Historie oboru, který je v našem městě spojen s budovou tzv. krejčáku
V předchozím článku ze série trhovosvinenského hospodského putování jsme narazili na dvě oděvní družstva, která svůj provoz vedla v prostorách bývalé Kollarovy restaurace čp. 144 v Husově ulici, a protože by povídání o jejich historii zůstalo otevřené, ne-li nedokončené, rozhodli jsme se jim věnovat toto následující povídání.
Až do příchodu změn souvisejících s nastolením poúnorového režimu bylo možné svobodně podnikat, i když je pravda, že do té doby samozřejmě nastávaly situace, které ztěžovaly a poznamenávaly lidské životy. V soupisu řemeslníků, podnikajících v našem městě za První republiky a i během válečných let, pochopitelně nemůže chybět celá řada krejčích. Někteří pracovali sami na sebe, jiní vedli podniky s třeba i deseti zaměstnanci. Do roku 1948 byl takovým úspěšným podnikatelem třeba pan Jindřich Kříha z Kostelní ulice, který ve své firmě zaměstnával až deset krejčích a učedníků. S prací vypomáhala i jeho manželka Marie. Nebyla sice vyučená v oboru, ale vždy ručně zapošila, co bylo potřeba.
Po roce 1948 byl s podnikáním konec. Jak již bylo uvedeno v předchozím článku, krejčím nezbylo nic jiného, než se sdružit, a jejich cech ustavil Jihočeské družstvo krejčích, lidové družstvo Trhové Sviny. Scházely už jen prostory, ve kterých by mohli začít pracovat. Městský národní výbor jim předal do užívání Kollarovec čp. 144, nejdříve jen určitou část, později vlastně celý objekt.
Původní řeznický obchod, který získali až jako poslední, sloužil jako pánské zakázkové krejčovství a vedl ho pan Václav Heidinger. Poté, co odešel do penze, nastoupil na jeho místo pan Jan Steinbauer, který zde setrval až do roku 1979, kdy náhle zemřel. Z hospody se naopak stala tzv. střihárna, jež novým působištěm nejen zmiňovaného pana Kříhy, ale i jeho kolegů, pánů Kociny a Uhlíře. Do čela dámského krejčovství v poschodí se postavila paní Anna Studená a prvním vedoucím družstva byl jmenován pan Jan Heidinger.
Díky skutečnosti, jak velký prostor oděvní družstvo zabíralo a jaký byl zájem o zakázky (nutno podotknout, že k tomu přispělo celoplošné zrušení soukromé podnikatelské sféry), si mohlo dovolit zaměstnat několik desítek pracovníků. Někteří zaměstnanci ovšem dělali i z domova. Šily se především podnikové uniformy, např. hasičské nebo lesácké, dále montérky, a aby mohlo být vyhověno všem objednávkám, v prostorách „krejčáku“ se pouze nastříhala látka, zabalila se a rozvezla postarším krejčím z širokého okolí, např. z Novohradska nebo Suchdolska. Často již bývali v důchodovém věku, dojíždění na několik hodin do družstva by se jim příliš nevyplatilo a asi by je i zmáhalo, a takto si v pohodlí domácího prostředí alespoň vydělali nějakou korunu k důchodu.
V roce 1958 zde bylo založeno učňovské středisko, jehož vedoucím byla paní Marie Steinbauerová. Středisko bylo na několika místech v Trhových Svinech (v současné prodejně Flop František Valter v Brance čp. 442, poté na Padrtovině v Husově ulici čp. 168). Již v roce 1962 se přestěhovalo do Českých Budějovic, ale později se ještě do Trhových Svinů nakrátko vrátilo. To už bylo ovšem situované výhradně na Kollarovec.
V případě Marie Steinbauerové a Jana Steinbauera nešlo o shodu jmen, jak by se při vyšším počtu nositelů tohoto jména v našem městě mohlo zdát – byli manželé. Paní Marie přišla do krejčovského družstva až jako vedoucí učňovského střediska, ale brzy se ukázalo, že pro výkon této práce bude potřebovat pedagogické minimum. I když jí bylo už přes čtyřicet let, pustila se do studií v Českých Budějovicích a při zaměstnání si vzdělání skutečně zvládla dálkově dodělat.
V roce 1960, po vyvlastnění původních majitelek, paní Růženy Kollarové a její dcery Růženy, se stalo Jihočeské družstvo krejčích majitelem budovy. Ještě v první polovině 60. let se jednalo o samostatný subjekt, který byl až v závěru dekády sloučen s českobudějovickým oděvním družstvem Typ, které z pozice nového majitele zajišťovalo i různé opravy domu. Místní pobočka tu měla původně i své ústředí; to však bylo přesunuto do nově vystavěné budovy na českobudějovickém Senovážném náměstí, následně do Kanovnické ulice a zpět do Trhových Svinů se vrátilo až několik let po revoluci.
Družstvo jako takové fungovalo na principu voleného představenstva, v jehož čele stáli předseda s místopředsedou a samotnou práci v jednotlivých pobočkách řídili vedoucí provozu a mistři. Funkci hlavního ekonoma družstva zastával pan Bohuslav Strnad, a to již v době, kdy krejčí na Kollarovci vedl Jan Steinbauer. Po něm se vedoucím provozu stal pan Vrána a do čela představenstva se postavil Ing. Kuchyňka.
Dalším vedoucím provozu byl pan Miroslav Böhm, zároveň místopředseda družstva, který měl významný podíl na tom, že se po roce 1989 podařilo sjednat řadu zakázek pro Rakousko. Typ postupně omezil zakázky pro domácí prostředí na minimum a soustředil se především na vývoz do naší sousední země.
Za působení Miroslava Böhma byla budova Kollarovce restituována a navrácena paní Růženě Schneiderové, dceři manželů Kollarových. Oděvní družstvo Typ se nedlouho poté prvně přestěhovalo, a to do nepříliš dostačujících prostor v jedné z budov bývalých státních statků, kde působilo pouhý rok. Vedení stále doufalo v přesun na reprezentativnější místo a shánělo volný areál, který by mohlo využít pro své potřeby. Nakonec se podařilo zakoupit bývalou chlapeckou školu, resp. budovu jemné mechaniky v Komenského ulici čp. 420, do níž se již v roce 1993 družstvo přestěhovalo. Tehdy byl předsedou nadále Ing. Kuchyňka. Ve funkci vedoucího provozu nově stanul pan Josef Dubský. Během dalších let, zejména v souvislosti se snižováním stavu zaměstnanců, byla předsedkyní zvolena paní Božena Brožková, původně účetní, jež nastoupila po paní Gruberové, a současně s tím získala i post vedoucí provozu.
Pokud byste si dnes chtěli nechat ušít v Typu něco na sebe, hledali byste ho v Trhových Svinech marně. Před třemi lety, v době, kdy v čele představenstva stáli předseda Miroslav Strouha a místopředsedkyně Jana Štojdlová (zároveň mistrová), se oděvní družstvo se stoletou tradicí dostalo do likvidace. Na vině byl především stále klesající zájem o zakázky; rakouský trh se totiž začal přeorientovávat na levnější výrobu z jihu Evropy, především z Balkánu, a Asie, což vedlo k úpadku. Na místo původních třiceti zaměstnanců, kteří v prostorách mechaniky začínali, jich zde v roce 2021 bylo zaměstnáno už pouze třináct. Další provoz družstva by tak již byl neperspektivní, a proto skončilo, jak se říká, v nejlepším, bez zadlužení a se ctí. Budova jemné mechaniky byla odprodána soukromému majiteli, v současné době probíhá rozsáhlá rekonstrukce objektu a přestavba na byty.
O historii obou oděvních družstev, Jihočeského družstva krejčích i oděvního družstva Typ, mi vyprávěly paní Marie Krnáčová, paní Marie Průková, paní Jana Štojdlová a paní Zdeňka Vacková. Ke vzniku článku přispěla i paní Ing. Kateřina Špírková, která se svou maminkou Marií Huličkovou doplnila další informace, spojené především s působením jejich rodu v krejčovském družstvu. Všem bych proto rád poděkoval za to, že svými vzpomínkami napomohly ke vzniku další kapitoly z místní historie.
Foto: archiv Marie Huličkové, archiv Jany Štojdlové.
