Hostinec Karla Štojdla
Trhovosvinenské náměstí se s každým dalším dílem hospodského putování ukazuje doslova jako líheň hostinců a domů, v nichž historicky žádná hospoda nebyla, je jako šafránu. Tentokrát se zaměříme na stranu, kde se kříží Husova ulice, Nové město a Žižkovo náměstí a kde celé roky stával hostinec Karla Štojdla. Dnes bychom ho v těch místech ale hledali marně…
Poslední původní dům v této lokalitě nese popisné číslo 177 a ještě zkraje 20. století patřil Ludvíku Štojdlovi (*1856). V sousedním domě čp. 178, který musel v roce 1966 ustoupit ještě spolu s rohovým domem rozšíření silnice a výstavbě obchodního domu, naopak žil Ludvíkův svobodný bratr František (*1851) s maminkou Marií. Oba domy byly patrové; přízemí byla využívána k obchodování – v Ludvíkově domě byl obchod s kůžemi a u Františka hostinec a řeznictví. Provozu těchto živností se ale František nevěnoval a v roce 1900 byly obě živnosti vedeny Ludvíkem Freischnerem a jeho ženou Marií, rodáky z jihomoravského Mikulova.
Po Františkově smrti se Ludvík stal majitelem obou domů, provoz hostince a řeznictví však nepřevzal a nadále celé přízemí pronajímal. V roce 1910 byl hostinským Jan Matoušek, rodák z Břilic u Třeboně, a v řeznictví pracoval jeho syn Ladislav coby čtrnáctiletý učeň.
Větší změny v majetkových poměrech i vedení jednotlivých živností nastaly patrně až po vzniku první republiky, kdy Ludvík Štojdl přepsal domy na své syny: čp. 177 připadlo Bedřichu Štojdlovi (*1890) a čp. 178 Karlu Štojdlovi (*1893). Zatímco Bedřich navázal na svého otce s koželužskou činností a také mu pomáhal s obstaráváním 16 hektarů polí, Karel ukončil pronajímání hostince a řeznictví ve svém domě a stal se prvním Štojdlem, který se ujal provozu hostince.
V souvislosti s uvedenou výměrou polí je třeba zmínit, že Štojdlovi patřili za první republiky k nejvýznamnějším držitelům půdy v Trhových Svinech a v žebříčku sestaveném podle držených hektarů obsazovali třetí místo (na téže příčce stál i V. Sazyma, kterému rovněž patřilo 16 ha). Větší rozlohu půdy měl už pouze Josef Porák (19 ha) a především Josef Kolín (29 ha).
Aby nedocházelo k záměně, bylo by také vhodné upřesnit, že ne se všemi Štojdlovými v Trhových Svinech byli Karel a Bedřich příbuzní. Kvůli tomu se postupně vyčlenily dvě výrazné větve: potomci Ludvíka Štojdla patřili do rodu Uhrů a další, k nim nepříbuzní, do rodu Bicků. V kronikách je zmiňován také Karel Štojdl z Nového města čp. 183, polní hospodář, jemuž se přezdívalo Jeruzalém. Tomu bohužel náleží jedno smutné prvenství: 9. března 1924 byl prvním občanem, proti kterému směřoval Karel Dušek žhářský útok, když mu zapálil stodolu. Popelem tehdy lehly i stodoly sousedních domů čp. 184 a 185. Jeruzalém ovšem nepatřil ani k jedněm z uvedených Štojdlů, a zastupoval tak již třetí, nijak nepojmenovanou skupinu osob uvedeného příjmení.
Ve 20. letech sice Štojdlů hostinec nepatřil v rámci Trhových Svinů mezi nejvýznamnější, výtoč ale rozhodně nebyla zanedbatelná a ze všech 25 hostinců stál na 14. pozici. V dobové kronice je zaznamenáno, že roku 1925 zbudoval Karel Štojdl ve dvoře stodolu a radnice mu zajistila před hospodou výstavbu chodníku.
Představíme-li si, že stojíme přímo před domem, po levé straně se nacházel řeznický krámek a po pravé hospoda. Lokál nebyl zvlášť velký, ale přesto si pan Štojdl mohl dovolit do něj umístit kulečníkový stůl. Hostinec ovšem postrádal zahrádku. Na straně k náměstí pro ni nebyl prostor, ve dvoře také ne. Ačkoliv většina polí po předcích patřila Bedřichu Štojdlovi, i Karel obstarával vedle hospody a řeznictví menší hospodářství, a tak dvůr využíval ryze k zemědělským účelům. Umístění dvora bylo z dnešního pohledu přinejmenším zajímavé. Zatímco pozemek Bedřicha Štojdla z čp. 177 končil až u bukvické silnice, Karlův dvůr se stáčel doprava a ústil do Nového města, odkud se zároveň vjíždělo do stodoly.
Štojdlovi jsou v archivních materiálech zmiňováni také v souvislosti s pronajímáním bytových jednotek. Až do 30. let 20. století vždy v jednom ze svých domů ubytovávali oficíry od soudu nebo jim pronajímali kancelář, což je logické, protože jejich domy stály přímo naproti budově soudu. Už za časů Rakouska-Uherska bydlela v domě čp. 177 rodina soudního zapisovatele Eduarda Havlíka a za první republiky měl na sousední adrese advokátní kancelář JUDr. Dudárek z Českých Budějovic.
V poschodí Bedřichova domu navíc po dlouhá léta žila rodina MUDr. Oskara Steinera, obvodního lékaře židovského původu, který přišel do našeho města až v časech nacistické okupace. Byť doktor Steiner zachránil životy stovek či tisíců lidí, pro záchranu svých třech dětí nic udělat nemohl. Pro svůj původ byli Ota (†28), Alfréd (†25) a Edita (†19) v útlém věku transportováni do koncentračního tábora v Osvětimi a v roce 1940 zde všichni zemřeli. I doktor Steiner byl internován v Terezíně, útrapy a řádění německého živlu ovšem přežil a vrátil se zpět do Trhových Svinů, kde navázal na svou lékařskou praxi a ordinoval až do své smrti v roce 1955. U Štojdlů pak nadále žila paní Steinerová, žena, jejíž utrpení si není možné ani představit…
Již předvídatelné změny nastaly v hostinci po roce 1948. Tehdy se z hostinského Karla Štojdla a jeho ženy Františky stali zaměstnanci Komunálního podniku a se soukromým podnikáním byl konec. Za tohoto stavu vedli hostinec necelých deset let a na přelomu let 1956 a 1957 provoz ustal. Komunální podnik (a po něm Jednota) totiž měl v Trhových Svinech víc hospod, které by tak konkurovaly samy sobě.
Budova byla poměrně prostorná, takže se pro ni našlo poměrně široké využití. Zkraje 50. let v ní měl Komunální podnik vedle hospody i kancelář; bývalý řeznický krámek byl nejprve obsazen mlékárnou a poté se do něho přestěhovala městská prádelna. Částečně byl zabrán i byt manželů Štojdlových, v jedné části se totiž krátce nacházela turistická noclehárna.
Karel Štojdl zažil ovšem jen některé z těchto změn. Zemřel v roce 1958, v době, kdy už sice hostinec nefungoval, zato však byl dům využíván jiným způsobem. Po jeho smrti obstarávala manželka Františka noclehárnu a chodila také uklízet do bufetu v podloubí, aby si trochu finančně přilepšila. Brzy se ale dozvěděla, že spokojené stáří ve svém domě nezažije – městský národní výbor od ní totiž stavení vykoupil a zboural z již uvedených důvodů. Františka se v roce 1966 přestěhovala do obecního bytu v domě na rohu ulic Branka a Nové město (bývalý hostinec Na Růžku), dožila ale u své dcery Karly v Praze. Zemřela v roce 1989 v úctyhodném věku 91 let.
Stejné nebo alespoň podobné problémy spojené se znárodňováním po roce 1948 a následným bouráním domu čp. 178 řešili i Štojdlovi ze sousedství. Jak už víme, věnovali se hospodářství a po Vítězném únoru museli veškeré polnosti postoupit státu. Když se v polovině 60. let rozhodlo o demolici vedlejších domů, začaly v přízemí domu praskat klenuté stropy. Městský národní výbor zajistil z toho důvodu paní Steinerové náhradní bydlení v Husově ulici pod starou farou.
Rodina Štojdlova, která obývala přízemní prostory, stála stranou zájmu. Bedřich Štojdl byl již mnoho let po smrti (zemřel v roce 1946), jeho manželka Marie se odstěhovala do Růžové ulice na Kozinu a všem událostem této doby tak čelil jejich syn Jiří, nový majitel domu. Štojdlovi náhradní bydlení, třeba aspoň dočasné, nedostali. Pan Štojdl se tedy rozhodl ke smělému kroku a ve stejné době zahájil rozsáhlou rekonstrukci svého domu, trvající bezmála deset let. Jeho dcera, paní Eva Lexová, vzpomínala, že když se opravovalo poschodí, bydleli v přízemí a za opačného stavu zase obráceně. Při rekonstrukci schodiště prý zrovna přebývali v patře, a tak každé ráno slézaly se sestrou Helenou z okna po žebříku, aby se vůbec dostaly do školy.
Vedle jejich domu, na místě hostince Karla Štojdla a papírnictví paní Hladíkové, zatím postupně rostl obchodní dům Prior (dnešní kavárna Kousek a papírnictví Poprokan). Když byla jeho stavba v 70. letech dovršena a Štojdlovi dokončili rekonstrukci domu, mohli si konečně oddechnout, že jejich rodinné stavení tuto zatěžkávací zkoušku vydrželo.
Nejbližší okolí někdejšího Štojdlova hostince patří v současné době k Husově ulici, historicky se však jednalo o součást Žižkova náměstí. Přičlenění k Husově ulici přišlo jaksi poznenáhlu a nenápadně v 80. letech. Až při výměně občanských průkazů se jeho obyvatelé dozvěděli, že už nebydlí na náměstí…
V závěru článku bych chtěl poděkovat paní Heleně Kartákové a paní Evě Lexové, které vzpomínkami na své předky napomohly ke vzniku dalšího putování za starými svinenskými hostinci. Další informace byly převzaty ze sčítacích archů z let 1900, 1910 a 1921 a prvorepublikových městských kronik.
