Hostinec Bedřicha Stráského
Nad povídáním o trhovosvinenských hospodách se tento měsíc scházíme již pošestnácté a stále zůstáváme na náměstí. Jeho horní části dominoval především hostinec Jožkovina, ale zhruba ve středu stával ještě jeden, který patřil rodině Stráských. Ne vždy se ale po tomto rodu hostinec jmenoval – v určitých letech se mu oficiálně říkalo také „u Klímů“, a pojmenování se lidově drželo i dlouho poté, co zde již žádní Klímovi nebyli… Až další řádky ale prozradí, jakou historii měla tato hospoda, potažmo dům, v jehož přízemí bývala.
V domě čp. 139, patřícím odnepaměti rodu Stráských, se původně nacházelo pouze řeznictví. Takovému provozu se ostatně věnoval i námi nejstarší dohledaný majitel František Stráský, jemuž se 13. července 1871 narodil syn Bedřich (psán německy Fridrich). Osud však nedovolil, aby František stihl svému synovi předat alespoň část svého umu – brzy po jeho narození, v dubnu 1874 ve svých 33 letech, totiž náhle zemřel na prsní vodnatelnost, vzniklou následkem organické vady srdce, a dítě zůstalo samo s matkou.
Matka Anežka pocházela z dnešního Šimečkova mlýna, a když ovdověla, bylo jí sotva 40 let. V jejím domě byl tenkrát ubytovaný 26letý August Klíma, bývalý c. k. šikovatel a syn z řeznické rodiny. Pravděpodobně byl u Stráských v řeznictví zaměstnaný, a tak se namanulo, že by se mohl stát novým majitelem. Anežka se tedy v listopadu 1875 vdala za ještě mladšího muže, než byl František Stráský, a ten okamžitě navázal na řeznickou činnost předchozího majitele. Zřejmě v té době se zrodil nápad, aby ve volném prostoru vedle řeznictví (po pravé straně domu) vznikla hospoda. Kombinace řezníka a hostinského se objevila ve většině hospod, o kterých jsme psali, a ani tato nebyla výjimkou. Nabízelo to totiž výhody: hostinský si coby řezník výhodně zpracoval maso, vyrobil pokrmy, a těmi pak svůj hostinec zásoboval.
Klímů hospoda bývala otevřena denně od dopoledne až do pozdních hodin. Díky příznivé otevírací době tak mohla zvát hosty k obědu i štamgasty k pivu, které si po namáhavé práci na poli jistě rádi dali. Díky bohaté řeznické produkci majitele si zákazníci často pochutnali na tlačence, jitrnicích, jelitech nebo buřtech.
Po smrti manželů Klímových, tedy matky a nevlastního otce, se majitelem domu a přilehlých provozů stal syn Bedřich Stráský se svou manželkou Antonií Heidingerovou (*1875). Ta pocházela z Nového města čp. 3, z domu, v němž Heidingerovi žijí po celá staletí. K rodu je příbuzný i herec Jiří Mádl, který v pořadu Tajemství rodu (2015) objasnil, že první předek tohoto jména se sem nastěhoval již po třicetileté válce.
I v případě manželů Bedřicha a Antonie Stráských platil stejný model jako v dalších hospodách: manžel se staral především o výrobu masa a prodej v řeznictví, manželka zajišťovala provoz restaurace. Měli spolu patrně jedenáct dětí; na rodném domě později zůstal pouze syn František (*1902) s manželkou Františkou Kollarovou (*1902). Za zmínku rozhodně stojí, že manžele od sebe věkově dělil pouze jeden den. František se totiž narodil 1. dubna a Františka 2. dubna, a tak je možné, že porodní bába tenkrát spěchala od Stráských hned ke Kollarům.
Společně s rodiči tenkrát zrekonstruovali původní řeznictví a také stáje a chladírnu vzadu ve dvoře. Ta byla na svou dobu špičkově zařízená a jako málokterá jiná měla udělané korkové obložení. Do dvou metrů byly obloženy i stěny v lokále, kterému navíc dominovala skvostná stříbrná americká kamna a jakýsi herní automat, zřejmě primitivní předchůdce forbesu. Také se sem chodíval hrát kulečník. Když uvážíme velikost prostoru a dva herní stroje zabírající poměrně dost místa, nelze tvrdit, že by v hospodě bylo dost míst k sezení. Podél protilehlých stěn byly umístěny tři stoly s židlemi a lavicemi, a to bylo vlastně všechno.
Po celé roky měli Stráských jedinou zaměstnankyni, posluhovačku Albu Zettlovou, která zaopatřovala jejich domácnost a pečovala o děti. Sama pocházela z chudých poměrů, zřejmě žila jako matka samoživitelka a jen těžko mohla svým vlastním dětem poskytnout dobré zázemí. Štěstím bylo, že Stráských udržovali s Albou vřelé vztahy a za prokázané služby jí finančně pomáhali, aby svůj nelehký úděl zvládla.
Jakkoliv se Stráským dařilo, zasáhly je během dvou let dvě rány osudu: kromě dvou synů Františka (*1925) a Bedřicha (*1927) se mladým manželům narodila ještě dcera Miládka (*1929 – +1934), která však v útlém věku podlehla těžkému zápalu plic. O dva roky později zemřel pětašedesátiletý dědeček Bedřich, a všech otěží se musel naplno chopit František, nová hlava rodiny. K tomu všemu se začalo rychle schylovat k druhé světové válce. Přes citelný úbytek zákazníků a mnoho starostí a obav, které začátek 40. let přinesl, se František pustil do stavění prvního patra domu, aby měla rodina dostatek prostoru k bydlení. V květnu roku 1945 se již v poschodí bydlelo. Sotva dvacetiletý syn Bedřich se totiž v jednom z horních oken v nešťastnou chvíli mihl s atrapou pistole a nechybělo mnoho k tomu, aby ho prohrávající a běsnící Němci neodvedli v nechvalně proslulém pochodu smrti…
František Stráský byl majitelem hostince a řeznictví až do 31. října 1950. Protože se přišedší doba neslučovala s možností soukromého podnikání, stali se s manželkou od 1. listopadu téhož roku pouhými zaměstnanci Komunálního podniku. Rodina si tak finančně pohoršila; hospoda jako taková ale o své zákazníky nepřicházela a nadále byla prosperujícím podnikem. Stále se v ní vařila klasická česká kuchyně, a protože paní Františka byla znamenitou kuchařkou, po zřízení okresního úřadu v Trhových Svinech se sem chodili denně stravovat všichni jeho zaměstnanci.
Nedlouho po měnové reformě nastaly změny: ustavila se Jednota, která převzala provoz po Komunálním podniku, a rozhodla se, že se Stráskými ukončí pracovní poměr a místo nich zaměstná manžele Jana a Alžbětu Adamovy. Stráských byli do té doby režimem těžce zkoušeni a pokutováni například za nedodržení pracovní doby, když se v lokále zdrželi se štamgasty. Zatímco Františka již mohla zůstat doma, František si na relativně krátkou dobu před odchodem do penze musel sehnat jinou práci. Jako bývalý živnostník byl ve složité pozici. Ačkoliv získal místo u OSP v Českých Budějovicích, zbylo na něj to nejhorší, co podnik nabízel: hašení vápna. Zdravotně závadné a pro starší lidi namáhavé práce byly v 50. letech častým prostředkem, které režim na živnostníky používal…
Františkův syn Bedřich hospodu nepřevzal ani v době před zabráním Komunálním podnikem. Byl technickým nadšencem, zajímal se o letadla a původně dokonce směřoval k letcům. Nakonec ale nebyl přijat kvůli špatnému zraku, a tak zůstalo jen u snů a vyučil se nástrojařem. Celý profesní život pak strávil v trhovosvinenské Igle a byl u zrodu mnoha modelů aut, které se v továrně vyráběly. Bedřich tedy do bližšího kontaktu s pohostinskou činností předků nikdy nepřišel. Od mládí ale nemohl zapřít svůj hudební talent, se svým bratrem Františkem hrával na svatbách na harmoniku a občas se se svým instrumentem objevil i v lokále. Kromě toho byl i vynikajícím hokejistou; za své dovednosti si vysloužil přezdívku Bobrov podle jména úspěšného sovětského hokejisty V. Bobrova.
V roce 1955 se Bedřich oženil s Marií Brožovou, pocházející z Újezdce u Vodňan. Měli spolu již syna Miroslava a v roce, kdy se brali, se jim narodila ještě dcera Bedřiška Naděžda (jejím pojmenováním se zachoval model, že v každé generaci rodu Stráských se objevil někdo se jménem František, Bedřich, příp. Františka, Bedřiška). Mariini rodiče přišli do zdejšího kraje ale ještě před dceřinou svatbou, když koupili dům v Benešově nad Černou. Kromě Marie měli ještě syna Václava a dceru Milenu (provdanou Boudovou), přičemž oba prožili velkou část života také v Trhových Svinech.
Co se mezitím dělo v přízemí domu, se Stráských přestalo týkat, a jako majitelé domu neměli právo o ničem rozhodovat. Podle očekávání se jich za socialismu ani nikdo neptal, jestli si může Komunální podnik a po něm Jednota zřídit v přízemí jejich domu svůj hostinec nebo obchod. Za „pronájem“ jim byla vyplácena částka, která akorát pokryla provozní náklady. Stejné ignorování majitelů nastalo ve chvíli, kdy se Jednota rozhodla nahradit hospodu prodejnou oděvů, v níž bude prodávat paní Benešová. Lavice a stoly z lokálu tedy přemístila do kostela Nejsvětější Trojice a ještě stihla vpustit do domu místní komunisty, kteří vyrabovali sklepy a půdu a zabavili všechno, co mělo sebemenší tržní hodnotu.
Oděvy se v domě udržely jen velmi krátkou dobu, asi pět nebo šest let. Poté se tu otevřela první prodejna elektra v historii našeho města. Na přelomu 60. a 70. let 20. století byl ale sortiment pochopitelně velmi chabý a zdaleka se nerovnal dnešku. Dnešní děti by se asi hodně divily, že před padesáti lety by v elektru nekoupily žádný mobil, tablet ani notebook… Spolu s elektrotechnickým zbožím se v obchodě prodávaly i domácí potřeby. Od otevření až do revoluce byla zaměstnankyní obchodu paní Marie Nedorostová.
Po celou dobu, kdy zde Jednota provozovala obchody, měla k dispozici jen prostor po lokále a jako sklad mohla využívat bývalou kuchyni, která byla vzadu (směrem do dvora). Na bývalé řeznictví neměla nárok; Stráských ho totiž využívali jako vchod do patra. Vše se změnilo až po pádu režimu, kdy se začala psát nová kapitola nejen v dějinách domu čp. 139, ale i rodu Stráských. Jednota, která za socialismu provozovala v přízemí svůj obchod, aniž by s tím majitelé souhlasili, dostala výpověď a pan Miroslav Stráský se za výrazné pomoci svého otce Bedřicha pustil do přestavby přízemních prostor. Při první adaptaci v roce 1989 v něm vznikly dva obchody, při druhé, proběhlé kolem roku 2005, byl prostor sloučen opět do jednoho.
Během 90. let byla v souvislosti s enormním rozšířením sortimentu ohromná poptávka po elektronice. V té době se ve městě, jakými byly Trhové Sviny, uživila až tři elektra. Pan Miroslav Stráský byl ve svém oboru zaměřen na elektromechaniku, a tak netíhl k tomu, aby v domě obnovil původní hostinec, a v malém krámku vedle prodejny Jednoty si otevřel Elektro Bistro. Tak se jmenovala provozovna, v níž si kromě elektroniky bylo možné koupit i různé druhy nápojů.
Přesně na den po čtyřiceti letech, k 31. říjnu 1990, připadlo celé přízemí Stráským, protože Jednota prostor opustila. Vzhledem k markantnímu rozšíření nabídky elektroniky se Miroslav Stráský přestěhoval se svým elektrem do uvolněné prodejny po Jednotě a namísto Elektra Bistra zavedl novou značku na českém trhu: Elektro Stráský. Menší prostor na levé straně domu zůstal několik let prázdný a před Vánoci 1997 si v něm Miroslavova dcera Renata otevřela obchod se sklem a keramikou. Tím Stráských zareagovali na poptávku po další sortě zboží, která byla v dané době, stejně jako elektronika, velmi populární a žádaná. Prodej byl ukončen až po sedmi letech a od roku 2005 zaujalo veškerý prostor přízemí elektro.
Hospodskou krev, kterou zdědil Miroslav Stráský po předcích, v sobě ale přece jen nezapřel. V roce 1992 se mu naskytla možnost koupit budovu někdejšího zájezdního hostince na návsi v Žumberku, kde do té doby nebyly žádné ubytovací kapacity ani žádná jiná restaurační zařízení. Tehdy se totiž začal turistický ruch na Novohradsku teprve pozvolně rozvíjet.
Miroslav se svou manželkou Marií objekt po kratším zvažování koupili a za pomoci otce Bedřicha se pustili do náročné rekonstrukce. Když se na začátku letní sezóny v roce 1997 otevírala terasa, velká část budovy stále nebyla zrekonstruovaná. První pokoje byly hostům k dispozici až po dvou letech. Původní název byl pouze Penzion Žumberk, ale po náhlém odchodu paní Marie Stráské, která zemřela v roce 2001, se od následujícího roku začal užívat název Penzion Marie. Dlouho byl v Žumberku jediným podnikem svého druhu. V poslední době se ale v blízkém okolí rozšířila možnost ubytování, částečně v jiných penzionech, částečně v soukromí, a přibyla i restaurační zařízení. I přesto je Penzion Marie nadále vyhledávanou a oblíbenou lokalitou.
Závěrem doplňme, že oba provozy, penzion s restaurací v Žumberku a elektro v Trhových Svinech, jsou nadále v rukou potomků rodiny Stráských: spolu s Miroslavem Stráským zajišťuje provoz jeho dcera Renata Neužilová se svým manželem Markem a synem Markem.
Za spolupráci bych tentokrát chtěl poděkovat panu Miroslavu Stráskému a manželům Markovi a Renatě Neužilovým, kteří pomohli s odkrýváním rodinné historie a zavzpomínali na další trhovosvinenský hostinec do našeho cyklu a vlastně také na vše, co přišlo po něm.
Foto: archiv rodiny Stráských.
