Kollarova restaurace
Dvanáctá hospodská cesta nás zavede do Husovy ulice, kde byla v jednom z nejvýstavnějších trhovosvinenských domů zřízena ve 30. letech 20. století restaurace. Ve srovnání s jinými fungovala jen krátce, zato se ve své době stihla zařadit mezi nejnavštěvovanější a nejoblíbenější. Její velkou předností byl totiž rozlehlý sál, který zval k bohatému kulturnímu a společenskému programu. Řeč není o žádné jiné budově než o Kollarovci s číslem popisným 144.
Na jeho místě ještě před sto lety stály dva nevelké přízemní domky. Do jednoho se vcházelo z Husovy ulice, tehdy zvané Farní, do druhého z ulice Jiráskovy, která se původně označovala jako Podklášterní. Oba dva se na sklonku 20. let podařilo koupit řezníku Karlu Kollarovi (*1907), který se po letech vrátil do rodného města. Trhové Sviny totiž opustil v útlém věku, když odešel do učení do Vyššího Brodu, a pobyt mimo město si prodloužil několikaletým působením v řeznictví firmy Šroubek – Grandhotel na Václavském náměstí v Praze. Právě zde se mu podařilo jednak dostatečně vydělat, jednak nabrat zkušenosti ohledně provozu uzenářství a restaurace.
Po návratu do Trhových Svinů se zasnoubil s Růženou Koubovou (*1911) z Todně a veškeré vydělané prostředky i věno, které dostala jeho milá od rodičů, padly na výstavbu výstavní patrové budovy. V jejím přízemí byla zřízena restaurace a uzenářství, v prvním poschodí prostorný taneční sál s výčepem a v podkroví dva hostinské pokoje. Realizaci prováděla známá stavební firma rodiny Staškovy z Trhových Svinů. Se Staškovými byli totiž Kollarovi blízce příbuzní, a tak bylo rozhodnutí, svěřit výstavbu této firmě, zcela jednoznačné.
Karel Kollar a Růžena Koubová se brali dne 6. srpna 1931 a následující den hostinec s řeznictvím otevřeli. Městský kronikář zaznamenal jako den, kdy byla otevřena nová restaurace, stojící na místě původní hospody J. Zajíčka, neděli 9. srpna a doplnil, že v Trhových Svinech je aktuálně v provozu osmnáct hostinců. Hned v první otevírací den uspořádali Kollarovi u příležitosti zahájení provozu slavnost spojenou s taneční zábavou a není pochyb o tom, že o týden později již chystali zábavu u příležitosti místní mariánské pouti.
Začátky byly pro oba novomanžele náročné. Z posledních finančních prostředků zakoupili modré sametové závěsy a dvě stě židlí do sálu. Snažili se, aby na hosty prostředí působilo maximálně příjemně a aby se sem jejich návštěvníci rádi vraceli. Veškerý volný čas obětovali práci, aby opět alespoň něco trochu uspořili. Jakkoliv se mohlo zdát, že manželé si v tak velkém domě zřídili pohodlný prostorný byt, opak byl pravdou. Žili v jediné místnosti, obývací ložnici, a jak sami říkali, víc nepotřebovali, protože stejně většinu času trávili v obchodě.
Karel Kollar musel denně vstávat už v půl čtvrté ráno, aby v dílně stihl zpracovat maso a zajistit dodávku a odbyt. Přes den ho pak prodával s manželkou v obchodě. Otevřeno měli po celý týden a přišel-li zákazník v neděli, byl samozřejmě také obsloužen. Z rodiny se do činnosti zapojoval Karlův otec Petr Kollar, který se staral především o šenk, a bratr František Kollar naopak vedl účetnictví firmy. Všechno další již zajišťovali zaměstnanci, mezi nimiž nechyběli číšník s kuchařkami.
Jak už jsme uvedli, v prvním poschodí se nacházel taneční sál s galerií, který pravidelně lákal k nejrůznější zábavě. Konaly se zde pouťové zábavy, plesy i hodiny tanečních. Nechybělo ani pódium, využívané hlavně místními ochotníky při divadelních představeních, a nejednou zde zahrála i živá muzika. Pro účinkující bylo vždy zajištěno i ubytování, a tak se hrávalo do pozdních nočních hodin.
Až do roku 1943 vše plynulo v zaběhnutém rytmu. V tomto válečném roce se ale Kollarovým po dlouhých letech manželství narodila jediná dcera Růžena, což je přimělo v práci trochu zpomalit. Restauraci pronajali rodině Kulhánově z Nových Hradů, ale prodeji masa a výrobě uzenin se věnovali nadále. Za tohoto stavu dospěli do druhé poloviny 40. let, nesoucí se ve znamení významných politických změn. V roce 1949 se ve dveřích Kollarovce objevil národní správce, který Karlu Kollarovi sdělil, že musí opustit kšeft, protože se s okamžitou platností zavírá. Pan Kollar byl tehdy již těžce nemocný a tuto skutečnost přijímal se slzami v očích. Rodina najednou ztratila všechno, co roky budovala…
Po narození dcery se Kollarovi přestěhovali do dvoupokojového bytu v prvním patře. Vedlejší taneční sál byl rozdělen a vzniklo v něm několik kanceláří pracovního úřadu. Ten se zde ale udržel jen velmi krátce. Již od ledna 1949 ho nahradil Okresní výbor KSČ, zřízený v souvislosti s přesunem okresní správy do Trhových Svinů.
Část přízemí si tehdy pronajal národní podnik Masna – nejprve, od roku 1950, pod vedením znárodněné Masny Studená na Moravě a následně Masny České Budějovice. Skladovalo se tu maso pro celý trhovosvinenský okres a podle počtu obyvatel se rozdělovalo do jednotlivých spádových obcí, kterými byly např. Nové Hrady, Horní Stropnice nebo Borovany. Paní Růžena Kollarová se stala zaměstnancem Masny a v původním řeznickém krámku provozovala sběrnu sádla. Podle tehdejší vyhlášky se totiž na zabijačky vydávalo povolení a z každého poraženého vepře se muselo odvádět pět kilogramů sádla. To se pak vozilo ke škvaření k Vlčkům do Rožnova v Českých Budějovicích.
Ani chladírny na straně ke dvoru nezůstaly dlouho bez využití. Brzy po převratu je začal využívat národní podnik Fruta, který se po znárodnění továrny dr. Bohuslava Budínského v Trhových Svinech nově etabloval.
Komunistická buňka na Kollarovci dlouho nesídlila a do uvolněných prostor přišel cech krejčích, oficiálně pojmenovaný Jihočeské družstvo krejčích, lidové družstvo Trhové Sviny. Krejčí se sdružili proto, že po únoru 1948 nemohli samostatně podnikat, a prostory domu čp. 144 získali do svého užívání v únoru 1951. Tehdy totiž dostali příkaz od předsedy místního národního výboru Alta k obsazení domu a zřízení provozoven. O dva roky později národní výbor družstvu oznámil, že budova je již k jejich účelům pronajata celá a v červnu roku 1953 mohlo dojít k rozšíření provozu.
K tomuto rozšiřování docházelo v době, kdy bylo družstvo vedeno panem Janem Heidingerem z Nového města. V první fázi svého působení využívalo jednak původní hospodu v přízemí, jednak prostor tanečního sálu i podkrovní pokoje. Po odchodu Masny a Fruty obsadilo ale i původní řeznický krámek.
V 60. letech bydlela v domě jen paní Růžena Kollarová s dcerou Růženou. Pan Kollar již nežil, podlehl těžké nemoci, a po letech, kdy se rodina s jeho ztrátou vyrovnávala, přišla další rána osudu: rozhodnutím vládnoucí moci mohly být vyvlastněny ty nemovitosti, v nichž socialistický sektor zabíral více než 60 % prostoru, což se na Kollarovci dělo. V roce 1960 bylo zažádáno o vyvlastnění původních majitelů a maminka a dcera Kollarovy, které do té doby získávaly nájem, jenž však musel být odváděn na vázaný vklad, se najednou ocitly v situaci, že i ony musely za pobyt ve svém domě platit.
Paní Kollarová zůstala v domě nakonec sama, protože dcera Růžena se vdala do Českých Budějovic. Když ji ovšem začaly sužovat zdravotní problémy, vzala si ji dcera k sobě, a Kollarovi tak definitivně opustili Trhové Sviny. Od té chvíle uplynula řada let, během nichž Jihočeské družstvo krejčích, následně vystřídané oděvním družstvem Typ, nadále využívalo Kollarovec ke svým účelům: v přízemí se nacházelo zakázkové krejčovství se střihárnou, v prvním poschodí konfekce.
Nedlouho po revoluci byl však celý dům navrácen v restituci paní Růženě Schneiderové, dceři manželů Kollarových. Rodiče se této doby nedožili, ale byli by jistě potěšeni, že se dům, který za všechny své úspory vybudovali ještě před sňatkem, vrátil do rukou jejich jediného potomka.
Po restituování majetku zde oděvní družstvo Typ ještě krátce působilo, ale ještě před rozpadem federace a vznikem samostatné České republiky se přemístilo do jedné z budov bývalých státních statků, a na Kollarovec zamířila rakouská firma Doppler, která si zde zřídila svou první českou pobočku. Vlivem rozšiřování provozu ale po několika letech přešla do uvolněné budovy ČSAD v Trocnovské ulici, kde sídlí dodnes.
V novém tisíciletí, po mnoha letech, kdy se na Kollarovci žilo a pracovalo, zůstal dům prázdný. Nedařilo se sehnat nové nájemníky, nedařilo se sehnat ani kupce, protože budova je příliš velká a její využitelnost malá. Město navíc dlouhodobě nepodporovalo myšlenku změny územního plánu, aby se dal objekt přestavět na byty, a Růžena Schneiderová si dělala oprávněné starosti o další osud svého rodného domu.
V roce 2022 se ale nakonec prodej povedlo konečně zrealizovat a po necelých 100 letech zde byl osud rodiny Kollarovy, která tuto impozantní budovu vystavěla, dovršen. Nezbývá, než doufat, že pod rukama nového majitele bude dům čp. 144 vzkvétat a začne se psát nová úspěšná kapitola v jeho historii…
Závěrem bych chtěl poděkovat paní Růženě Schneiderové za výraznou pomoc s mapováním nejstarších dějin jejího rodného domu. Až na několik letmých poznámek byly městské kroniky ke Kollarovci poměrně skoupé a navíc je dnes už jen málo žijících pamětníků, kteří by mohli být potenciálními hosty původní restaurace, a není se tak možné opírat o žádná další svědectví.
Foto: archiv Růženy Schneiderové.
