Hostinec U Roulů poprvé
Naše desátá hospodská cesta nás tentokrát zavede na trhovosvinenské Žižkovo náměstí, do Roulů domu čp. 27, ve kterém pohostinská činnost přetrvala až do dnešních dní. V rámci našeho města se zcela určitě jedná o hostinec s nejdelší tradicí, zlatavý mok se zde totiž točí odnepaměti a díky výhodné poloze budovy, přímo na křižovatce významných obchodních cest, to ani nemůže být překvapivé.
Z dostupných sčítacích archů můžeme vysledovat obyvatele domu na počátku 20. století. V roce 1900 hostinec držel František Schinko (*1852), rodák z dolnorakouského Zwettlu, který se činnosti věnoval spolu se svou manželkou Marií (*1855), původem z Komařic. Spolu měli tři dospívající syny a k ruce dvě služebné.
Při dalším sčítání lidu, proběhlém v roce 1910, byla již majitelkou mladá vdova Marie Lošková (*1868) z místního rodu Reindlů. Hospodu vedla s tehdy patnáctiletou dcerou Marií a v domě bydlel ještě syn Josef, maminka majitelky Marie Reindlová a opět dvě služebnice.
Další střídání majitelů proběhlo patrně již před první světovou válkou. Přesný rok neznáme a až k roku 1921 máme doloženo, že hostinec několikátým rokem patřil manželům Václavu (*1864) a Julii (*1867) Lukešovým. Oba pocházeli z Bernartic na Písecku a do Trhových Svinů přišli v roce 1899 jako manželé a také rodiče dvou dcer, Anastázie a Zdeňky. V jejich novém bydlišti se narodily ještě další čtyři děti, syn Václav a dcery Josefa, Aloisie a Eliška.
Jak je zřejmé, v době jejich příchodu hostinec ještě volný nebyl, a tak se nastěhovali do domku pod dnešní zahradou mateřské školy Čtyřlístek. V jeho sousedství stával Kabrhelův hostinec a ještě pravděpodobně dva domky; všechny ale byly během 50. let 20. století zbourány.
Když se uvolnil dům čp. 27 na trhovosvinenském náměstí, Lukešovi dlouho neváhali a koupili ho. Jistě je nečekaly snadné chvíle, ani jeden z manželů totiž nepocházel z hospodské rodiny, a tak se museli postupně seznámit se vším, co pohostinská činnost obnáší. Doplňme, že Václav ještě v době, kdy bydlel v Bernarticích, pracoval jako soustružník a jeho otec byl sedlák, Juliin otec se naopak živil pekařinou.
Právě v jejich začátcích, v předválečných časech, se v jedné z místností hostince scházeli členové hudebního spolku Tyl. Ve své vyhrazené místnosti měli k dispozici také piano a harmonium, jejichž tóny jistě potěšily nejednu hudebně založenou duši. Tyl byl v našem městě vyhlášeným spolkem, pořádal akademie, zajišťoval sólový, mužský, ženský i smíšený zpěv, do programu pravidelně zahrnoval i čísla salónního orchestru. Tolik alespoň k jeho působení napsal počátkem 20. let 20. století pan František Boček, první trhovosvinenský kronikář.
Jak to vlastně tehdy uvnitř hospody vypadalo? Nevcházelo se dveřmi z loubí, jako je tomu dnes, ale z průjezdu. Šenkovna byla na zvyklém místě, i dříve zaujímala značnou část přízemí. Na pisoár a suchý záchod se chodilo do dvora. V patře se nacházely čtyři hostinské pokoje a majitelé měli k dispozici nevelký byt o velikosti 1+1. Zvláštností těchto domů na náměstí byly „tmavé“ místnosti uprostřed bytů, v nichž nebyla žádná okna. Nevíme, k čemu tento pokoj využívali Lukešovi, ale v pozdějších letech v něm byl uložen nepotřebný nábytek.
Centrem patra byla velká místnost, jíž se říkalo „sál“. Za předchozích majitelů se zde zcela jistě tančilo, v časech našich hostinských už ne. Pravnuk manželů Lukešových, pan Bohuslav Roule, za jehož výrazného přispění jsem tento článek připravoval, vzpomínal, že do sálu byl v době svého dětství, tedy zkraje 50. let, doslova zamilován, protože se přímo v bytě mohl prohánět na tříkolce. Alespoň nějakou radost tedy místnost bez většího využití dokázala udělat!
Lukešovým se v provozu hospody dobře dařilo a pan hostinský se s chutí pustil do stavebních prací, aby co nejvíce vyhověl svým zákazníkům. Opečovával lokál, dole v zahradě zřídil zahradní restauraci, tedy posezení využívané hlavně v letních měsících, a také oblíbenou kuželnu. Jeho kroky přinášely své ovoce a brzy si našetřil na koupi gruntu na Rejtech. Z té ale nakonec sešlo, přičinila se o to totiž jeho žena Julie. Ta si uvědomovala, že ačkoliv nyní mají poměrně dobré finanční zabezpečení a usedlost by si mohli dovolit, nesměli zapomínat na své dcery a museli jim zajistit dostatečná věna. A tak se skutečně stalo…
Život na Lukšovci kráčel ve vyšlapaných šlépějích, jen počet lidí, kteří v domě bydleli, se postupně snižoval. Děti totiž odcházely, Václav, Josefa a Eliška se odstěhovali do Prahy, Anastázie do Českých Budějovic, Aloisie do Kardašovy Řečice a v Trhových Svinech zůstaly jen dvě dcery. Marie se vdala za pana Stráského a odešla tak pouze do protějšího domu v horní části trhovosvinenského náměstí, Zdeňka (*1897) zůstala v otcovském domě a přivedla si sem ženicha, řezníka Petra Rouleho (*1895) z Trhových Svinů.
Pohlédneme-li na Petrův ročník narození, asi nás hned napadne, že se nevyhnul bojům v první světové válce a byl povolaný na frontu. Totéž se týkalo i jeho bratra, který ovšem při tvrdých bojích v Srbsku zemřel. Petrovi se dařilo o poznání lépe. Díky své řeznické profesi se uchytil u polní kuchyně a válku prožil relativně bez velkých rizik. Neztrácel optimismus a v jednom z dopisů, kdy se patrně snažil uklidnit rodinu, která si o něj dělala starosti, napsal: „Zde Vám zasílám mou kuchyni, jsme zde v lese jako na letním bytě.“
Zdeňku Lukešovou si Petr vzal za ženu až po svém návratu z války. Novomanžele brzy poté čekala první větší výzva, museli po stárnoucích rodičích převzít hostinec a Petr, který se chtěl věnovat i své původní profesi, si přímo v přízemí domu, hned vedle lokálu, zřídil vlastní řeznictví, na období 20. let opravdu pokrokové – vše bylo precizně udělané, v celé místnosti bílé obklady, nerezové šráky, ve dvoře chladírna a dílna na zpracování masa. Do dnešních dnů se dochovala pouze transmise na zdi, která připomíná někdejší Petrovy vymoženosti, jež už tenkrát působily, jako by předběhly dobu.
A zatímco Petr trávil velkou část dne ve svém řeznictví, Zdeňka se starala o jejich dvě děti, Bohuslava (*1921) a Zdeňku (*1923), a pod svými „křídly“ měla také celou hospodu. Hosté mohli nadále využívat zahradní posezení a hrát kuželky, v lokálu mezitím přibyl biliár a forbes. Nelákalo je sem však pouze široké spektrum zábavy, ale také vstřícný přístup majitelů, chutné plzeňské pivo a dobrá kuchyně. Proslulá zde bývala fašírka, kterou Petr Roule nejdříve připravil a následně ji pro ně upekli místní pekaři Táchů. Ideální bývalo, když přišla do pece po právě vyndané várce chleba. Při přenášení fašírky zpět k Roulům se její vůně prý vždy příjemně linula loubím.
Zmiňovali jsme plzeňský zlatavý mok. Ten už řadu let patří mezi českou pivní špičku, jíž neklesá kvalita, tak jako se tomu v určitých obdobích bohužel stalo u některých jiných druhů piva. O tom, že si pivovar své zákazníky hýčkal a snažil se, aby se ani v jednotlivých hostincích, kde se plzeň čepovala, kvalita nezhoršila, svědčí i fakt, že technici pravidelně přijížděli do hospod a čistili pivní zařízení a trubky. Možná si říkáte, že je to samozřejmost, a máte vlastně pravdu – dnes tomu tak skutečně je a mělo by být zájmem všech hostinských, aby si zajistili pravidelný servis, ale v časech První republiky se jednalo o nadstandard.
Klientelu hospody tenkrát tvořili lidé z různých společenských stavů napříč generacemi. Na oběd přicházeli dělníci, úředníci ze soudu a obveselení zde vyhledávali i vážení občané Trhových Svinů, kteří se údajně dovedli patřičně odvázat – za všechno zmiňme, jak si jednou jen tak ze šprýmu ustříhali kravaty.
Ke spokojenosti majitelů hostinec i řeznictví prosperovaly a navíc se těšily oblibě zákazníků, kteří sem pravidelně chodili a rádi se vraceli. A řeč nemůže být pouze o hostech, ale také o rodině. Vracelo se sem totiž celé široké příbuzenstvo a rodinu nikdy netrápily žádné spory. Vždyť sem všechny Zdenčiny sestry přijížděly nejméně jednou do roka, na přelomu srpna a září, když dozrávaly švestky, a bývalo rodinnou tradicí, že společně navařily ohromné množství švestkových knedlíků. Hospodský původ nezapřela ani jedna z nich, všechny byly výborné kuchařky, obratně hrály cvika a u této karetní hry vydržely až do pozdních nočních hodin. I přesto, že si nikdy nic nedarovaly, si udržely svou pověstnou prvorepublikovou noblesu.
Nebýt klíčových událostí 20. století, zastavil by se v Roulově hostinci čas a i on by si snad zachoval svůj prvorepublikový ráz. Ale jak všichni dobře víme, 30. léta se nachýlila a naše země se ocitla přímo v centru událostí druhé světové války. V hospodě už zdaleka nebývalo tolik veselí, v časech zmaru, kdy kolem umírali lidé a člověk nevěděl dne ani hodiny, se tak nějak nedokázal nikdo bavit. O zhoustnutí společenské atmosféry ostatně svědčí i jeden z mála zápisů v městské kronice, který se vztahoval právě k našemu hostinci.
Událost, o které se tehdejší kronikář podrobně rozepsal, se odehrála o zlaté neděli roku 1943, konkrétně 21. prosince, kdy přímo v lokále došlo k nepříjemné slovní potyčce. Příčinu tenkrát zavdala aktuální válečná situace. Vzadu v hostinci totiž seděla lepší společnost, lidé z bohatších vrstev, kteří vášnivě rokovali o tom, zda byly lepší poměry za První republiky, nebo teď, za války. Všichni diskutující opěvovali republiku, když v tom jako na zavolanou vešel do lokálu majetný sedlák František Kavalír z Čeřejova. Jakmile postřehl, o čem je řeč, přistoupil ke stolu a řekl: „Vy chválíte to svinstvo za republiky? Co měl od ní sedlák? Byl žebrák a měl se hůř nežli jeho pacholek. Ale Hitler, ten z nás udělal pány. Peněz máme jako smetí. Teď se k nám Bůh obrátil tváří, ale dříve k nám byl pr---í.“ Takto doslovně příběh spočinul na zažloutlých stránkách kroniky. A pochopitelně nechybělo ani rozuzlení: společnost vrátila Kavalírovi okamžitě úder a spustila na něj bandurskou, že nemá co nadávat, poněvadž za republiky dostal od státu podporu na hospodářské budovy, dobytek i drůbež. Pravdou ale bylo i to, co pověděl Kavalír, neboť takoví, jako byl on, obchodovali načerno a provozovali lichvu, takže si na úkor slušných a poctivých lidí řádně přilepšili.
Válka byla zlo a jen co skončila a lidé se sotva stačili zmátořit, přišlo zlo druhé – v podobě vítězného února 1948 a převzetí moci Komunistickou stranou Československa. Petr Roule zemřel na infarkt v roce 1950 a známého honu na živnostníky se tak nedožil. Jeho žena Zdeňka mohla jen, stejně jako další svinenští podnikatelé, bezmocně přihlížet tomu, jak příslušníci StB a SNB slídili v domech, v nichž fungovaly živnosti, proklepávali zdi a obraceli naruby půdy i sklepy. Pamětníci si možná vzpomenou na vystavené měchačky v podloubí…
Zatímco v této nelehké době už Roulovic dcera Zdeňka v rodném domě nebydlela, rodinu zde založil syn Bohuslav Roule, který se oženil s Drahoslavou Rojdlovou (*1927) z Ločenic. Spolu měli dva syny, Bohuslava (*1948) a Zdeňka (*1951). Zdeněk se narodil, až když bylo po všem, nicméně Bohuslav si z raného dětství uchoval jednu vzpomínku na chvíli, kdy se dům stal středem zájmu StB a SNB. Babička Zdeňka Roulová tenkrát prý děti prosila: „Buďte zticha, ať nás tu nechají alespoň bydlet…“ Pak do hostince zavítali ještě koledníci z Rejt, kteří přišli udělat masopustní kolečko, a byl konec.
Roulům zůstal byt v patře, na přízemí již nárok neměli. V řeznictví byl zřízen tzv. nucený výsek, do kterého byl dosazen pan Tureček ze Strážkovic, bývalou šenkovnu naopak obsadila školní družina. Jako vychovatelka tu pracovala paní Fialová, v kuchyni vařily paní Hálková a paní Holínková. Zanedlouho však došlo k adaptaci. Řeznictví, které si Petr Roule pracně vybudoval, bylo zcela zrušeno, odešla i školní družina a v celém prostoru otevřela Jednota nový obchod s textilem.
Ani ten tam ovšem příliš dlouho nefungoval. Naproti domu čp. 27, na křižovatce ulic Husova a Nové město, bylo totiž zbouráno několik domů a místo nich postaven tzv. Prior (dnešní papírnictví), a tak se textil přesunul do této novostavby. U Roulů byla nově zřízena cukrárna, nejeden čtenář si jistě vzpomene na paní Ocáskovou a paní Řeháčkovou. Zákusky se zde prodávaly až do roku 1990, kdy byly prostory vráceny opět Roulům a bratří Bohuslav a Zdeněk nemuseli dlouho přemýšlet a vlastně ihned po získání šenkovny zpět do vlastních rukou věděli, že v přízemí nemůže být nic jiného než hostinec…
Ač nerad, přeruším vyprávění v tomto roce. Vzpomínek rodiny Roulů na porevoluční historii jejich hospody je totiž tolik, že je není možné všechny uvést do jednoho článku. Příští měsíc proto začneme tam, kde nyní končíme, a podíváme se na to, jak to s hostincem bylo od roku 1990 do současnosti. Závěrem bych velmi rád poděkoval panu Bohuslavu Roulemu, který se s velkou chutí pustil do vzpomínání na rodinnou historii.
(foto: archiv rodiny Roulů)
