608 436 941

Listopad 1989? Byl to gejzír!

Autor: František Stráský, v letech 1990 – 96 starosta města | Zveřejněno: 29. října 2019 | 25x

Vážení občané Trhových Svin, vážení čtenáři Trhovosvinenských listů,

Listopad 1989 a 90. léta ve městě z pohledu prvního porevolučního starosty.

byl jsem paní starostkou požádán o článek k připomenutí společenských změn v Trhových Svinech před 30 lety; tedy v listopadu a prosinci roku 1989 a v letech těsně následujících. A to z titulu, že jsem v letech 1990 – 96 vykonával funkci prvního starosty města zvoleného po více jak 40 letech opět ve svobodných volbách.

Do té doby byla funkce předsedy městského národního výboru (tak se funkce nazývala) vyhrazena pouze členům jediné strany (KSČ), jejíž „vedoucí úloha ve státě“ byla dokonce zakotvena v ústavě. Volby se sice pravidelně konaly, jedenkrát za čtyři roky, ale kandidátka, ze které se mohlo volit, byla jediná - sestavená KSČ. Povinnost volit oficiálně stanovena nebyla, ale nepřijít si troufli akorát disidenti. V 70. a 80. letech už se sice „nepřátelé socialismu“ nazavírali do dolů na uran jako v letech padesátých, ale všem bylo jasné, že by Vás v případě neúčasti na „volbách“ z vysoké školy vyhodili, u starších že by jejich byť sebechytřejší dítě prostě studovat nemohlo, práci by měli ještě podřadnější než podřadnou (proto pracovalo tolik disidentů v kotelně), byt k bydlení by nedostali – byty byly v té době jen státní a stát přece nepřidělí byt svému nepříteli, místo ve školce také nebude, a tak dále…). Ve volební místnosti tehdy nebyla žádná plenta, za kterou by bylo možno volební lístek upravit. Pouze uprostřed stála volební urna nasvícená reflektory…, a osm deset soudruhů Vás bedlivě sledovalo, zda tam ten lístek doopravdy vhodíte. Vojáci volili povinně a jednotně (povinná dvouletá vojna pro všechny kluky od 19 let). Není divu, že volební účast byla pravidelně 99,6% a 98,9 % zvolilo kandidáty z té jedné kandidátky.

Svobodné volby jsou úhelným kamenem svobody. Bez nich prostě svoboda není. Ne nadarmo přijely ruské tanky a tanky jimi obsazených zemí v srpnu 1968 do Československa, jakmile byly v rámci tehdejšího uvolnění čím dál hlasitější požadavky na neutralitu a také na svobodné volby.

K československé sametové revoluci v listopadu a prosinci 1989 došlo zdánlivě ze dne na den. Ale historie k ní směřovala již mnoho let před tím. V roce 1977 vzniklo v naší zemi opoziční hnutí CHARTA 77, které od té doby nastavovalo režimu nepříjemné zrcadlo; a nám normálním lidem dávalo jakousi naději. V roce 1978 se stal polský duchovní Karol J. Wojtyla prvním neitalským papežem v historii, Janem Pavlem II. V roce 1980 vzniklo po vlně stávek na severu Polska nezávislé odborové hnuté SOLIDARITA, do které v krátkosti vstoupilo 10 milionů Poláků. Následoval vyjímečný stav, Solidarita přešla na 8 let do ilegality. V roce 1989 po dalších protestech proti vládě proběhly částečně svobodné volby, které příznivci Solidarity drtivě vyhráli.

V naší zemi proběhly větší spontánní demonstrace v Praze u příležitosti oslav 28. října v roce 1988 (asi 30 tisíc lidí). V lednu 1989 takzvaný Palachův týden, kdy milice (ozbrojená složka KSČ) a VB (komunistická policie) mlátila celý týden lidi, kteří si připomínali v Praze upálení Jan Palacha před 30 lety. Na jaře 1989 vznikla petice „Několik vět“, kterou podepsalo 40 000 lidí.

Začátkem října 1989 následoval masový úprk občanů NDR na velvyslanectví západního Německa v Praze. Do týdne následoval pád berlínské zdi. A to vše za změn, kdy v Sovětském svazu (ruském impériu) probíhala již 3 roky díky panu Gorbačovovi takzvaná „perestrojka“.

A aby toho nebylo málo, 12. listopadu 1989 (necelý týden před 17. 11.) byla papežem Blahoslavená Anežka Česká svatořečena. Mnoha českým věřícím se tehdy podařilo zúčastnit svatořečení přímo v Římě. Svatovítská katedrála a vlastně i Praha zažily křesťanskou demonstraci nebývalých rozměrů. Režim si netroufl víc, než jen přihlížet. Při té příležitosti bych si dovolil připomenout mimořádnou osobnost kardinála Františka Tomáška.

A přeci to, co následovalo, nebyla samozřejmost. Ačkoli jsem se sám od října 1988 trochu angažoval, a přesto že dějiny dostávaly tak rychlý spád, vzpomínám si, jak ještě v létě 1989 nám myšlenka, že bychom se mohli někdy dostat z té ruské říše nesvobody, připadala nepředstavitelná.

Mé vzpomínky na to, co se spustilo 17. listopadu 1989, mohu shrnout slovy, že to byl gejzír. Gejzír, který vytryskl z promrzlé horniny náhle až k nebi – nejprve plný údivu a zděšení co se to na Národní třídě dělo, poté se během víkendu začal měnit v odpor, odvahu, rozhodnost a náhle zalil celou zemi nekonečnou pospolitosti, vírou, češstvím či českoslovenstvím a…. odhodláním.

Konkrétně v Trhových Svinech se toho na první pohled ovšem mnoho nedělo. Na plakátovacích plochách, stožárech veřejného osvětlení a nárožích se objevovaly plakáty, provolání studentů, později již i Občanského fóra, výzvy ke stávkám, demonstracím. Zpočátku se je příslušníci VB snažili strhávat.

Mnoho lidí ze Svinů pracovalo v Českých Budějovicích, Borovanech, Velešíně a zapojovali se tam – do stávkových výborů, stávek, demonstrací. Vím, že i mnoho občanú z Trhových Svinů na demonstrace v podvečerních hodinách do Budějovic pravidelně ve velké počtu dojíždělo.

V prvním týdnu zdaleka nebylo nic jasné a komunistická moc ještě zvažovala nasazení vojáků a milicí proti demonstracím. V úterý 27. listopadu došlo k významnému zlomu – v celé republice proběhla generální stávka. V Trhových Svinech se sice nekonala na náměstí, ale v některých zařízeních a továrnách proběhla. Nejaktivněji v továrně GAMA; do čela se tehdy postavil mladý inženýr Josef Mašek. Ten byl potom aktivní i v dalších měsících a letech.

Celý proces vyvrcholil dne 29. prosince 1989 zvolením Václava Havla prezidentem republiky.

Přestože hlavní události se v tomto období odehrávaly v Praze a větších městech, vzpomínám si, že v Trhových Svinech se projevovala spousta aktivních lidí. Lidí, kteří roznášeli či vylepovali letáky, organizovali na pracovišti, nebáli se hlasitě vystoupit, podporovali svou účastí demonstrace v Budějovicích. Hlavními aktivisty byli pan Jaroslav Randa a Josef Mašek, vzpomínám si také na Karla Pexu. Vzpomínám si i na ty, kteří se dále v místní politice neangažovali, ale ve své době pomáhali a byli přesvědčenými stoupenci Občanského fóra (OF); na pana Vlastimila Poppa, Karla Haška, na kouzlo „prostořekosti“ pana Aleše Langa.

V březnu 1990 došlo k takzvanému kooptování nových členů za OF do tehdejších národních výborů. Předsedou Městského národního výboru v Trhových Svinech se stal pan Ing. Jaroslav Randa. Doplnění do národního výboru bylo několik, byl jsem také mezi nimi, určitě též již zmiňovaný Josef Mašek a také František Slípka. O dalších si nejsem už jistý.

První svobodné komunální volby po roce 1948 se konaly v listopadu 1990 a zúčastnilo se na nich 83% oprávněných voličů. Kandidáti za OF jednoznačně vyhráli. 4. prosince 1990 proběhlo ustavující zasedání nového městského zastupitelstva, kdy zastupitelé složili slib a volili ze svého středu starostu a městskou radu. Starostou jsem byl zvolen já, místostarostou pan Josef Mašek. Do městské rady dále zasedli paní Milena Langová a pánové Jaroslav Randa, Karel Filka, Radislav Bušek a Jan Beneš.

A potom začalo působení nového městského zastupitelstva a městské rady. Dodnes mám pěkný pocit, že prakticky všichni táhli za jeden provaz a všem šlo v první řadě o blaho celku.

Činnost toho prvního volebního období nejlépe vyjádří přehled toho, co se udělalo:

Zejména byl zpět získán historický městský majetek (lesy a rybníky) a byla zavedena správa nad ním. Bylo zřízeno společné lesní hospodářství Města Trhové Sviny a Obce Besednice. Byly zpět získány vodovody a kanalizace. Za osobní výhru jsem tehdy považoval, že jsme donutili před odevzdáním majetku tehdejší JIVAK znovu postavit nové propojovací potrubí mezi vrty u Lhotky a úpravnou vody v Otěvěku. Byť bylo potrubí staré nějaké tři čtyři roky a bylo postaveno ještě na konci socialismu, bylo ocelové, ocel podzemní železitá voda rozleptává - za pár let by je zničila. Posloužily k tomu tlak přes média a vypjatá jednání. Potrubí, které tam je cca od roku 1991 je plastové a věřím, že bude sloužit ještě několik desetiletí.

V tom období byl také postaven dům s pečovatelskou službou, nová budova polikliniky, bylo znovuobnoveno gymnázium. Budova v hrubé stavbě vedle školní jídelny v minulosti zamýšlená jako dům pionýrů byla přeprojektována a dokončena pro gymnázium. Byl nalezen způsob financování a dokončen rozestavěný tzv. dům služeb – následně sloužil či slouží Komerční bance, České spořitelně a ZUŠ.

Spolupracovali jsme s tehdejším farářem panem děkanem Holubem a společně obstarali prostředky na novou střechu kostela a také zrestaurování Svinenské madony.

A potom takové drobnější akce; první dolby stereo do místního kina, aktivní práce na tom, aby tu vznikla továrna firmy Greiner, změna územního plánu, kde se poprvé objevila přeložka kolem potoka….

Ve druhém volebním období, po roce 1994 jsme zřídili pamětní desku na rodném domě Dr. Emila Háchy. Několik z nás to považovalo téměř až za povinnost vůči našemu největšímu rodákovi a vůči historii naší země. Nechtěli jsme se smířit s tím, že pan Hácha byl celých 40 let líčen jako největší kolaborant, pomalu jako strůjce všeho špatného, co potkalo náš národ v průběhu fašistické okupace. Většina z nás byla starousedlých občanů města a znali jsme od svých předků a pamětníků, kteří Protektorát prožili, jejich hodnocení, vzpomínky a svědectví o sebeobětování tehdejšího prezidenta. Téměř bez výhrad o něm všichni mluvili s úctou. Jsem rád, že jsme to udělali a současně otevřeli veřejnou diskusi; dnes už je pan Dr. Emil Hácha přeci jen obecně vnímán jinak, než před těmi 25 či 30 lety. Ale stále se nemohu zbavit pocitu, že veliká část dnešních politiků, co si jméno pana Háchy brali do úst, by jeho tehdejší břímě zdaleka neunesla.

Já jsem se následně rozhodl v roce 1996 v půlce 2. volebního období funkci starosty opustit, byť jsem ještě dalších 6 let byl členem městského zastupitelstva. Starostenskou funkci po mně převzal Ing. Radislav Bušek, který funkci zastával další 4 volební období.

V každém případě jsem osudu vděčný, že jsem mohl prožít ten politický zázrak roku 1989 a že jsem měl tu čest po nějakou dobu být starostou Města Trhové Sviny. A děkuji všem svým tehdejším spolupracovníkům.

Před 30 lety jsme většina prožívali jakési znovuzrození. (Kdyby nás nebyla většina, nebyla by náměstí v celé zemi plná a režim by se nebyl pustil moci). Jedno z hesel, která jsme tehdy skandovali a psali na plakáty bylo ZPĚT DO EVROPY. Čechy patřily k rozvinutější, té západní části Evropy, už od 9. století, kdy první český kníže přijal křesťanství. Dnes v Evropě jsme nejenom zeměpisně, ale opět i politicky a společensky. Můžeme bez ptaní jet do Španělska, Belgie, Švédska…Můžeme si tam najít práci nebo bydlet, když o to budeme stát. Evropa nám posílá spoustu peněz. Dokonce naši politici mohou do fungování té Evropy mluvit.., mají-li co říct. A slyším hlasy, že ta Evropa je špatná. Divím se. Německý řidič mne ještě na plné čáře v obci devadesátkou nikdy nepředjel, dánská prodavačka se na mne usmívá i když nerozumím a fronta za mnou trpělivě čeká než pochopím, rakouský hospodský zavzpomíná, že praděda byl z Chebu a že v neděli hráli v rádiu na Vídni něco od toho Dvoržaka. Jsem v Evropě rád a nevím, kam bych jinam chodil. Moje kořeny jsou v ní zarostlé už 1 200 let. Dobře tedy, 1 200 – 40 = 1 160 let. 😊

Ještě na závěr jsem si při té dnes již zapadlé vzpomínce na svatořečení Anežky České uvědomil, co se tenkrát říkalo. Šlo o nějaké staré proroctví, v němž se pravilo: Tehdy bude v Čechách dobře, až bude Anežka Česká svatořečena. Zatím to platilo. Tak si to nepokažme.