Hostince (a obchody) v domě čp. 30
Hospodské putování dospělo ke svému třináctému pokračování a nalijeme-li si čistého vína, je třeba říct, že ještě zdaleka nekončí. Při počtu trhovosvinenských hospod, který během 20. století atakoval neuvěřitelnou třicítku, se ani není čemu divit. Sám se nicméně divím jiné věci – až po roce vydávání hospodských článků a několika letech (spíše příležitostného) navštěvování hospod jsem zjistil, že mám hospodské kořeny a že moji předkové z přímé linie jednu hospodu dokonce provozovali. A proč tím uvozuji zrovna tento článek? Protože Průků hostinec se nacházel v domě, do kterého tentokrát zavítáme.
Řeč je o čísle popisném 30 na trhovosvinenském Žižkově náměstí. Na počátku 20. století patřil dům vdově Františce Stráské, která zde provozovala drobné hospodářství, ale pohostinské činnosti se nevěnovala. Nejspíš vůbec první hospodu si tu až po roce 1900 otevřeli manželé Tomáš a Marie Průkovi.
Hostinec U Průků
Tomáš Průka, první provozovatel hostince v domě čp. 30, byl rodákem z Rejt. Narodil se v roce 1868 ve statku čp. 337 svobodné matce Rozálii Průkové, po jejím odchodu do zahraničí ho ale vychovávali prarodiče a strýc s manželkou. Ti však měli dost svých vlastních dětí a Tomáš byl pro ně spíš nechtěným hostem či pomocníkem, který pro ně pracoval jen za byt a stravu. Není divu, že jakmile měl možnost, z Rejt odešel. V Trhových Svinech si namluvil Marii Vágnerovou a v necelých třiceti letech už zde patřil mezi obchodníky známé v širokém okolí.
Nejprve zakoupil dům čp. 164 v dnešní Husově ulici a začal obchodovat se dřevem, poté si pronajal od Františky Stráské přízemí domu čp. 30 a s nadšením se věnoval i pohostinské činnosti. Manželka Marie se mu alespoň trochu snažila pomáhat, většinu volného času jí ale zabralo obstarání domácnosti a čtyř dětí: Marie, Václava, Růženy a Františka.
Byť se jedná i o historii rodinnou, paměť příbuzných nesahá tak hluboko, aby se podařilo zrekonstruovat osudy manželů Průkových na začátku 20. století. Víme jen to, že provoz hostince ukončili až poté, co přestali obchodovat se dřevem. Tomáš Průka možná chtěl dům s hostincem zakoupit, ale paní Stráská ho prodala rodině Princově. Velké úsilí vyvinul ve snaze koupit tedy alespoň sousední dům čp. 29, ale ani to se mu nepodařilo. Úspěšný byl až tehdy, když projevil zájem o čp. 28 a jeho majitelé, židovský obchodník Michal Meller a jeho žena Klára, s prodejem souhlasili. Tehdy musel Tomáš prodat budovu v Husově ulici a vzdát se i provozu hostince, aby ušetřil na nájmu. Místo toho si v přízemí svého nového domu otevřel koloniál a později i obchod s obilím.
Za první republiky byl Tomáš Průka váženým občanem, pravidelně byl volen do městského zastupitelstva za Národní demokracii a byl také členem zásobovací komise, jež se starala především o dodávky uhlí a dříví. Městská kronika z počátku 20. let jej navíc zmiňuje jako jednoho z mála majitelů telefonní stanice. Hovorna se tenkrát nacházela na poště a telefonovat bylo možné nejen od Průků, ale také z městského úřadu, spořitelny (občanské záložny), hospodářské záložny (Ústavu pro zprostředkování práce), ze Staškovy pily a bytu, z továrny Zemene a Stráský a od obchodníka Martina Levého.
Tomáš Průka se do dějin města zapsal zejména jako poctivý obchodník. Při práci v koloniálu dosáhl větších úspěchů než při krátké štaci v hostinci. Zemřel v roce 1942, devět let po své manželce Marii, a ještě před svou smrtí stihl živnost předat nejmladšímu synovi Františkovi, který obchod vedl až do znárodnění v roce 1948.
Hostinec U Princů
Po roce 1910 koupili budovu hostince od Františky Stráské manželé František (*1887) a Anna (*1895) Princovi. František pocházel ze starého řeznického rodu a je pravděpodobné, že se taktéž vyučil u svého otce řezníkem. S příchodem na „třicítku“ nicméně začal podnikat v pohostinství a s manželkou si otevřel hospodu, respektive navázal na hostinskou činnost, kterou zde již před ním zahájili Průkovi.
Ani z časů Princových se nedochovaly žádné informace, které by se vztahovaly přímo k jejich hospodě. Můžeme se tak pouze domnívat, že díky své výhodné poloze uprostřed náměstí neměli nouzi o zákazníky a že se snažili pečovat o dobrou pověst své živnosti. Františkovi totiž nešlo pouze o pěstování dobrých vztahů se štamgasty, ale především s potenciálními voliči, protože se ještě za časů Rakouska-Uherska začal angažovat v komunální politice. Již v roce 1911 byl za Stranu československých socialistů zvolen do třicetičlenného zastupitelstva města; největšího politického úspěchu ovšem dosáhl až při prvních obecních volbách po vzniku Československa, konaných v červnu 1919. Kandidoval tehdy za stejnou partaj a při ustavujícím zasedání dne 27. června 1919 se stal starostou města. Z neuvedených příčin ale dne 29. dubna 1923 na svůj post rezignoval, paradoxně jen nedlouho před vypršením mandátu. Podle dobové kroniky ho ve funkci do konce volebního období zastoupil jeho I. náměstek Karel Kůrka, člen Strany sociálně-demokratické.
Rodina Princova si hostinec držela i během Františkova působení na radnici, po jeho rezignaci byla nicméně živnost přerušena, a početná základna místních hospod se tak nepatrně zmenšila. Vzhledem k tomu, že kroniky ani jiné dostupné materiály z té doby již tento hostinec nezmiňují, je pravděpodobné, že mimo provoz zůstal až do konce druhé světové války.
Mohli bychom ale doplnit, že do námi sledovaného domu nezacházeli po vzniku samostatného Československa pouze hosté restaurace. V místnosti za lokálem totiž od 1. září 1919 sídlila i pobočka Živnostenské záložny, která byla v našem městě zřízena v červnu téhož roku za účasti ministerského zástupce vrchního komisaře Františka Slavíka. Záložně předsedal Jan Valdauf.
Kromě rodiny Princovy, tedy manželů Františka a Anny a jejich dětí Jiřiny a Milana, zde několik let bydlel také pan Rudolf Juřina, rodák z jihomoravské obce Rudice, který sem přišel jako duchovní tehdy vzniklé Církve československé husitské.
Hostinec U Hrušků
Až v době po skončení druhé světové války si můžeme chod Princovy hospody nastínit v jasnějších konturách. Tehdy si totiž v domě pronajali byt mladí manželé Štěpán a Marie Hruškovi a po svém nastěhování znovuotevřeli i původní restauraci v přízemí.
Ani jeden z manželů nepocházel z Trhových Svinů. Štěpán (*1915) byl rodákem z Třebče, Marie (*1920) pocházela z Bukové a právě v našem městě našli své nové bydliště. Brali se v roce 1944, kdy se jim zároveň narodila dcera Květa, a hostinec otevírali již v roce 1945. Činnosti v hospodě věnovali většinu času. Pan Hruška byl vyučen řezníkem, a tak zpracovával maso, připravoval masná jídla, kromě toho i obsluhoval a sháněl proviant. Jeho žena Marie dělala to, co bylo zrovna třeba, nejčastěji vařila, ale objevovala se i na place.
Než si manželé Hruškovi vydobyli své místo mezi mnoha trhovosvinenskými hostinskými, byli ostatním doslova trnem v oku. Díky výhodné poloze hned vedle radnice si sem totiž našla cestu celá řada úředníků i řemeslníků, kteří denně přicházeli na oběd, a to místní hospodské samozřejmě příliš netěšilo. O dlouhotrvající nevraživosti ale nemůže být řeč. Již brzy začali být Štěpán a Marie respektováni, především za to, jakých úspěchů dosáhli ve svém mladém věku, navíc s malou dcerkou, o kterou se museli postarat.
K Hruškům se nechodilo jenom na oběd a na pivo, ale také za zábavou. Štěpán Hruška se totiž snažil vyhovět všem hostům, a když si například někdo posteskl, že v šumu hovorů schází hudba, neváhal a zakoupil tři harmoniky a trumpetu. Kdo uměl alespoň trochu hrát, mohl se tak i bez vlastních instrumentů postarat o hudební doprovod. Pan Kyslík zase zajistil rádio s gramofonem. Stejně tak tomu bylo, když jiný host poznamenal, že raději bude chodit k Roulům, protože mají v zahradě kuželnu. Pan Hruška tedy nechal od místního řemeslníka vyrobit kuželky a koule, postavil přístřešek a mohlo se začít hrát. Přímo uprostřed lokálu pak stál fotbálek s automatem, který využívali nejen štamgasti, ale na několik her se tu stavovali i kluci, když šli ze školy.
V horním patře Hruškovi bydleli a vedle jejich bytu byla místnost, kterou využívala jako svou základnu místní organizace KSČ. Stěny byly tenké, a tak se u Hrušků vždy hned vědělo, na čem se komunisté při večerních schůzích usnesli. O to méně pak byli překvapeni, když si soudruzi v roce 1948 přišli pro klíče s oznámením, že se hostinec zavírá…
Hruškovi se poté přestěhovali k Hladíkům (dnešní papírnictví Poprokan), kde se jim v roce 1953 narodil syn Štěpán. Pan Hruška se vrátil k řezničině a našel si místo na jatkách v Kaplici, později v Českých Budějovicích a nakonec v Trhových Svinech. Jeho žena Marie byla v 50. letech zaměstnána v Jednotě a jako kuchařka pracovala v místních hostincích Na Růžku a U Jožků. Na začátku 60. let si našla nové místo v Igle, kde zůstala až do odchodu do penze.
Samoobsluha
Po převratu získala přízemí domu čp. 30 do užívání Jednota. Pro zachování provozu hostince však nebyla vůle. Jednota totiž ve městě již několik hospod vedla, a tak by konkurovala sama sobě. Nakonec se zde rozhodla zřídit samoobsluhu, obchod se smíšeným zbožím. Protože byl prostor ale velikostně nevyhovující, došlo poměrně brzy k propojení s přízemím sousedního domu čp. 29.
Jak již bylo uvedeno, samoobsluha patřila pod stále existující spotřební družstvo Jednota České Budějovice, založené v roce 1908. Vedoucí provozu byla paní Břečková z Borovan. Otevřeno bylo každý všední den od 06:00 do 12:00 a od 14:00 do 18:00 hodin, zboží bylo dostatek, jen výběr byl proti dnešku výrazně menší.
V pozdější době, kdy již jako vedoucí pracovnice působila paní Božena Helčlová z Trhových Svinů, se zavedla ranní a odpolední směna a provoz bez polední pauzy. Obvykle zde pracovalo kolem osmi zaměstnanců a také učenky, které tu měly praxi. Jednota totiž provozovala Učňovské středisko ve Skuherského ulici v Českých Budějovicích a učenky pravidelně vysílala do svých obchodů.
Samoobsluha nebyla zdaleka jedinou prodejnou, kterou Jednota za socialismu v našem městě zřídila a provozovala. Další obchody se smíšeným zbožím se nacházely v Husově ulici čp. 291 a v Trocnovské ulici čp. 807. Na náměstí pak nechyběla cukrárna, švadlenka, mlékárna, papírnictví, ovoce a zelenina, průmyslové zboží, drogerie, hračkářství, elektro a další. Postupně se tu tedy vytvořila velice propracovaná síť služeb patřících do jednoho řetězce.
Je zjevné, že samoobsluze žádná z uvedených prodejen nijak výrazně nekonkurovala; každá totiž nabízela jiný sortiment. Stávající situace se ale mírně změnila na začátku 80. let, kdy v pravém úhlu mezi ulicemi Třebízského a Nové město (resp. třída Rudé armády) vyrostlo tzv. Východní sídliště, tvořené Budovatelskou ulicí. Mezi panelovými domy byla zřízena další prodejna se smíšeným zbožím, která spadala také pod Jednotu a byla vedena manželi Svitákovými.
Ani v tomto případě se ovšem nedá tvrdit, že by samoobsluha na náměstí ztratila výrazný počet zákazníků. Prodejna v Budovatelské ulici sloužila především obyvatelům nově vzniklých panelových domů, stejně jako třeba prodejna Pramen na druhém konci města byla využívána zejména obyvateli Sídliště. Samoobsluha na náměstí si tak nadále držela zákazníky z centra města a nejbližších ulic a uliček.
Zřejmě ještě před revolucí se stalo novým majitelem domu město Trhové Sviny, které jej vlastní dodnes. Po roce 1989 se Jednota začala postupně stahovat a upouštěla od některých svých provozů. Samoobsluhu přestěhovala do vlastní budovy, do přízemí hotelu U Dvou čápů. Tam ale fungovala jen krátce a brzy byla zrušena. Zaměstnanci začali nově pracovat v obchodě v Budovatelské ulici, který byl pravidelně rozšiřován a zvětšován. V uvedené době zde již manželé Svitákovi nepracovali a prvními třemi prodavačkami, které sem přešly ze samoobsluhy, byly paní Marcela Švepešová, Ivona Jirkalová a Vendula Helčlová.
V porevolučních letech se také měnila označení prodejny: Trefa a Terno. Tato změna nemá na zákazníky výrazný vliv a odvíjí se od velikosti a tržeb. Současný název Terno se drží už více než deset roků. V Trhových Svinech se nyní řadí k největším obchodům s potravinami a je zde zaměstnáno kolem dvaceti zaměstnanců a dalších brigádníků. Po téměř čtyřiceti letech, kdy obchod funguje na stejném místě, se v brzké budoucnosti plánuje jeho přesun do areálu bývalých stavebnin v Třebízského ulici.
Osudy po roce 1989
Při povídání o prodejnách Jednoty jsme se odchýlili od námi sledovaného domu čp. 30. V 90. letech si prostory bývalé samoobsluhy pronajala rodina Buškova z Trhových Svinů, která navázala na předchozí prodej potravin. Po obchodu se smíšeným zbožím na Žižkově náměstí čp. 41 to byla jejich druhá prodejna s podobným sortimentem, provozovali ji ale jen asi čtyři roky.
Po jejich odchodu bylo přízemí opět rozděleno. Bylo to nevyhnutelné, oba domy měly totiž jiného majitele a společný prostor v přízemí se jevil neprakticky. Čp. 29 odkoupila rodina Roulova, která si ve své části otevřela obchod s textilem, sousední dům čp. 30, patřící městu, začal být využíván jako bufet, nabízející teplou i studenou kuchyni (bagety, smaženky, polévky apod.). Později se navíc v okénku do loubí prodávala i zmrzlina. Provozovatele v tomto případě nejmenujeme, vystřídalo se jich několik.
Zatím poslední změna nastala v roce 2014, kdy si zde manželé Nicola a Eva Furioso otevřeli pizzerii U Itala. Po deseti letech provozu patří pizzerie mezi nejoblíbenější zařízení svého druhu v rámci našeho města, o čemž ostatně svědčí i vysoká návštěvnost. Ve všedních dnech je nabízeno obědové české menu: polévka a dva chody. Ve večerních hodinách jednoznačně dominuje vynikající pizza a těstoviny podle italské receptury. Na čepu je Kozel 11° a Plzeň 12°. V letních měsících mohou hosté využívat také posezení v předzahrádce. Velkému zájmu se těší i příležitostně pořádané hudební večery.
Ačkoliv si zřejmě většina pamětníků vzpomíná spíše na obchod s potravinami než na původní hospody, je skvělé, že se manželům Furioso podařilo obnovit provoz restaurace, jenž má v domě čp. 30 dlouhou tradici. Vůbec nezáleží na tom, nabízí-li se česká nebo italská kuchyně. Ti, kteří zde hostinec zřídili před více než sto lety, by byli jistě potěšeni, že se pivo na „třicítce“ čepuje dál.
Ani tento článek, mapující osudy mnoha rodů spojených s jedním domem, by nemohl vzniknout bez vzpomínek pamětníků. Chtěl bych proto poděkovat paní Marii Buškové, manželům Evě a Nicolovi Furioso, panu Štěpánu Hruškovi, paní Ivoně Jirkalové, paní Jaroslavě Kraftové, paní Lence Průkové, manželům Marii a Zdeňkovi Průkovým, paní Anně Theierové a paní Ludmile Zikešové, kteří svými vzpomínkami přispěli k jeho napsání. Důležitým pramenem byly i tentokrát sčítací archy, datované k rokům 1900, 1910 a 1921, a první městská kronika z let 1922–1926.
