608 436 941

Od hospody k hospodě/11

Autor: Matěj Průka | Zveřejněno: úterý 16. dubna 2024 | 20x

Hostinec U Roulů podruhé

V minulém hospodském putování jsme sledovali osudy domu čp. 27 na trhovosvinenském náměstí. Zjistili jsme, že pohostinská činnost se v něm provozovala odnepaměti a že téměř po celé 20. století jej drželi Lukešovi a Roulovi. Pivo přestalo téct zdejší pípou po únoru 1948 a k tomu, kdy mohli štamgasti znovu usednout za stoly a popíjet zlatavý mok, jsme se už nestihli dostat. Tak se nyní opět vraťme v čase zpátky a podívejme se, jak se Roulům podařilo navázat na slavnou živnost jejich předků.

Až do sametové revoluce v listopadu 1989 v přízemí Roulovic domu sídlila cukrárna. Po překonání důležitého mezníku v našich dějinách se ale všechno změnilo. Rodině Roulů bylo celé přízemí domu vráceno zpět a díky tomu, že se opět, po řadě dlouhých let, umožnilo soukromě podnikat, bylo o dalších osudech uvolněného prostoru hned rozhodnuto. Vnuci posledních majitelů hostince, manželů Petra a Zdeňky Roulových, nemuseli totiž dlouho přemýšlet. Bohuslav (*1948) pracoval jako vychovatel na místním zemědělském učilišti, jeho práce ho po mnoha letech již nenaplňovala a pomalu se začínal poohlížet po něčem jiném. I jeho nejbližší příbuzní, manželka Iva (*1949) a bratr Zdeněk (*1951), toužili po změně, která by do životů, kráčejících ve stejných šlépějích, přinesla osvěžení. A ta změna se po revoluci naskytla…

Když dostali Roulovi možnost zřídit si v přízemí domu restauraci, ani trochu neváhali a s ohromným nadšením se všichni tři, Bohuslav, Zdeněk a Iva, pustili do příprav. Nečekaly je jednoduché časy, protože ani jeden z nich neměl s pohostinskou činností žádné zkušenosti a z původních hostinských z rodu Roulů již nikdo nežil. I přesto neztráceli chuť a začátkem prosince roku 1990 bylo konečně všechno připraveno k tomu, aby mohl být provoz zahájen.

S datem otevření Roulovi váhali. Původně plánovali 5. prosinec, ale protože očekávali na Mikuláše velký příliv návštěvníků, který by nemuseli zvládnout, počkali ještě jeden den. Málo platné, zájem místních byl tak velký, že hostinec praskal ve švech, i když byl čtvrtek a všichni měli za sebou mikulášské oslavy z předchozího dne.

Také další prosincové dny se nesly v podobném duchu. Roulovi museli přijmout skutečnost, že se s hospodskou prací budou seznamovat za pochodu, jiná možnost zkrátka nebyla. Již brzy měli ale rozdělené úkoly a každý se soustředil, aby se co nejlíp zhostil toho svého. Zdeněk, který měl zkušenosti s roznášením na place na hotelu, si vzal na starost výčep, Bohuslav účetnictví a naskladňování zboží a Iva zastávala práci servírky a později i kuchařky. Všichni byli brzy na pokraji vyčerpání. Zákazníci byli přesvědčeni o tom, že když jsou Roulovi soukromí podnikatelé, nemusejí se držet otevírací doby a budou jim k dispozici až do pozdních nočních, potažmo ranních hodin.

Zatímco původně byla hospoda koncipována jako pivnice nabízející výhradně studenou kuchyni, v průběhu následujících let byla zavedena i teplá kuchyně. K tomu přispěl opět zájem veřejnosti a také firma Doppler, která v našem městě tehdy zřídila provozovnu a domluvila se s Roulovými, že budou zajišťovat obědy pro jejich zaměstnance. To ovšem vyžadovalo posílení personálu a profesionální kuchaře.

V úplných začátcích patřili mezi zaměstnance Mirka Čutková, René Höfer, Vladimír Matějka, Marcela Nováková, Jan Pilbauer, Vlasta Procházka, Petr Šindelíř a řada brigádníků. Nutno zmínit i výraznou pomoc rodiny. S úklidem vypomáhala maminka Drahoslava Roulová a Bohuslavovy děti, Bohuslav a Monika. Do práce na place se také postupně s tím, jak dospívaly, zapojovaly Zdeňkovy čtyři děti: nejprve Maruška, pak Zdeněk, následoval Petr a nakonec Janička.

Od 11. března 1992 rozšířil řadu zaměstnanců Roulova hostince pan Jiří Jodl, který se zakrátko stal nedílnou součástí hospody. Pan Bohuslav Roule na společně prožité roky vzpomínal jenom v tom nejlepším: „Jirka byl opravdový profesionál a nejen to, bylo na něj absolutní spolehnutí. Bylo to, jako by patřil do rodiny. Hodně jsme se od něj naučili. Neměli jsme s ním pouze pracovní vztah, ale i kamarádský.“

Mluvíme o personálu, kuchyni, ale to nejdůležitější, co hospoda nabízela, jsme opomněli. Pivo. Tuto otázku bylo třeba vyřešit na samém počátku, bez zlatavého moku by hostinec nemohl být uveden do provozu. V té době se v našem městě točil převážně Samson a Roulovi zatoužili po pivu z druhého budějovického pivovaru, po Budvaru. Původní záměr byl ale rychle vystřídán zklamáním, zástupci Budvaru s nimi totiž jednali velice arogantně, jako s úplnými nýmandy. To vedlo k tomu, že se Roulovi nakonec přece jen raději domluvili se Samsonem, a spokojenost byla na obou stranách.

Roulů hostinec patřil v Trhových Svinech dlouhodobě mezi nejnavštěvovanější hospody, což se samozřejmě projevovalo i na výtoči. V Budvaru si velmi brzy povšimli, jak pochybili, když se Roulovým vysmáli a neudělali s nimi dohodu o zásobování, a začali přicházet s nabídkami, které měly Roulovy přimět k rozvázání smlouvy se Samsonem a uzavření dohody s Budvarem. Dlouho byli neúspěšní, v hospodě neměli důvod ke změně a navíc si prvotní jednání budějovického pivovaru poměrně dobře pamatovali.

Když se ale koncem 90. let změnilo vedení Samsonu, kvalita piva poklesla a štamgasti začali „brblat“, byli z toho Roulovi nešťastní. V té době se znovu ozval Budvar. Tehdy už hostinští neváhali a k 1. lednu 1999 začali odebírat jeho pivo. K tomu pivovar dodal také spoustu výbavy: výčepní zařízení, sklo, ubrusy, ale i košile a různé reklamní doplňky. Byla to novinka; čerstvě po revoluci, kdy se soukromé provozy začínaly teprve rozbíhat, si veškeré vybavení, od kávových lžiček až po výčep, museli provozovatelé hospod pořizovat sami.

Ještě v průběhu závěrečné dekády 20. století se stal Roulův hostinec místem, kde se setkávali lidé ze všech vrstev společnosti. Klientela se postupně ustalovala, hosté si oblíbili různá místa k sezení a Roulů již brzy věděli, kdo bude v který den sedět u kterého stolu. Tak například největší stůl byl určen celodenním štamgastům, kteří se na svých místech během dne různě střídali. Mezi nejpopulárnější témata, na něž přicházela denně řeč, patřil podle pana Rouleho jednoznačně fotbal, trochu politika, čím kdo doma topí, ale i historie a navíc všichni rádi „vařili“.

U komína sedávali pamětníci, z nichž někteří pamatovali ještě původní hostinec. Ve čtvrtek po schůzi přicházeli hasiči a nechyběli ani rybáři, jimž patřil stůl ve středu hospody. Každý pátek byl prostor nad schody naopak obsazen mladými lidmi a karbaníky. Kromě karet se hrávaly také šachy. Vždy v sobotu hostinec zaplnili milovníci country a trampské písně, spontánně se ovšem zpívalo i v jiné dny. Stačilo, že někdo doběhl domů pro harmoniku, a bylo rázem postaráno i o hudební doprovod. Hudba tu ostatně čas od času zazněla i v sobotu dopoledne. Když totiž na úřadě probíhala veselka, zašli muzikanti na chvíli k Roulům a zahráli v lokále, aby ze svatby něco měli i štamgasti s hostinskými.

Na začátku článku jsme zmínili, že pan Bohuslav Roule pracoval mnoho let jako vychovatel na místním učilišti. Za ty roky si vytvořil dobrý vztah k mladým lidem, a tak se nelze divit tomu, že mezi jeho oblíbené hosty patřili studenti. Bývalo to hlavně v létě, když se domů vraceli vysokoškoláci, kteří si v hospodě udělali sraz, aby potom šli „proti noci“.

O večerech se u Roulů často pekly ryby, v čemž vynikal hlavně pan Děkan. Jeho ryby bývaly vyhlášené, podávaly se se sušenými houbami. Čas od času proběhla také ochutnávka sulce, nakládaných hub nebo uzeného masa.

Krátce se zde slavíval i masopust, u stolů se dělala kolečka a pan Ostrý k tomu hrál na harmoniku. Po delší dobu se držely tradice spojené s Velikonocemi. Na velikonoční neděli se totiž u Roulů konala oblíbená akce, tzv. ťukání a pukání. Jednotliví hosté si z domova donesli obarvená vajíčka, která sloužila k oběma soutěžím. Při ťukání se ťukalo vajíčkem o vajíčko a kdo druhému zdevastoval skořápku, vyhrál a jako odměnu dostal rozbité vajíčko. Zvyk se dodnes drží v některých osadách Trhových Svinů, např. v Březí, Otěvěku nebo v Nežeticích, jen se označuje jako pekání nebo pikání. 

O stupeň výše se řadilo pukání. Jeden z hráčů uchopil vajíčko do ruky tak, aby byla větší část obnažená, a druhý soutěžící se snažil do vajíčka trefit mincí a zabořit ji do něho. Bývalo to i docela bolestivé, protože dostat dvacetikorunou přes prsty nebylo jistě nic příjemného! Ať soutěž dopadla jakkoliv, všechny mince skončily na tácku a posléze se převedly na štamprličky.

Na Velikonoce se tedy u Roulů popíjelo od rána. O ťukání a pukání býval velký zájem, přijížděli i přespolní, např. ze Svaté Trojice, a jak už to tak bývá, chlapi se zapovídali a domů příliš nechvátali. Nejeden z nich pak dostal doma vyhubováno za pozdní příchod ke svátečnímu obědu.

Jak pan Roule řekl, jedním z častých témat hovorů byl vždy fotbal. V hospodě se tradičně scházeli příznivci Sparty a Slavie a společně sledovali televizní přenosy z derby. A při jednom z takových utkání se zrodil nápad, že tito fanoušci obou klubů by si mezi sebou mohli zahrát fotbalový zápas.

Před utkáním se všichni účastníci sešli opět v hospodě, tentokrát však byli vybaveni vlajkami a dresy v barvách zmíněných klubů. V průvodu se poté přemístili na stadion. Bylo jedno, kdo vyhrál, všichni se zase společně vrátili k Roulům, aby utkání zakončili veselou zábavou s hudbou. V místnosti nad schody byly všechny stěny určeny k prezentaci těchto utkání. Centrem byly zasklené dresy obou celků a kolem nich se vyvěsily fotografie ze všech utkání. Mnoha místním tyto fotbalové zápasy utkvěly v paměti a rádi na ně zavzpomínají.

Roky plynuly a bratři Roulovi se přiblížili k důchodovému věku. Psal se rok 2011, za sebou měli jednadvacet let strávených především v hospodě, a síly začínaly pomalu ubývat. Bohuslava trápily potíže se sluchem, Zdeňka s koleny, a zatímco Bohuslav byl již rok v důchodu, jeho mladšímu bratrovi scházely ještě dva roky. Původní plán byl takový, že hostinec nadále povedou, aby i Zdeněk mohl odejít do penze v řádném věku. Když za ním však Bohuslav na podzim roku 2011 přišel, jestli ukončení činnosti přece jen neurychlí, bratr s ním souhlasil. Aby si své rozhodnutí již nestačili rozmyslet, rozhodli se skončit k 31. říjnu.

Pohostinská činnost v „sedmadvacítce“ ale nezanikla. Roulovi hospodu pronajali, v současné době, tedy třináct let po jejich odchodu do důchodu, je zde druhý nájemce. Nadále se nabízí teplá i studená kuchyně a na čepu je Budvar. Hospoda stále nese jméno původních majitelů.

Oběma bratrům Roulovým se daří dobře, na prožité roky v pohostinství vzpomínají jako na krásná, ale náročná léta. Seznámili se ve městě s mnoha lidmi a hodně z nich se stalo jejich přáteli. I místní lidé vzpomínají na Roulovy s úctou, dodnes v souvislosti s jejich jmény zaznívají slova slušnost, serióznost, obětavost a přátelskost. Asi by se v Trhových Svinech našlo jen málo starousedlíků, kteří by za časů Roulových do jejich hostince nezavítali…

Rád bych v závěru poděkoval, stejně jako minule, panu Bohuslavu Roulemu, díky němuž jsme si v posledních dvou číslech Trhovosvinenských listů mohli připomenout dávnou i nedávnou historii další slavné svinenské hospody.