Zájezdní hostinec bratří Steinbauerů
Čtrnáctá cesta za trhovosvinenskými hospodami nás zavede na místní náměstí do dnes již neexistujícího domu čp. 91, který patřil rodině Steinbauerově, takzvaným Pašolákům. Jejich dům byl v rámci našeho města ukázkovým příkladem selského baroka, měl dva štíty zdobené malovanými vázami, ale v 80. letech 20. století ustoupil výstavbě dnešní spořitelny. Ta se stala součástí sousedního domu čp. 92 a původní číslo bylo přeneseno do Nového města.
Steinbauerovi patřili ke starým řeznickým rodům a i v jejich případě platilo, že se vedle řezničiny věnovali pohostinství. Z minulých hospodských článků víme, že to nebyla výjimečná kombinace, a oba provozy současně vedli také například Kollarovi, Roulovi nebo Stráských. Steinbauerovým se vedlo výborně. V pravé části domu provozovali řeznický krámek, za ním měli lednici, a v levé části byl zájezdní hostinec. Šenk byl prosvětlen čtyřmi okny, z nichž se hledělo přímo na náměstí, vzadu byla umístěna kuchyně a pokoje majitelů. V podkrovních místnostech se pak nacházelo ubytování pro hosty.
Jakkoliv se dům mohl jevit, že co do velikosti je spíše malý, opak byl pravdou. Z již uvedeného popisu je zřejmé, že prostoru bylo uvnitř víc než dost. Ve dvoře za stavením stála ještě stáj pro několik desítek kusů dobytka. Nebyla ale koncipována jako stálé přístřeší pro zvířata; dočasně je tu ustájovali především handlíři, kteří do našeho města přijížděli na tradiční dobytčí trhy.
Manželé Petr a Antonie Steinbauerovi spolu měli nejméně sedm dětí a také vlastnili poměrně rozsáhlý majetek. Patřily jim tři domy (na náměstí čp. 91, v Trocnovské ulici čp. 84 a v Novém městě čp. 187) a dvě stodoly u Farského potoka. A to nebylo v žádné historické době, období první republiky nevyjímaje, zanedbatelné množství.
Naskytuje se samozřejmě otázka, jak Steinbauerovi nabyli takové množství majetku. Pravdu už dnes nejspíš neodkryjeme, protože nikdo z rodiny již nežije, ale názory sousedů se různí. Jedni jsou přesvědčeni, že byli Steinbauerovi slušní lidé, kteří si vydělali poctivou a tvrdou prací, jiní připomínají, že cesta k většímu množství peněz vedla za hranicí slušnosti a dobré morálky.
Steinbauerových bylo v Trhových Svinech vždycky mnoho, a aby se odlišili, užívalo se pro ně různých přízvisek a přezdívek. Těm z domu čp. 91 se odnepaměti říkalo Pašoláci nebo Pašolové; sami toto přízvisko ale bytostně nesnášeli. Pokud byste čekali poetický původ tohoto slova, museli byste být zklamáni, protože z historického pohledu se jednalo o běžné příjmení: Pašole. Slovo Pašolák od něj bylo odvozeno připojením expresivní přípony -ák, odkazující k užití v hovorovém jazyce. Dříve nebylo výjimkou používat jména po chalupě, která se vázala buď k původním majitelům nebo třeba k dívčím jménům paní domácích, a ani tento případ zřejmě nebyl výjimkou.
Knižní publikace Trhové Sviny. Historický nástin do poloviny století XIX., zpracovaná Karlem Kůrkou a vydaná v roce 1936, totiž dokládá občany tohoto jména hned čtyřikrát: první Pašole, křestním jménem Vávra, je v rožmberském urbáři doložen již k roku 1553. Ondřej Pašole je dokládán v období po třicetileté válce, kdy se zavázal k výstavbě nového domu na spáleništi. V roce 1773 je naopak zmiňována Ludmila Pašole, která si chtěla vzít za muže vojáka od kompanie obrislajtnanta von Niessen. Podle záznamu „jest Pašole počestná sousedská dcera a žádné špatné pověsti nemá – prací rukou svých se živí a denně nejméně 5 krejcarů rýnských k dobru svého manžela vydělati může“. K roku 1815 je jistý Václav Pašole dokládán jako obecní hodnostář.
Nelze říct, v jakém příbuzenském vztahu byli uvedení Pašolové k rodině Steinbauerově, kterou v tomto příspěvku sledujeme. Pokud by se jednalo o potomstvo, jistě by bylo možno poukázat na určité společné rysy: dobrá společenská etablovanost, dostačující finanční zajištění, pracovitost. Stejně jako Steinbauerům se totiž dařilo i Ondřeji Pašolovi, který si mohl dovolit v poválečné době postavit dům, a také Ludmile Pašolové, jež významně přispívala do rodinného rozpočtu. I „našim“ Pašolákům se svého času vedlo nadmíru dobře, a než byl jejich majetek převeden státu, byli dostatečně finančně zajištěni.
Jakkoliv se mohlo zdát, že k rodinnému štěstí nic nescházelo, opak byl pravdou. Ze všech Steinbauerových dětí se vdala jenom dcera Julie (*1899). Jejím manželem se stal o třináct let starší otěvěcký rodák Jan Mráz, který pracoval jako celní asistent. Byl to inteligentní člověk a nad rámec své práce se zabýval také výkupem krtčí kůže. Mrázovi se usadili v domě čp. 87 v Trocnovské ulici, tedy jen kousek od zájezdního hostince, v němž zůstali Juliini tři svobodní bratři Václav (*1896), Petr (*1901) a František (*1903).
Bratři platili ve městě za elegány, slušně se oblékali a nejčastěji bývali vidět ve světlých košilích a tmavých vestách nebo sakách. Výjimku představoval jen Petr, který naopak chodil celý v bílém a k tomu nosil plochou čepici. Ruce všech sourozenců Steinbauerových, bratrů i sester, zdobily robustní zlaté prsteny. Těžko se posuzuje, proč se ani jeden z bratrů neoženil, ale zřejmě pro ně nebyla žádná nevěsta dostatečně bohatá. Nejenom oblékání ovšem svědčilo o tom, že Steinbauerovi patřili za první republiky k místní honoraci. Když totiž měli jít na bál nebo na zábavu na Jožkovinu, zapřáhli za koně dva kočáry, jeden pro rodiče a druhý pro potomky, a vyrazili. Dvakrát nebo třikrát obkroužili náměstí a konečně zakotvili před hostincem, ke kterému to od svého domu měli sotva pár kroků.
Vraťme se ještě k manželům Mrázovým. Byli rodiči jediného syna Jana Mráze (*1923); rok jeho narození napovídá, že byl Janův život víc než dost ovlivněn událostmi druhé světové války. Jako student vysoké školy byl zajat již v roce 1939 a odveden gestapem do Německa. Celá rodina Steinbauerova se upínala k jeho návratu, byl potomkem nejen Julie, ale i jejích sourozenců, a měl se stát dědicem rodinného majetku. Pátrali po něm přes Červený kříž a konečně v roce 1944 se jim ho podařilo nalézt snad až někde kdesi u švýcarských hranic, možná dokonce přímo ve Švýcarsku. Zřejmě byl totálně nasazen, a protože byl raněný, podařilo se vyjednat jeho návrat domů. Vrátil se v zuboženém stavu, podvyživený, vyčerpaný, a u Steinbauerových jako u správných řezníků vsadili na to, že jenom pořádná porce jídla mu pomůže, aby se takříkajíc postavil na nohy. Jana tedy nasytili horkým vývarem, asi chystali i další pokrmy, jenomže na chlapcovo zesláblé tělo to byl zničehonic tak velký nápor, že krátce po jídle zemřel. 20. dubna 1944 zachvátila Steinbauerovy i Mrázovy trýzeň a válečného hrdinu připomínalo už jenom jeho jméno s životními daty na pomníku obětí světových válek na trhovosvinenském náměstí. Zemřeli následkem věznění, stojí dodnes před jmény Jana Mráze a Václava Pisingera.
Sourozenci Steinbauerovi vždycky drželi při sobě a smrt Jana Mráze je ještě víc semkla. Zbyli si sami pro sebe, neměli nikoho jiného. Upnuli se k hostinské živnosti, nadto ještě prodávali každoročně pivo a buřty ve stánku při pouti u Svaté Trojice, jenomže přišly další rány osudu. Rok 1948 byl křížkem pro všechny živnostníky, se soukromým podnikáním se muselo skončit.
Po Vítězném únoru se už jejich zájezdní hostinec neotevřel, ačkoliv veškeré zařízení zůstalo na původních místech. Konec byl i s řeznickým krámkem. Nejdříve byl v domě zřízen obchod se zeleninou a poté, v roce 1966, si zde otevřel holičství pan Roman Zikeš se svou manželkou Růženou.
Roman Zikeš byl jedním z nejdéle podnikajících soukromníků v Trhových Svinech. Svou živnost nejprve provozoval v Novém městě čp. 422, kde i bydlel; tento dům ovšem musel v 60. letech ustoupit rozšíření silnice, a proto se přestěhoval se svým holičstvím ke Steinbauerům. Již při působení v Novém městě řešil problémy s místním komunistickým vedením, které s nelibostí neslo, že je pan Zikeš konkurencí pro holičství v Komunálním podniku a měl soukromou firmu skoro na náměstí. Holicí stroje mu byly zaplombovány, takže musel upustit od stříhání dam a věnovat se dál jen pánům.
Rodina Zikešova byla pronásledována vládnoucí mocí, pan Zikeš se však nadále držel, ačkoliv o zákazníky měl čím dál větší nouzi. Přesto vytrval snad až do roku 1980, kdy se do budovy někdejšího zájezdního hostince zakously radlice bagrů a on před nimi doslova utíkal.
Tím jsme se ale vzdálili od Steinbauerů. Po roce 1948 postupně přicházeli o svůj majetek, veškeré polnosti byly znárodněny a využívány místním JZD a finanční prostředky z prodaných nemovitostí byly uloženy v depozitáři u soudu. Bratři totiž odmítali přijmout peníze za něco, co sami neprodali, ačkoliv tak nevratně ztratili rodinný majetek. Zatímco ještě za první republiky patřili mezi zámožnější spoluobčany, postupně začínali strádat a jejich jediným příjmem kromě důchodů byl nájem od holiče Zikeše.
Bratří Steinbauerovi měli velké sny. Často opakovali, že až se obrátí režim, obnoví provoz hostince a v domě v Novém městě si otevřou vinárnu. Ale revoluce ne a ne přijít… Stárnoucí sourozenci si nadbytek volného času krátili tím, že sedávali v šenku, každý v jednom okně, a hleděli na náměstí. Někdy je doplnila sestra Mrázová a obsadila čtvrté okno. Místní jim pak žertovně přezdívali Pankrác, Servác, Bonifác a Žofie nebo také svinenský orloj.
Ani jeden z bratrů se roku 1989 nedožil. Poslední odešel z tohoto světa na konci 70. let pan František Steinbauer. Paní Růžena Zikešová měla patrně při odchodu z práce podezření, že v majitelově bytě není něco v pořádku, a proto přivolala místní policii. Ta zjistila, že poslední Steinbauer je mrtvý, přivolala zdejší úředníky a paní Zikešovou naopak poslala domů. Všichni věděli, že rod vymřel bez dědiců, a tehdejší komunistické vedení města rozhodlo o zbourání domu. Předtím jej však bylo zapotřebí vyklidit, a toho se ujali někteří místní úředníci. Pamětníci vzpomínají, že zmizely peníze, rodinné šperky, ale také věci skoro bez hodnoty, jako např. opotřebované jízdní kolo. Někdo dokonce vykopal krumpáčem podlahu, aby se přesvědčil, že se pod ní nic neskrývá.
Za zmínku ale jistě stojí, že cesta k majetku bratří Steinbauerových nebyla jednoduchá. Když policii v domě vystřídali úředníci, byli vyděšeni množstvím blech, které se na ně ze všech koutů vyhrnulo. Ty chalupu obývaly již v době, kdy zde žili původní majitelé. Vyskákaly vždycky, když Steinbauerovi v okně větrali bílé peřiny a polštáře, a vypadalo to, jako by bylo ložní prádlo posypané mákem. Úředníci měli z obránců „pašoláckého“ majetku respekt a blechy pro ně byly tím jediným, co si domů odnést nechtěli. Rozhodli se tedy počkat tři měsíce, snad že se situace uklidní a hmyz vyhyne. Jakmile ale po devadesáti dnech otevřeli dveře, houževnaté blechy vyskákaly z děr a opět zaútočily. Národní výbor tedy objednal deratizaci a až po jejím zásahu se mohlo začít s odnášením toho, co po Steinbauerových zbylo.
Za krátkou dobu byl z původního hostince holobyt a město mohlo osud kdysi výstavního domu završit: bylo nařízeno jeho bourání. Na začátku 80. let tak odešel kus svinenské historie, ze zemského povrchu zmizel dům, který pamatoval několik uplynulých staletí. O jeho starobylosti svědčilo ostatně i historické sklepení zasazené do ohromné hloubky, s kamennými stěnami a klenutými stropy.
Na troskách domu vyrostla patrová budova spořitelny, která v ní sídlí dosud. Tímto krokem se změnil ráz západní strany náměstí a zároveň se docílilo toho, že každý roh náměstí získal během 2. poloviny 20. století nový kabát. Naproti Pašolákům byly zbourány měšťanské domy, aby na přelomu tisíciletí mohla být postavena budova nového městského úřadu. Severní strany se týkaly hned dvě rekonstrukce: Jožkovinu na západní straně nahradil hotel, soud na východní straně pak bytový dům s lékárnou v přízemí. A konečně na východě náměstí došlo ke zbourání dalších domů a zbudování obchodního domu Prior. Staré Sviny, které za chvíli budeme znát jen z pohlednic a fotek, tak postupně zmizely v sutinách a daly prostor nové době, novým Svinům.
Rád bych v závěru opět poděkoval pamětníkům, panu Štěpánu Hruškovi a paní Janě Vachové, kteří předali své vzpomínky, a díky nim mohl článek vzniknout.
