve stodole chladí pivo, pro hosty příliš důležité nebylo a do zahrady chodívali z jiného důvodu: Steinbauerovi tam totiž vybudovali kuželkářskou dráhu. Pro výhru však bylo kromě umu potřebné i štěstí, protože, jak dříve bývalo zvykem, koule vyráběné místními řemeslníky byly vším, jenom ne koulemi. Totéž lze říct i o asymetrických kuželkách. Jak jsme ale již psali v povídání o hospodě U Hrušků, pro hosty, kteří měli pod čepicí, to byl jenom nepodstatný detail; dobré zábavě to jenom prospělo! Kuželkářská dráha U Fraků dokonce disponovala i dřevěným korýtkem, kterým se koule posílaly zpět. Za nevlídného počasí, když se nedalo hrát venku, se srazily v lokále stoly dohromady, aby si hosté mohli zahrát alespoň stolní tenis.
Jak Karel Steinbauer stárnul, postupně předával provoz svému synovi Romanovi (*1899), který byl vyučen řezníkem. Svou ženu, trhovosvinenskou rodačku Annu Bendovou (*1903), si vzal až v roce 1942 v místním Husově sboru (v kostele Církve československé husitské). Vzhledem k vyššímu věku v době sňatku měli jen jednoho syna, Karla (*1944).
Roman s Annou se stejně jako jejich předkové věnovali i hospodářství. Bývalo zvykem, že v každé chalupě bylo prase, kráva a slepice, a ani oni netvořili výjimku. Oba manželé byli navíc ze svého dětství zvyklí, že i jejich rodiče mívali hospodářství (Steinbauerovi chovali zvířectvo vedle své pekařské živnosti, Bendovi naopak vedle kolářského řemesla).
Ze Steinbauerovic hospodářství měli požitek i štamgasti jejich hospody. Roman vždy po zabíjačce nabídl hostům nejrůznější domácí pochoutky, jako např. jitrnice nebo jelita. Zvlášť veselo bývalo v Nedrtále ve chvílích, kdy jejich jediné prase, které se vždy jmenovalo Pepík, uteklo z chléva a vtrhlo Anně Steinbauerové do zahrady. To se pak ulicí rozléhaly výkřiky: „Pepíku, já tě zabiju!“ Zatímco místní věděli, že si jen prase vyrazilo na špacír, neznalý jedinec by po vyslechnutí tohoto zvolání mohl nepochybně očekávat závažnější situaci.
Roman Steinbauer pracoval v hospodě i po převzetí moci KSČ, kdy již nebylo možné samostatně podnikat. Stal se tedy zaměstnancem Komunálního podniku a následně Jednoty. Hostinec se udržel až do poloviny 60. let; věhlas ale postupně upadal a měnil se i jeho ráz. Nejprve se uzavřela kuchyně, poté se přestalo čepovat, a dopadlo to tak, že už se nabízela jen lahvová piva a limonády. Navíc do těchto končin, stranou od náměstí, zavítal jen málokdo. Nakonec sem docházeli už jen čtyři štamgasti z blízkých domků, jinak nikdo. Jednotě se nerentovaly náklady na provoz, a když Roman Steinbauer v roce 1965 zemřel, hospoda, nebo spíš prodejna lahvového piva, zůstala natrvalo uzavřená.
Když v roce 1980 zemřela i Anna Steinbauerová, byl již majitelem domu její jediný syn Karel. Ten dálkově vystudoval střední průmyslovou školu, k hospodě si ale nevytvořil dobrý vztah, a i kdyby Jednota měla zájem pokračovat, na otcovu činnost navázat nechtěl. Karel se navíc rozhodl část domu i se zahradou, která přiléhala k potoku, prodat, a tím došlo k rozdělení na dvě popisná čísla. Zatímco čp. 60 zůstalo až dodnes v rukou potomků, čp. 138 koupili noví majitelé, kteří se Steinbauerovými neměli již nic společného. Kdyby šel člověk dnes Nedrtálem, nebo spíš Trocnovskou ulicí, nenapadlo by ho, že ještě ani ne před šedesáti lety si zrovna sem mohl zajít na doušek zlatavého moku.
Na začátku článku jsme zmínili, že jedinými sousedy „Fraků“ byli Brunovi. Pan Robert Bruna pomáhal svému švagrovi Františku Steinbauerovi (opět nikterak příbuznému s našimi hostinskými) s provozem kina v bývalé sokolovně a s manželkou Antonií měl dvě dcery: Irenu a Miladu; obě se staly učitelkami. Před nimi bydlela v domku slečna Wortnerová, postarší dáma a známá fotografka, jíž se přezdívalo „slečna malířů“. Naučila se fotografovat ve Vídni a její salónek patřil mezi jedny z prvních v Trhových Svinech. Byl venkovní, ve dvorku za domem stávala u zdi stříška, řeklo by se „poloaltán“, a na stěnách byly vyobrazeny různé motivy. Zákazníci si odtud mohli odnést fotografie, na jejichž pozadí vynikal domácí salónek (žánrová místnost) nebo alpská krajina. To už by ale zase byla jiná historie…
Z několika jmen, která jsem vyčetl v matričních knihách a sčítacích arších dostupných na internetu, bych ale článek vytvořil jen stěží. Za zajímavá vyprávění, pomoc s ověřováním a doplňováním informací a za poskytnutí fotografií bych proto chtěl poděkovat paní Lidmile Alexové, paní Růženě Chadtové, paní Alici Rebanové, slečně Bc. Elišce Rebanové, panu Františku Slípkovi a paní Mgr. Ireně Urbanové.
Foto: archiv R. Chadtové, archiv rodiny Rebanovy.
